Milovníci českých adventur mají tento týden jistě zakroužkované jedno datum: 15. dubna vychází Polda 7, pokračování populární série. Pankrác se vrací i s hlasem Luďka Soboty a my jsme se proto rozhodli zavzpomínat na naše oblíbené kousky ze zlatého českého fondu adventur - vedle policistů nechybí spousta stínících havranů, oslů ani bohů.
Aleš Smutný: Osel ano, policie ne!
zdroj:
tisková zpráva
Asi bych teď měl napsat něco jako „doznání“, ale popravdě řečeno se necítím nijak provinile. Starých českých adventur jsem hrál pomálu, protože a) nejsem moc adventurní a hrál jsem vždy zmlsaně jen naprosté špičky žánru, b) na mě první vlna českých adventur nezapůsobila zrovna… nejlépe (i přesto jsem si svéhlavě koupil vizuálně nehezké, kritiky strhané Rytíře grálu, prostě proto, že to bylo RPG). Nic z toho mi ovšem nebránilo v tom, abych si zahrál Tajemství Oslího ostrova. A i když bych si ho dnes už rozhodně nepustil, tehdy mi poskytlo spoustu hodin zábavy. Nebo frustrace. No, přeberte si to, jak chcete, Monkey Island to nebyl, ale určitým bizarním způsobem jsem tuhle hru měl opravdu rád.
Druhou klasickou českou adventurou, s níž jsem trávil čas a na kterou se dnes navíc pohříchu zapomíná, je Gooka. Na svou dobu měla unikátní vizuální styl a cestu k ní jsem si našel díky tomu, že jsem měl opravdu rád knihu Gooka a Dračí lidé od Vlada Ríši. Popravdě už si z děje moc nepamatuji, ale pamatuji si tehdejší přelomovost v tom, že šlo o hru jen pro Windows. Pokud se někdo z vás diví, co je na tom tak zvláštního, připomenu jen, že existoval ještě DOS. A… to je konec mých zážitků s českými adventurami. Ačkoliv jsem byl přesně ta generace, která na nich mohla vyrůstat, raději jsem vždy sáhl po Indiana Jonesovi, Monkey Islandu nebo Broken Swordu, pokud už jsem dostal chuť na adventuru.
Pavel Makal: Propadliště dějin
zdroj:
tisková zpráva
Jakožto ročník 1989 jsem samozřejmě zlatý věk českých adventur nemohl minout, třeba už jen proto, že jejich ceny v obchodech byly tenkrát o poznání nižší než konkurenční produkce. I díky tomu se v mé poličce skvěly obří papírové krabice s prvním Poldou, dvěma Horkými léty či třeba zvláštním Ve stínu havrana, které na rozdíl od konkurence nekladlo důraz na prvoplánový humor televizních bavičů.
Právě ten, jako ostatně žánr sám, podle mě patří do své doby. Ikdyž teď asi rozhněvám obrovskou část publika, vlastně mě mírně popuzuje, že v roce 2022 ještě existuje takový zájem o košilatou řachandu a rádoby nekorektní humory v podání Luďka Soboty. I když se rozhodně nepovažuji za arbitra vysokého vkusu a jsem ochoten smát se ledasčemu, série Polda je pro mě (vyjma skutečně povedeného čtvrtého dílu) herním synonymem filmové produkce Zdeňka Trošky a vydání sedmého dílu považuji za obdobu situace, kdy by se dnes na televizní obrazovce někdo rozhodl rebootovat Novoty.
Kouzlo českých adventur tkvělo především v tom, že na nás promlouvaly mateřštinou, a to navíc velmi dobře známými hlasy. A i když se kvalitou nemohly měřit se skutečnými žánrovými etalony, mezi které patří (mnohdy i podstatně starší) tvorba Sierry, LucasArts nebo Revolutionu a jeho Broken Swordů, bylo by nefér nevypíchnout třeba skutečně velmi zdařilý vizuál westernového Horkého léta 2 od Centauri Productions nebo příjemný kytarový doprovod zmíněného Ve stínu havrana s rozkošným hlasovým pitvořením Jiřího Lábuse.
Bohužel v době, kdy začaly vycházet vážnější kousky, jako byl třeba oceňovaný Posel smrti, jsem už adventury nadobro opustil a nevrátil jsem se k nim ani během renesance, kterou kolem roku 2012 přinesl Kickstarter. Hlášky typu „kluci mi říkají Rambo, holky kreténe” tedy zůstávají jen hřejivou vzpomínkou.
Vašek Pecháček: Božští poslové
zdroj:
tisková zpráva
Hrál jsem Poldy a občas to nebylo špatné, hrál jsem Ve stínu havrana a bylo to konzistentně skvělé. Přesto mi ze všech českých adventur utkvěla v paměti jedna jediná a kdykoliv se o ní v dnešní době někdo na internetu zmíní, okamžitě mi naskakuje nostalgická husí kůže.
Víte, kdysi jsme si v kolektivu kamarádů ze základky koupili herní časopis. To nezní jako zas tak významný milník v životě mladého muže, jenže pro nás to byla velká premiéra – složili jsme dohromady kapesné, nervózně zašli do trafiky a poručili si… Už vám vlastně ani neřeknu, který časopis to přesně byl, ale na poměry ani ne desetiletých kluků byl pěkně drahý. Což nám nevadilo, protože kromě článků a recenzí byla jeho součástí i plná verze počítačové hry.
Tou hrou byl Posel bohů. Graficky už tehdy nepříliš úchvatná záležitost, která ale nabízela jednak spoustu tajemných hádanek, jednak cestování po celém světě, jednak českou lokalizaci včetně dabingu, což pro nás tehdy pochopitelně bylo naprosto klíčové. No a tak jsme se po škole scházívali, navštěvovali nacistické bunkry i mayské ruiny a snažili se vyluštit celé zamotané tajemství.
Nikdy jsme ho nevyluštili. Společnými silami se nám dařilo procházet celou hrou, dokud jsme v nějaké zatracené středoamerické pyramidě nenarazili na zlatý kotouč se vsazenými drahokamy. Těmi se muselo nějakým způsobem manipulovat, aby celý mechanismus fungoval. A i když jsme nad tou jednou hádankou s kamarády seděli doslova hodiny a hodiny, dál jsme se nedostali.
V době předinternetové to znamenalo definitivní stopku. Naši tátové nás sice byli schopní dostat přes obtížnou úroveň v Commandos nebo odprásknout pár padouchů ve střílečce, ale že by se vrátili z práce a chtělo se jim řešit nějaké indiánské rébusy? Ani nápad.
Vlastně tak dodnes nemám tušení, jak to s panem památkářem Stanislavem Novotným, takovým pražským Indianou Jonesem, vlastně dopadlo. Ale doufám, že v pyramidě nalezl obří zlatý poklad, nikomu ho nenahlásil, koupil si baráček na Bahamách a od té doby se tam snaží pomocí bezbožného množství piña colady zapomenout na zlaté kolo s diamanty, které ho straší v nočních můrách.
Patrik Hajda: Policie ano, poslové ano
zdroj:
tisková zpráva
Moje vůbec první setkání s českou adventurou proběhlo v rámci výuky na prvním stupni základní školy v předmětu zvaném informatika (dnes je takový termín pro náplň tehdejšího „učiva“ vyloženě úsměvný).
Na tamějších strojích s robustními CRT obrazovkami byla k dispozici hra Ve stínu havrana, kterou jsme všichni hrávali zejména kvůli českému dabingu. Ale dodnes vám nejsem schopen říct, o čem hra vlastně je. Informatika byla jednou za dlouhý čas a jen zřídka jsme si tam mohli něco hrát, takže mám v hlavě jen mlhavé střípky úvodní pasáže, protože člověk pokaždé hrál na jiném stroji a o nějakých systémech jako přenášení uložených pozic se nám ani nezdálo.
Zato druhý zážitek s českými adventurami už byl plnohodnotnější a je nápadně podobný tomu Vaškovu. Také jsem se nějak dostal k nějakému českému časopisu, jehož součástí byl Posel bohů, na kterého mám jen ty nejlepší vzpomínky. I proto, že mi jakožto malému klukovi stačilo ke štěstí málo. V tomto případě když ve hře padlo pár nevinných sprostých slov.
Nikdy nezapomenu na neskutečnou touhu zjistit, co se to u všech svatých stalo v nacistickém bunkru, v jehož blízkosti mě mrazilo v kostech, stejně jako nezapomenu na občasný výlet do Prahy, klíčové postavy a příběhové zvraty. Ke hře jsem se po mnoha letech vrátil skrze Nibiru: Posel bohů, tedy něco, co bychom dnes mohli nazvat remakem, ale už to nebylo ono.
Od tvůrců Nibiru jsem ale jako sladkou malinu slupnul prvního Posla smrti, s nímž jsem vydržel až do třetího dílu, třebaže pouze jednička byla vyloženě česká (což jsem tehdy netušil, vzhledem k tomu, že celá trilogie byla nadabovaná) a vzpomínám na ni nejraději. Měl jsem proto veliké nutkání zahrát si překvapivý čtvrtý díl zvaný Black Mirror (jak je celá série známá v zahraničí), ale recenze mi daly jasně najevo, že si nemám kazit své ideje a vzpomínky.
Z pozdějších let mi na mysl přichází jen jedna česká adventura, která působila jako moderní závan z minulosti – Memento Mori. Vím, že jsem dohrál oba její díly, vzpomínám si na pocity, tedy že jsem se u nich bavil, ale už se jim nepodařilo ve mně vyloženě zakořenit a zanechat konkrétnější vzpomínky. Už to nebyla taková legenda jako Poslové a Poldové (dobrý název pro akční biják z Hollywoodu, ne?).
Polda 2 pak patří k mým asi nejsilnějším zážitkům, co se českých adventu týče. Jednička mě úplně minula a další díly už jsem jen krátce vyzkoušel v pozdějším věku, kdy na mě humor dvojky a fantastický dabing Luďka Soboty už tolik nepůsobily. Ale svého času jsem druhého Poldu hrál pořád a pořád dokola, spoustu replik mám v hlavě vytesaných snad na doživotí, a dokonce je tu a tam z žertu použiji v konverzaci s manželkou, které se Polda 2 rovněž nevyhnul.
Přestože jsem žádného dalšího Poldu nehrál nijak víc do hloubky, nemohu se zbavit takového velice vzdáleného hlásku kdesi vzadu v podvědomí, který by moc rád zjistil, jak na něj Pankrác bude působit v roce 2022 ve svém již sedmém angažmá. Ale jiný hlásek velí, ať se zachovám úplně stejné jako s Poslem smrti a raději si uchovám krásnou vzpomínku na dětství s přihlouplým policistou a jeho ještě hloupějším okolím.
