V okraji mého zorného pole vyšlehne plamen a já uskakuju stranou. Zbytečně. Muž v taktické vestě projde kolem mě a obratně stáčí zapálenou tyč na druhou stranu. Ohňoví kejklíři se misí s davem, ve kterém jsou řetězy, podvazky, zbroj, LEDky na bundě či zelené dredy běžnou součástí outfitu.
Celý průvod kráčí k obrovské zářící bráně, na jejímž vrcholu bliká trojúhelník otočený hrotem dolů. Za ní leží náměstí futuristického města, které apokalypsa rozbila na kousky a pokročilé technologie slepily opět dohromady. Město v centru ozářené neony, před kterými přivíráte oči, s periferiemi rozpadlých vraků a kmenových ležení slátaných kovem i dřevem, kde se sídlí krásná i bolavá nostalgie.
Zní to jako z post-apokalyptického románu? Tuhle realitu jste si mohli zažít i vy na vlastní kůži na letošním ročníku festivalu Cybertown.
Dříve Junktown, teď už podruhé Cybertown. Špinavé postapo je fajn, ale co ho trochu oživit nasvíceným cyberpunkem? Je to vylepšení, nebo to aspoň každopádně není horší. Alespoň podle nadšence v otrhané kožené vestě s modrým čírem na hlavě. V ruce svírá červený festivalový kelímek s pivem a na tváři má spokojený úsměv. Já změnu hodnotit nemůžu, jsem na Raketové základně v Bratronicích poprvé.
Lovit v programu, nebo jen nasávat „vibes“ festivalu? Obojí stojí za to
Ve čtvrtek večer, 13. července, městečko ve středu Pustiny začíná postupně ožívat. Propagace slibuje tři dny nabitého programu a je jen na vás, jak festival pojmete. Vydáte se po larpové lince, budete plnit questy a vydělávat kredity? Půjdete s programem v ruce po hudebních vystoupeních, workshopech a přednáškách? Dáte si kolečko po kmenových leženích, vyslechnete si jejich příběhy a budete jen nasávat atmosféru města? Už první den dokázal, že to nebyla prázdná slova. Volby se staly nutností a často mě až bolelo, utřídit si priority.
Prostory základny jsou rozhlehlé a pro nováčka je obtížné se zorientovat. Saša, který je v Bratronicích už po několikáté, přebírá iniciativu a táhne nás přes Náměstí osvětlené neony, lasery a reklamními poutači přes kopeček na Plácek. Po obou stranách se nacházejí domy jako z Šíleného Maxe, stlučené zdánlivě ze všeho, co přišlo pod ruku.
zdroj:
Foto: Anoisina spoušť
Uprostřed Plácku ponořeného do tmy stojí obrovská nasvícená konstrukce na čtyřech přes metr vysokých kolech, připravená na slavnostní opening festivalu. Na jejím vrcholu se vyjímá trůn, kde sedí postava v bílé masce v kápi. Okamžitě si vzpomenu na Vřískot.
Vyšlehnou plameny, zablikají světla a kolos se dá do pohybu. Vtom si všimnu, že jej nepohání palivo, ale osm černě oděných stvůr tlačících masivní kola pomalu vpřed. Pláckem se rozléhá křik davu a první skřípavé zvuky jako předzvěst industrial metalu. Fialově zářící obr náhle zastaví. Vyklopí se z něj plošiny, na nichž stojí hudebníci kapely Voidmonger a postava v kápi povstane, aby se chopila mikrofonu. Díky dechberoucím vizuálním efektům mě ani tolik netrápí špatné nazvučení.
Protože večer už pokročil, nechávám registrace do her a questů na další den a jen bloumám městem. Aniž bych koukala do programu, všude okolo mě se děje něco zajímavého. Na Junkyardu, který slyším častěji označovat jako šapitó, zastihnu skupinu Tygroo hrající taneční hudbu, rychlou a dynamickou kombinaci funky a jazzu. Uvnitř stanu se šíleně tančí, až to připomíná seance extatického tance. Je snadné přidat se k nim a nechat pohltit nesoudící atmosférou.
Všechno něco stojí aneb Když ekonomika na akci funguje
Blíží se půlnoc a já se přesouvám do No Future clubu.
„Další dva můžou dovnitř,“ slyším hlas z recepce a ochranka ukazuje na mě a kamarádku. Vstup stojí tři kredity. Koukám na svých deset v ruce a přemýšlím, za co všechno se platí a jak snadno si budu moci kredity v dalších dnech vydělat. Nechce se mi o všechno přijít hned první den.
„A nešlo by to nějak jinak?“ zkouším na ochranku. Muž pokrčí rameny. „Anebo taky můžeš dokázat, že na tohle místo patříš, a pak můžeš jít zadarmo.“ Vyhrnuju si crop top a ukazuju, co je pod ním. Dotyčný vytáhne červené laserové světlo a zasvítí mi na prsa. Pak jen souhlasně pokývá hlavou a bez dalšího slova mě vpouští dovnitř.
Součástí areálu je i bar a BDSM scéna, kde zrovna začíná představení japonského erotického svazování šibari. Mezi diváky usazenými na pohovkách i po zemi chodí hostesky se svítící tyčinkou v ruce, muži i ženy, kteří to s oblečením zrovna nepřehnali. Zatímco přemýšlím, k čemu přesně tam jsou, jedna hosteska přebírá od kohosi kredity a následně dotyčného párkrát přetáhne svítící hračkou přes zadek.
zdroj:
Foto: Anoisina spoušť
V pátek ráno obíhám registrace a je toho vážně hodně, čemu se můžu upsat. Můžu rozjet larpovou detektivní linku nebo se stát se součástí I.G.O.R., běhat po lese a těžit techy ze ztroskotané vesmírné lodi a pak je prodávat tam, kde nabídnou nejvíc. A co se třeba zapsat jako lovec lidí?
Na všechno je potřeba mobilní aplikace, která má ovšem své mouchy a nejednou mi zkomplikuje výpadkem cestu k vytouženému cíli. Nakonec zvolím strategii nasbírat a prodat nějaké techy a pak se pustit do detektivní linky. Jeden z ostřílenějších návštěvníků mi pomáhá a dává cenné rady: „Na každém stanovišti techů je třeba opsat do aplikace kód, a tech se tak nahraje do osobního účtu. Vyplatí se mít zbraně připravené nebo si pořídit ochranku, protože lesem běhají magoři v masce a střílejí do lidí.“
Postupně se ukazuje, že s neznalostí města je pro mě jako nováčka obtížné se od něčeho odrazit. Poté, co zastavím pár lidí a ptám se na radu, se začíná vyjasňovat, že ať už se rozhodnu pro jakoukoliv hru, měla bych začít v místě zvaném Hive. Když se ptám, kde to je, přichází tajemná odpověď: „Vlezeš do Lounge a dáš se doleva. Jsou to takové nenápadné dveře. Jdi pořád dál, až budeš mít pocit, že tam nemáš co pohledávat, a že musíš být blbě, ale to neřeš a prostě jdi dál. Pak dojdeš do bunkru a to je hackerské útočiště.“
zdroj:
Foto: Stano Morgoth Buštor
Hackerské útočiště se ukazuje jako nápomocné v mnoha ohledech. Pomůžou se začátkem detektivní linky, odkupují techy za dobrou cenu a ještě mi vrazí do ruky token s prvním questem. Pokud chci pro ně pracovat, stát se Shadowrunnerem, musím dokázat, že jsem schopná.
Mé další kroky jsou tedy jasné – projít střelnicí, laserovým bludištěm a hackerskou hrou. Kredity tady potřebujete na hodně místech, ale vydělat si můžete lehce. Po zbytek festivalu se stal Hive mým druhým domovem, místem, kde mi vždycky někdo dal potáhnout z dýmky, když mi opět došly nervy nad nefunkční aplikací, a pomohl mi problém vyřešit.
Bizarní postapo káry a jugger – tradice, které nechcete minout
Další z proslulých věcí, kterou jste nechtěli už za dob Junktownu prošvihnout, jsou postapo káry. Každý majitel vozu ochotně souhlasí, že nás sveze, vytáhneme-li kredity. První vozidlo, které jsem si stopla, nemělo střechu ani dveře. Místo kapoty všude trčely kabely a konstrukce z železných tyčí. Rez se rozlézala po celé karoserii a všem, co z káry zbylo. Nechápala jsem, že něco takového vůbec dokáže jet. Za zadní sedadla někdo přidělal vyvýšené sedátko a dělo s více než dvoumetrovou hlavní.
zdroj:
Foto: Stano Morgoth Buštor
V sobotu, za silného odpoledního slunce, se na Plácku schyluje k boji. Juggerové týmy různých kmenů tradičně bojují proti sobě. Když přicházím, hra už je v plném proudu, a soudě podle množství lidí okolo vytyčeného hřiště si tuhle událost málokdo nechal ujít. Jeden z týmů má dokonalé masky predátorů, takže mám hned jasno, komu budu fandit.
zdroj:
Foto: Zip's Rusty Pixels
Jak se dívám na hráče oblečené ve zbroji a helmě běhající ve výhni po plácku, nevím, jestli je mám obdivovat, nebo litovat. Jugger je poměrně krutá hra vypadající jako kombinace ragby a bezhlavého mlácení měkčenými zbraněmi. Všude lítají hole a řetězy, a pokud je hráč zasažen, musí se dotknout trupem země. V každém mezičase nastupuje mezi hráče někdo s hadicí, aby je osvěžil. Spása, které nemálo využívá i publikum.
Atom je out, teď se ujíždí na benzínu
Lepší cestovat v pořádné káře než pěšky, takže si stopuju ten den už třetí vůz a nechávám se vyhodit na lokaci detektivního larpu. Pátrám po QR kódu, který zpřístupní video s dalšími instrukcemi a vývojem příběhu. Cílem je zjistit, kdo je za pokusem o sabotáž energetického jádra z vesmírné lodi a učinit těmto výstupům přítrž.
Vrchol hry přichází v sobotu odpoledne, ale namísto pořádné NERF bitvy, na kterou se spousta z nás těšila, čelíme kvůli horku jen pár nabíhajícím nepřátelům. Po prvotním zklamání i tak přichází ten dobře známý skvělý pocit, když zdárně uzavřete herní linku. Nakonec si připíjíme na vítězství a pak je načase, aby se každý vydal svou cestou.
zdroj:
Foto: Kristýna Steinbachová
Nejenom hráči měli svou larpovou hru, ale cosi se odehrávalo i v zákulisí. Zapředu rozhovor s chlapíkem ve frontě na trhané vepřové stojícím přede mnou, který je členem nějakého kmene. „Právě jsem vyhrál larpovou linku. Získali jsme tři místa z pěti v Představenstvu,“ říká mi se spokojeným výrazem ve tváři.
Kmeny mají svou vlastní hru, které se návštěvníci účastní spíše nepřímo. Při vstupu jsme dostali hlasovací lístek, který jsme mohli dát buď kmenu s nejzajímavějším programem či atrakcí, nebo kmenu, který víc zaplatil.
Následně se stočí řeč na náboženství. „Mám pod palcem všechna náboženství ve městě. Náš kmen vyznává benzín, což je nejrozšířenější náboženství. Dříve to byl atom. Pořádáme taky mše a mechanické přijímání. Stavte se a rádi vás zasvětíme,“ nabízí a láká pod příslibem špiritusu sankti. Na to už ale bohužel nezbyl čas.
Bojovat se dá kdekoliv, i ve fosforeskujícím slizu
Poslední noc mě čeká ještě jedna výzva: Kmen Nukleárních valkýr pořádá ženské zápasy ve slizu. Před ležením označeným cedulí Plyšová jatka se nachází vyhloubená jáma, naplněná fosforeskujícím slizem do výše někam pod kolena. Před zápasem se dozvídám, že některé holky mají menší zkušenosti s bojovými sporty, pro většinu je to ale nová zkušenost.
Zápasnice, včetně mě a mé kamarádky Ivči, na sebe oblékají plavky nebo bodyčka, některé si jen černou páskou přelepují bradavky. Místa, která sporé oblečení nezakrývá, a taky tvář nám členové kmene pomalují žlutými, oranžovými a růžovými neonovými barvami. Je jedenáct hodin večer a brzy jsou barvy to jediné, co je z nás pořádně vidět. Ovšem kromě jedovatě zářícího slizu.
Kolem jámy se shromažďuje snad celé osazenstvo festivalu a mě se začíná zmocňovat nervozita. Slyším, jak křičí a skandují, ale ve tmě vidím z diváků jen fosforeskující části kostýmu a diody. Nevím, jestli je to za odměnu, nebo za trest, ale do slizové jámy jdu jako první.
Zápas probíhá ve třech kolech po třech minutách, během kterých je cílem dostat soupeřku na záda a udržet ji tam pět vteřin. Hned na začátku mi dochází, že rozdíly v síle příliš mnoho neznamenají. Když pevně sevřu oslizlou soupeřku, protočí se mi pod rukama, jako když se snažíte chytnout pstruha.
Ivča končí dřív než já a odebírá se do sprch. „Fakt jsem se toho bála, ale tohle je jeden z nejlepších zážitků festivalu. Nečekala jsem, že mě to bude tak moc bavit,“ říká, zatímco si balí věci.
Po několika zápasech se probojovávám do finále. Moje soupeřka je v poněkud vyšší váhové kategorii, o půl hlavy mě převyšuje a má výhodu odhaleného poprsí. Tedy, ne že by to v boji k něčemu bylo, ale porotci jsou taky jenom lidi.
Otlučené a promrzlé až na kost je mi to všechno jedno, hlavně abych už zase byla v jámě slizu, který je o pár stupňů teplejší než okolní vzduch a nefouká tam. Moje soupeřka nevypadá o nic motivovaněji. Síly máme vyrovnané, s váhou jsem pozadu, ale už po dvou minutách, kdy vidím svou protivnici udýchanou a unavenou, si říkám, že to můžu uhrát na výdrž.
A skutečně. Zápas zakončuju take-downem, pokládám soupeřku na záda a nakonec přebírám za jásotu davu modro-žlutou korunku z plastu a stahovacích pásků. Euforie z vítězství mi vydrží ještě dlouho, přestože nás organizátoři vezou do venkovních ledových sprch a následně i se svítilnou odcházejí pryč. Přichází na řadu hra „nahmatej kohoutek a oslizni po cestě co nejméně věcí“.
Unavená po boji, s masalou v kelímku se vracím na Plácek, abych před koncem festivalu naposledy nasála atmosféru. Jsou tři ráno a městečko už pomalu usíná, vylidňuje se. V kmenových leženích a u barů postávají menší skupiny a baví se mezi sebou. Klid narušují jen divoké rytmy kovových úderů a chřestění vycházející z Kovošrotu. Kapela sedí v kruhu a každý třímá „hudební nástroj“. Šamanské bubny jsou jediným nástrojem v pravé slova smyslu, ale plechová dóza, kleště do ohně nebo staré ramínko na oblečení očividně slouží stejně dobře.
Když si sedám mezi hráče, muž po pravici mi podává mosaznou dózu s hřebíky se slovy: „Každý, kdo s námi sedí, se musí hýbat nebo na něco hrát.“ A tak se přidávám ke kovovému jamování. Nad ránem je mi až líto odcházet spát. Zítra nás totiž všechny čeká ta největší daň k zaplacení – nelehký návrat do reality všedního života.
