Máte rádi strategické RPG Crusader Kings III a chtěli jste si někdy zkusit, jaké to je, být středověkým panovníkem? Máme pro vás zaručený způsob, jak toho dosáhnout. Ne, ve sklepeních naší nedobytné pevnosti Games.cz jsme nevynalezli stroj času (náš hlavní alchymista Adam zatím sotva stihl uklohnit Kámen mudrců), ale přesto jsme do dávné minulosti dokázali vyslat průzkumníka. Konkrétně mě. Konkrétně do Norimberku roku 1313.

Stalo se to díky larpu Krvavé časy organizovaném pod střechou zážitkových her Cesty časem, v rámci něhož se na nádherný hrad Lipnice sjelo několik desítek nadšených lidí, kteří poté celý víkend hráli role nejrůznějších šlechticů a šlechtičen, královen a králů, mnichů, jeptišek, kardinálů, rytířů, vrahounů, panošů, sluhů a heroldů. Jejich cíl? Zvolit nového českého krále a římského císaře.

Skutečný středověk v dojezdové vzdálenosti

Pokud přesně nevíte, co to je larp, inu, v podstatě jsem vám to vysvětlil v předchozím odstavci: Jde o pokus stvořit alternativní realitu, kdy se jednotliví hráči a hráčky chovají tak, jak jim nakazuje jejich role, snaží se dosáhnout svých cílů a interagují jeden s druhým, čímž tvoří něco jako nesmírně fotogenické a vzrušující improvizované divadlo.

Aby bylo jasno, neexistuje tu žádný pevně daný scénář. Ačkoliv hráči a hráčky před začátkem hraní dostanou popis svojí postavy, její cíle a charakter, následné chování v rámci larpu už je na nich. Pokud třeba přijedete na sněm a máte za úkol odehrát roli krále Jana Lucemburského, no tak může být předem dané, že jste ambiciózní, pyšní a cílevědomí, že máte rádi svého kancléře a nedůvěřujete manželce Elišce, že chcete získat český trůn a na tom císařském vám až tak moc nezáleží, ale jak se k tomu všemu postavíte? Jak budete s ostatními komunikovat? S kým se spřátelíte? Koho necháte zavraždit? Komu budete lhát a koho využijete pro svůj vlastní prospěch? To už je jenom na vás.

zdroj: Foto: Zip's Rusty Pixels

Existují komornější, uzemněné larpy, ale Krvavé časy k nim nepatří. Naopak, jsou tak opulentní a velkolepé, jak byste od sjezdu nejmocnějších mužů a žen Evropy čekali. Organizátoři každému účastníkovi poskytnou krásný kostým, někdo dostane i zbraň, jí se z dřevěných misek a pije se pořádně hořké pivo, sluhové splní každé vaše přání. A všichni kolem vás se chovají přibližně tak, jako by to skutečně byli středověcí vládcové a vládkyně.

Díky tomu je neskutečně snadné do role vklouznout, do určité míry skutečně uvěřit, že jste ten, koho hrajete. Najednou přestává existovat vnější svět s jeho moderními slastmi a povinnostmi, rozplývá se člověk, který na hrad přijel ve vlaku nebo v autě. Najednou neexistuje nic důležitějšího než císařská koruna, která vám nebo vašim spojencům brzo může slastně prohnout krční páteř. Najednou je snadné se vášnivě zamilovat do krásné princezny. Najednou není tak absurdní bát se Božího trestu. Najednou je nesmírně těžké zradit přítele, i když by se vám to v herním kontextu velmi hodilo.

Sám jsem to zažil: Skutečné emocionální rány, když jsem se dopátral strašlivých pravd, skutečné zděšení, když se sny mojí habsburské rodiny začaly hroutit. Skutečné dojetí, když jsem utěšoval zoufalé přátele, když jsem v hradní kapli držel za ruku svou nevěstu, když mi byla prokázána laskavost, jakou jsem si ani nezasloužil. No a skutečný vztek, když mi někdo ukřivdil.

zdroj: Foto: Zip's Rusty Pixels

Právě tady přichází nejjasnější paralela s Crusader Kings, hrou, která není založená na socioekonomických faktorech hýbajících říšemi, ale na mezilidských vztazích. V době, kdy veškerou moc v Evropě třímala hrstka vyvolených s modrou krví, zkrátka a dobře strašně moc záleželo na tom, jestli se s někým máte rádi, nebo jím pohrdáte. Chladný kalkul, politická vypočítavost typická pro pozdější dějiny, nic z toho rázem není tak důležité.

Můj herní starší bratr Fridrich Habsburský byl například jedním z nejvýznamnějších kandidátů na římského císaře. Měl na to předky, měl na to podporu, velel desetitisícové armádě, zkrátka se zdálo, že pro většinu kurfiřtů (neboli volitelů) by mělo jít o přijatelnou variantu.

Jenže Fridrich byl tvrdohlavý, namyšlený hrubián. Promenádoval se po hradě, jako kdyby už mu císařská koruna patřila. Utrhoval se na sobě rovné. Nevážil si jejich času a pozornosti. A já sledoval, jak se jeho pomyslný indikátor obliby u klíčových aktérů pomalu překlápí ze zelených do temně rudých čísel.

zdroj: Foto: Zip's Rusty Pixels

Najednou vůbec nic neznamenala všechna naše panství, naše hrady, armády, skutečnost, že císařskou korunu předtím na hlavě nosil náš otec. Bratra nikdo neměl rád, a tím pádem s ním nechtěl uzavřít třeba nějaké výhodné spojenectví stvrzené sňatkem. Působilo to stejně, jako když se v Crusaderech zeptáte svého lenního služebníka, proč se proti vám bouří, a on vám odpoví: „Protože mě štveš!“

Rázem se celá situace kolem mojí rodiny dostala do absurdního stavu, kdy okolní šlechtici horovali za přeskočení zákonného následnictví, za nastolení jednoho z mladších bratří na stolec habsburských vévodských držav. Rázem začalo být důležité, kdo s kým vlastně předchozí večer strávil chlastáním medoviny a zpěvem odrhovaček. A do toho samozřejmě začali vstupovat ještě moralizující církevní papalášové ohánějící se biblí, ale se svou vlastní, nikoliv Boží agendou…

Politika, láska, souboje, intriky

Na pozadí politického dramatu nejvyšší důležitosti, mezi otráveným vínem a Kumány pustošícími české země, se mezitím odehrávaly drobné lidské příběhy taktéž známé ze strategie od Paradoxu. Tenhle byl nevěrný své manželce. Tohle dítě vlastně vůbec není jeho. Tahle si to ve sklepení na férovku rozdala s kurfiřtem. Tenhle blbec si z lásky vzal za ženu někoho naprosto politicky nevhodného (ehm, provinile zvedám ruku).

Do toho se tu a tam vedly právnicko-politické disputace, slavilo se narození nových dědiců, probíhaly truvérské soutěže i šermířské turnaje, debatovalo se o teologii, chodilo se na mše, tančily se středověké tance (součástí larpu jsou i workshopy, kde vás tohle všechno naučí). Takový sněm přece musí být i zábava, no ne?!

zdroj: Foto: Zip's Rusty Pixels

Celé to fungovalo skvěle. Tvůrci larpu chytře poskládali dohromady konfliktní historické osobnosti s protichůdnými cíli, rozdali všem do vínku spoustu tajemství a úkladů, zkrátka zajistili, že věřit nemůžete opravdu nikomu a hra za toho nejnuznějšího českého zemana je svým způsobem stejně zajímavá, jako když se jmenujete Ludvík Bavor a patří vám půlka Německa.

Občas se samozřejmě může stát, že se některá předestřená dějová linka poněkud zadrhne. Že někdo nevyluští záhadu, kterou je potřeba odhalit, aby mohlo vypuknout pořádné drama a aby se šlechticové na nádvoří posekali meči. Organizátoři jsou v podobných situacích po ruce, aby hráče případně trošku pošťouchli zajímavým směrem, ale když se zrovna nic neděje, toulat se po nádherném středověkém hradě s číší medoviny v ruce a přemítat nad krásou místních panen taky není zrovna nejhorší zábava na světě.

Obtížné vražděníčko

Snad jen jedna věc mi na Krvavých časech tu nádhernou iluzi, že si prožívám svou vlastní verzi Crusader Kings, bořila: Ve finále je vážně těžké vraždit. Existuje sice spousta způsobů, jak si objednat něčí smrt, ale aby člověku někdo jiný nezkazil celou hru, on sám musí s vlastní smrtí vždycky napřed souhlasit. Což se pochopitelně řadě hráčů zas tak moc nechce.

Nevím, jak z toho ven, protože by bylo vážně frustrující, kdybyste si rozjeli krásnou romanticko-politickou linku, hrozně by vás to bavilo a najednou by vás někdo propíchl dýkou, aniž byste s tím mohli cokoliv udělat. Hra by pro vaši postavu skončila a vy byste se na zbytek víkendu museli vtělit do jedné z náhradních postav, ke které byste pochopitelně neměli vybudovaný takový vztah a všechny ty komploty byste rozjížděli nanovo.

zdroj: Foto: Zip's Rusty Pixels

Postavy tak v konečném důsledku umírají spíš až ke konci hry, v posledních pár hodinách, když už to jejich hráčům a hráčkám připadá jako vhodné završení jejich osobního příběhu. A smrti jsou to často vpravdě epické, mající vliv na osud celé Evropy. Do té doby, pokud někoho otrávíte, zkrátka existuje obrovská šance hraničící s jistotou, že ho lékaři dokážou zachránit. Asi jako kdybyste v Crusader Kings splétali vražedné komploty, zatímco se váš vladař pyšní Intrigue o velikosti 1…

Bolestivá radost

Musím přidat ještě několik dalších varování. Krvavé časy se, věrné svému jménu, absolutně neštítí nesmírně obtížných témat. Děj se točí nejenom kolem vražd a dalších „obyčejných“ středověkých zločinů, které byste čekali v každém hollywoodském bijáku, ale i kolem mučení, znásilnění, zneužívání dětí, potratů, sebevražd. V přípravě na volbu postavy si můžete zaškrtnout, která témata jsou pro vás nepříjemná, ale je možné, že se jim ani tak úplně nevyhnete, zvlášť jestli vybočíte z kurzu, který má vaše postava předem vytyčený.

A varuju ještě před něčím: Larp je psychicky náročná záležitost. Jde vlastně o obří psychologický experiment, kdy se vás celý mikrokosmos snaží přesvědčit, že žijete v jiné realitě. Tvoří se hluboké, autentické vztahy, zasahují vás hluboké, autentické emoce… Ale jakmile odbije konec hry, lidé se svléknou ze svých kostýmů, z Maxmiliánů se stávají Jardové, z bratrů a sester cizinci.

Vzpomínky na všechny ty vyhrocené, zábavné, úžasné, vzrušující věci, které se vám staly, si s sebou samozřejmě nesete dál, i když si od opasku odvážete meč a do kapsy džínů vrátíte mobil, ale i tak je velice těžké přijmout konec toho všeho – víc nebo míň podle toho, jak moc jste schopní se do hry ponořit a uvěřit iluzi. Čím hlouběji se do zážitku zamilujete, tím těžší je podvědomě akceptovat, že všechno, co jste během larpu vybudovali, je pryč. Já se do Norimberku zamiloval až po uši – a v Praze to pak chvíli bylo docela krušné.

zdroj: Foto: Zip's Rusty Pixels

Na druhou stranu je pravda, že autoři larpu tohle všechno vědí a umí s tím pracovat. Umí člověku dobře poradit, umí ho připravit na cestu zpátky do skutečného světa a koneckonců hodně pomůže i zjištění z afterparty, že jste sice přišli o Leopolda, ale Tomáš je vlastně taky super člověk a na to pivo spolu určitě někdy zajdete.

To je něco, co bych chtěl na závěr vypíchnout: Možná že je potřeba mít strach z vrahů a zrádců, ale určitě ne z ostatních hráčů. Je to otevřená, velkomyslná banda, ochotná přijmout i úplné nováčky, kteří ještě třeba všem mechanismům tak úplně nerozumí nebo zkrátka večer před začátkem hry trošku ztraceně postávají uprostřed velkého sálu a nevědí, koho by oslovili.

Vzhůru na hrad!

Krvavé časy (a dalo by se to nejspíš prohlásit o mnoha jiných larpech) jsou zážitkem, který má svoje potenciální stinné stránky – ty ale budou pro většinu hráčů a hráček naprosto přehlušené vším tím, co bylo skvělé. Když se teď, dva týdny po návratu, dívám sám do sebe a snažím se objevit, co se to se mnou vlastně stalo, zjišťuju, že mě vzpomínání bolí, protože se mi stýská po emocemi nabité alternativní realitě, po lidech, kterým bylo povoleno existovat pouhé dva dny… Ale ono to bolí příjemně. Pelyněk, ano, ale smíchaný s cukrem.

Zkušenější hráči mi říkali, že to zmizí, že zlhostejním a zapomenu. A bezpochyby mají pravdu. Problém je v tom, že mně se zapomenout nechce.

Pravda ale je, že vždycky můžu jet znovu, hrát za úplně jinou postavu, případně na podzim vyjet mezi albigenské kacíře či do obleženého Akkonu. Anebo si prostě zapnu Crusader Kings III.

zdroj: Foto: Zip's Rusty Pixels