Pátrání po významu kyberpunku jsme v minulém díle přerušili po listování papírovými stránkami. Nyní se přesuneme z roviny čistě vizuálního vnímání textů či obrazů a zapojíme ostatní smysly. Vstupy bychom ale neměli přetížit rychlou záplavou různorodých informací, proto si nejdříve otestujeme snímače zvuku. [C:\cyber.wav]
Žánr, který se v očích mnoha fanoušků spoléhá výhradně na vizuální stránku, je v čistě aurálním prostředí téměř nepředstavitelný. My se však již od minulého setkání poučili, a tak se nebojíme vydávat do neznáma a prosvítit potemnělé zmechanizované kouty umění.
Syntetizátorem vpřed
V hudebním prostředí se kyberpunk projevuje takřka výhradně v populární hudbě, a to ve dvou rovinách. Můžeme ho sledovat jako bohatý inspirační zdroj písňových textů, nebo ho vnímat jako svébytný styl, ve kterém dochází ke střetu syntetizátorů a tradičnějších nástrojů v duchu Bethkeho spojení vyspělosti technologií a vzpurnosti mládí.
Kyberpunková předznamenání slyšíme v obecnějším vývoji moderní hudby již od konce šedesátých let 20. století. Wendy Carlosová pomáhala od poloviny šedesátých let s vývojem zásadního nástroje elektronické hudby, Moogova syntetizátoru. Žákyně Vladimíra Usačevského své zkušenosti s tímto instrumentem zúročila na svém prvním studiovém albu Switched-On Bach z roku 1968, kde hrála na vlastnoručně složené syntetizátorové sestavě různé skladby od Johanna Sebastiana Bacha v elektronickém aranžmá.
Carlosová je sice známější svými příspěvky v oblasti filmové hudby (A Clockwork Orange, The Shining či Tron), ale její raná práce pomohla propagovat do té doby okrajový segment hudebních nástrojů. S finančně přístupnějšími a lepšími, kompaktnějšími verzemi Moogů mohla začít vznikat nová generace populární hudby, která se v instrumentaci nemusela spoléhat jen na lidské hlasy, bicí, elektrické kytary a baskytary.
Dálnice do budoucnosti
Další přelomovou událostí pro elektronickou hudbu byla tvorba západoněmecké skupiny Kraftwerk. Soubor čtyř mužů z lehce exotické střední Evropy dokázal bodovat ve světových hitparádách s písní Autobahn ze stejnojmenné nahrávky z roku 1974. Albová verze pokrývající celou jednu stranu vinylové desky přinášela množství dnes již běžných postupů, např. modulaci hlasů pomocí vokodéru, elektronické perkusní smyčky, ale také některé dnes již přežité postupy obcházející tehdejší technické limity.
V dalších letech již takto masový úspěch Kraftwerk nezaznamenal, ale v diskografii můžeme zaslechnout povědomé tóny a melodie, přičemž možná ani nevíme, že původně pocházejí právě od této kapely. Vzhledem ke kyberpunkovému tématu lze doporučit poslech alb Die Mensch-Maschine (The Man-Machine, 1978) a Computerwelt (Computer World, 1981). Kraftwerk světu ukázal, že ve světě populární hudby lze prorazit i s netradiční a podivně znějící písní.
Představ si kdybych to mohl změnit,
jak rád bych vytáh’ přívody ze zdi.
Co ty?
Pokud chceme najít pravou hudební podobu kyberpunku, nutně musíme zamířit do Spojeného království. Druhá polovina sedmdesátých let 20. století byla pro Velkou Británii dobou odeznívající hospodářské recese vyznačující se neutěšeným stavem celé země. Punkové hnutí vyrostlé z podhoubí této krize se v roce 1977 definitivně dostalo do světel reflektorů a vzalo útokem popkulturu, po vzoru svých idolů se ale nedlouho poté úspěšně předávkovalo a odebralo zpátky do podzemí.
Nastalé kulturní prázdno přálo nástupu nových kapel, které využívaly žhavou novinku v podobě syntetizátorů a dochází k netrpělivě očekávanému promísení technologií a vzpurnosti odcházejícího punku. Mnoho uskupení, která dodnes vnímáme jako typické představitele populární hudby osmé dekády, začalo svou kariéru právě v této atmosféře.
Většina těchto nových kapel zpočátku experimentovala buďto výhradně se syntetizátory, nebo se křečovitě držela punkových základů. Jednou z výjimek byla skupina Ultravox, tehdy ještě s Johnem Foxxem na pozici lídra. V roce 1978 vydala pod producentskou taktovkou Connyho Planka, který měl v portfoliu i Autobahn od Kraftwerk, rozsáhlou desku Systems of Romance, která svým zvukem vytváří hudební formu střetávání chladných technologií a punkové energie.
Není divu, že toto album cituje jako velký inspirační zdroj Gary Numan, nejdůležitější kyberpunker mezi britskými hudebníky postpunkového období. Numan svou kariéru začal jako zpěvák kapely Tubeway Army, posléze přešel na sólovou dráhu a na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vytvořil trojici alb, která svým zvukem a texty definitivně představila kyberpunk světu mainstreamové hudby.
Alba Replicas, The Pleasure Principle a Telekon byla na posluchače chtivé nepoznaných zvuků a nových zážitků vychrlena během necelého roku a půl. Vzájemně jsou až nečekaně různorodá, např. The Pleasure Principle je vytvořeno na rozdíl od ostatních kompletně bez elektrických kytar, společným prvkem ale vždy zůstává myšlenka zapojování syntetizátorů do tradičnějšího složení hudební skupiny.
Převážná část textů obsahuje náměty z oblasti science fiction, nejvíce můžeme číst vlivy literárních děl J. G. Ballarda a P. K. Dicka. V tomto smyslu vyniká konceptuální album Replicas vyprávějící momentky z dystopického světa, kde jsou zbývající lidé vražděni stroji a androidy, to vše pro potěšení lidí znovuzrozených do podoby kyborgů. Tzv. robotické období, ve kterém se Gary Numan do role androida stylizoval i na pódiu, katapultovalo tohoto netradičního hudebníka do pozice superstar britské populární hudby. Úspěch mu ale dlouho nevydržel a po letech hledání svého místa na scéně se teprve nedávno vrátil do širšího povědomí.
Jsem to já,
jsi to ty,
kdo nosí jinou tvář?
Možná teď mnozí z vás přemýšlí nad tím, že se tato specifická forma postpunkové hudby nemohla objevit pouze v Británii. Na počátku osmdesátých let 20. století sice došlo k tzv. druhé britské invazi (první proběhla s poprockovou hudbou v době působení The Beatles, The Rolling Stones atd.), probíhala však již ve znamení synthpopu, který v nedávné době zažil mainstreamovou renesanci, bohužel v drtivé většině pouze opakující čtyřicet let staré postupy.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se ve světě setkáváme spíše s elektronickou hudbou ovlivněnou Kraftwerkem nebo Carlosovou. Příkladem za všechny může být uskupení Yellow Magic Orchestra pocházející z kyberpunkové velmoci – Japonska.
Jejich album z roku 1979 Solid State Survivor je zajímavým mixem instrumentálních i písňových skladeb, které čerpají z uvedených zdrojů. Přesto si zachovávají svůj orientální charakter a není náhodou, že mnoho figur a motivů nám může připomínat rané videoherní soundtracky plné jednoduchých monofonních melodií a hlubokých řezavých podtónů.
Úplně první skladba na prvním eponymním albu Yellow Magic Orchestra s názvem Computer Games (Theme From The Circus) je dokonalým holdem tehdejším herním melodiím, které výrobci automatů vnímali výhradně účelově a hudební hodnota se pro ně mohla měřit snad jen celkovou sumou vhozených mincí. Vyspělost technologií se však v těchto případech s punkem potkává jen minimálně.
Filmová elektronika
K mnoha úskalím hudebního kyberpunku patří i fakt, že si posluchači spojují tento žánr se skvělými soundtracky kyberpunkových audiovizuálních děl, které však patří do žánru elektroniky, synthpopu nebo dalších derivátů elektronické hudby.
Patrně nejznámějším příkladem je hudební doprovod filmu Blade Runner z roku 1982 od Evangelose Odyssease Papathanassioua tvořícího pod uměleckým jménem Vangelis. Zvukově mimořádně bohatý podkres mísí vlivy mnoha stylů, mimo jiné elektroniky, jazzu, ale i arabské či asijské hudby, to vše v klasických kompozicích i náladových texturách za vydatného využití syntetizátorů (ikonický je Vangelisův úvod hraný na jednadevadesátikilovém analogovém syntetizátoru Yamaha CS-80).
Jestli jde o hudební kyberpunk, je přinejmenším sporné, podobných postupů využívají schopní autoři filmové hudby běžně. Za všechny můžeme připomenout práci Jerryho Goldsmithe v doprovodech pro filmy Alien, Star Trek: The Motion Picture nebo Total Recall.
Navíc i v dnešní krotké scéně hlavního proudu máme možnost zaslechnout výjimky, které vzájemně mixují technologie a vzpurnost. Přitom bychom je jen stěží označili za nositele tradic bledých androidů snících o drátech a nechápajících lidské emoce. Vhodnou ukázkou může být konceptuální album Year Zero od Nine Inch Nails vyprávějící příběh v orwellovsky dystopické Americe blízké budoucnosti.
Vstříc pohyblivým obrázkům
Ať už zvukové ztělesnění kyberpunku vnímáme jakkoliv, jedna věc je jistá. Kyberpunk v hudbě nebyl nikdy pevně definován, žádná proklamace ani manifest, podle kterého bychom se v této oblasti mohli orientovat, nebyly nikdy vydány, a tak jsme odkázáni pouze sami na sebe, náš úsudek a vkus. Janusovská mnohotvářnost kyberpunku se zde jen potvrzuje a možná je to právě tato formální neurčitost, která nás na něm tolik láká.
Koncert plný oscilátorů, filtrů a obálek skončil a my se příště můžeme vydat na pátrání po kyberpunku v audiovizuálních dílech. [All frequencies are reproduced with the highest fidelity. Audio channel test completed. End of session. Save and continue? Y/N]… Y
