Diablo 2 se řadí k nejslavnějším počítačovým hrám historie. Legendární akční RPG poprvé dorazilo na pulty obchodů na konci června roku 2000 a okamžitě se z něj vyklubal globální superhit. Jako by to bylo málo, kvality zbožňované hry náležitě vypulírovaly následné patche. Majestátní datadisk Lord of Destruction pak platí možná za vůbec nejslavnější expanzi vůbec.

Přestože věrní fanoušci znali hru prakticky nazpaměť, roky bombardovali Blizzard žádostmi o vydání modernizované verze. A minulý rok se konečně dočkali. Remasteru bohužel padlo za oběť studio Vicarious Visions, které přitom mělo slibně našlápnuto na oživení skateboardingové značky Tony Hawk‘s Pro Skater. Výsledek se ale dostavil a Diablo 2: Resurrected neskončilo průšvihem jako Warcraft 3: Reforged. Loňská série nelichotivých kauz kolem Blizzardu se však postarala o to, aby byl zdařilý návrat Diabla 2 do jisté míry utlumen.

Sám jsem si tento remaster celý prošel teprve nyní. Značka Diablo patří k těm, na kterých jsem vyrůstal a v každé ze tří her jsem utopil ohromné množství času, takže to pro mě byla v podstatě povinnost (i když k vyzkoušení Diabla Immortal mě už z principu nic nedonutí).

Poté, co k nohám mého druida poprvé padla remasterovaná zdechlina Baala, můžu za sebe konstatovat dvě věci: Zaprvé, Diablo 2 je pořád po čertech zábavná hra a remaster jí ostudu nedělá. Zadruhé, navzdory skutečnosti, že mě D2 samozřejmě pořád ohromně baví, mám z celé trilogie druhý díl rád nejméně. Nepochopitelné rouhání? Tady jsou mé důvody.

1. Obtížnost a spamování lektvarů

Ti, kdo žánr „diablovek“ moc nemusí, většinou argumentují v tom stylu, že se jedná o tupé klikačky, kde schopnosti koordinace během boje nehrají tak velkou roli jako v ostatních akčních hrách. Přiznejme si, že něco na tom bude. V rámci hraní za jednu postavu je Diablo 2 na normální obtížnost, kterou vás hra na rozdíl od Diabla 3: Reaper of Souls nutí od začátku absolvovat, poměrně jednotvárná záležitost.

Patřím k hráčům, kteří si spíš než hraní následných obtížností užívají vytvoření nové postavy, jenže hrou na normální obtížnost procházíte jako nůž máslem. Pokud neignorujete potřebu chránit se proti elementům, jediné problematické body mohou představovat bossové. A když jste na tom zle, prostě do sebe házíte jeden lektvar za druhým. Zjednodušený systém Diabla 3, kde je na uzdravování cooldown a hráč je motivován, aby pobíhal, uskakoval a sbíral uzdravovací orby, je podle mého názoru krok správným směrem.

2. Křest ohněm: Duriel

Dostaveníčko s jedním z nechutných bossů představuje momenty, kdy se konečně dostaví nějaký adrenalin a kdy se hráč pokouší o nějakou tu strategii. Během hraní remasteru jsem si ale už poněkolikáté ověřil, že mezi bossy v D2 je v prvním průchodu jednoznačně nejvíc otravný boss číslo dva. Duriel vás nutí bojovat na malém prostoru, je schopen uštědřit ohromné poškození a ještě vás zpomaluje.

Mephisto, šéf třetího aktu, je oproti němu neškodný břídil. Baal a Diablo jsou opět těžší, souboje s nimi jsou ale už mnohem zajímavější. Mám v živé paměti tu frustraci, kdy jsem hrál D2 vůbec poprvé a kdy Pán bolesti vystavil stopku mému paladinovi (budiž mu země lehká). Od té doby tvrdím: Když dáš Duriela, dáš je všechny.

3. Ledvinka alias inventář a vše kolem

Zdaleka nejotravnější součástí D2 je inventář. To, že vaše kapsy nejsou bezedné, by se samozřejmě dalo pochopit. Potíž je v tom, že hra pracuje hned s několika prvky, které inventář zbytečně zaplňují a výsledný mikromanagement ustavičně narušuje herní tempo. Část místa zabírají svazky sdružující svitky určené pro identifikaci a městský portál. Do toho budete neustále v ohromném pokušení nějaké místo vyhradit cetkám zvyšujícím vaše statistiky. Mechanika identifikování se také postará o to, že s sebou občas budete tahat věci, které po identifikaci později stejně vyhodíte.

zdroj: vlastní video redakce

Automatické doplňování lektvarů do opasku a šípů do toulce tu také nefunguje spolehlivě, takže vám občas tyto položky zabírají další drahocenné místo. Samostatnou kapitolou je Horadrická kostka, která má v sobě více místa, než kolik zabírá v inventáři, což působí jako zajímavý nápad, ale v reálu to dělá žonglování s vybavením ještě složitějším. V D2 jsem zkrátka optimalizací inventáře strávil zbytečně moc času. Možná si za část problému můžu sám, neboť seberu cokoliv, u čeho je naděje, že mi to vylepší postavu. U Diabla 3 jsem tento problém zdaleka nepociťoval v takové míře.

4. Hloupý, zbytečný, otravný sprint

Další otravností brzdící tempo v Diablu 2 je sprintovací mechanika. Přiznejme si to, jednou z prvních věcí, co po spuštění hry všichni uděláme, je to, že zapneme automatický sprint. Chůze nedává v této hře naprosto žádný smysl. Nucená stopka, která se dostaví pokaždé, když vám dojde zásoba staminy, vám akorát tak leze na nervy. Tahat s sebou lekvary určené na její doplnění se vám vzhledem k nedostačujícímu inventáři taky určitě chtít nebude, nezbývá tedy než se smířit s tím, že hra sem tam nepříjemně šlápne na brzdu.

5. Šrot, kam se podíváš

A pak tu máme samotný loot. Vývoj postavy po stránce vybavení mi v D2 přišel příliš pozvolný. Drtivá většina věcí, které padají z nepřátel, je tak nějak k ničemu. Situace se sice lepší na těžší obtížnosti, i tak se ale jeden nemůže ubránit dojmu, že váš hrdina obměňuje kusy své propocené výzbroje poměrně zřídka. Stovky padlých nepřátel vás jen málokdy „obdarují“ něčím, co vás výrazněji posune. Systém Loot 2.0 v Diablu 3: Reaper of Souls, který kvantitu lootu vyměnil za kvalitu, mi sedl o dost víc.

6. Běhání se zlaťáky sem a tam

Malé rýpnutí si neodpustím stran skladování zlata. Před bojem s bossy se určitě vyplatí naházet veškeré úspory do truhly, protože je klidně možné, že váš do té doby suverénní borec nebo borka půjde vinou nenechavých chapadel, zubů, drápů anebo kusadel démona k zemi. A ideálně byste samozřejmě svoje peníze cpali do truhly sdílené s ostatními postavami.

Pokud ale máte úspory ve společné truhle, nemůžete obchodovat. Nemůžete si dokupovat lektvary ani křísit pomocníka. Je to možná realističtější, čeká vás ale otravné pobíhání po základně sem a tam, a to zrovna ve chvíli, kdy se chcete co nejrychleji vrátit na bojiště. Je ale pravda, že když si peníze uložíte do své osobní truhly, obchodníkům platit můžete.

7. Jednotvárná akce v režii stromu dovedností

Tohle mi asi mnozí fanoušci neodpustí, ale styl progresu Diabla 3 mi zkrátka sedí mnohem víc. Jako jednoznačné pozitivum Diabla 2 vidím, že postavy mohou být v rámci jedné třídy odlišnější, na druhou stranu škála dovedností, kterou tu v rámci jednoho buildu používáte, je poměrně stereotypní.

Snaha o to, způsobovat nepřátelům co největší škody, vede k tomu, že dáváte body do několika vybraných skillů. A pak hodiny sledujete akci podle stejného scénáře a se stejnými animacemi. To souvisí s už dříve kritizovaným systémem obtížnosti, kvůli kterému je hra i na poměry žánru až moc jednotvárná.

8. Pygmejské bažiny v třetím aktu

Najde se dost těch, kteří hře vyčítají krátký čtvrtý akt, mně ovšem jeho stručnost nijak nevadí. Vždycky jsem se na něj díval jako na finále, jehož poloviční délka podtrhuje celkovou gradaci hry. Jako nejslabší článek vidím spíš bažiny a pralesy v třetím dějství.

zdroj: vlastní video redakce

Architektura a prostředí inspirované indiánskými kulturami Jižní Ameriky jsou ve hrách po hříchu nevyužívaný zdroj inspirace a tropické pralesy a bažiny působí po pouštních dunách jako ideální zpestření. Zajímavý je i kontext, kdy se v docích Kurastu setkáte s Ashearou a její žoldnéřskou partou Iron Wolves, na něž narazíte i v druhém aktu Diabla 3.

Problém je v tom, že než přijdete do samotného Kurastu, neustále bojujete na úzkých proužcích země lemovaných řekou nebo neproniknutelnými stromy. Nic moc. Dějství má také nejméně pamětihodné questy, které působí, jako by je vývojáři vymýšleli až na poslední chvíli.

9. Gaučová zábava s kamarádem se nekoná

Za tuhle výtku autoři původního Diabla nemohou a nesouvisí s designem původní hry. Diablo 3 na konzolích ale patřilo k oblíbeným hrám doporučovaným mimo jiné i pro možnost hrát na jedné obrazovce s kamarádem. V Diablo 2: Resurrected tato možnost nepochopitelně chybí.

10. Vracíme vám milovanou klasiku, ale na krabici zapomeňte

Další nepochopitelná věc týkající se remasteru souvisí s jeho distribucí. Zatímco jiní by v podobné situaci dumali nad tím, kolik limitovaných a sběratelských edic této milované herní klasiky fanouškům připravit, Activision Blizzard se naprosto vykašlal na tradiční distribuci a hru vydal čistě v digitální podobě. Není divu, že se tak často ozývají hlasy, že společnost už dávno nerozumí vlastním fanouškům.

Je jednička horší? Primárně je prostě jiná

Diablo 2 je po zásluze kultovní hra. V konečném součtu nemají zmiňované nešvary na zážitek rozhodující vliv. Blednou v porovnání s fantastickým designem, nezapomenutelnou hudbou, rozmanitými hrdiny, pestrým bestiářem, famózní atmosférou a po čertech návykovou hratelností. Nic z toho, co jsem jmenoval, neznamená, že bych se během hry vztekal a bědoval nad pitomostí hry. Naopak mě zaskočilo, s jakou lehkostí se navzdory tomu všemu D2 hraje ještě dnes.

Snad všechny zmíněné problémy také nějak adresoval třetí díl, který, pravda, poněkud „zwarcraftil“ vizuální styl, ale že bych kvůli tomu na značku zanevřel, to se říct rozhodně nedá. Nabízí se logická otázka – když mi vadí všechny zmíněné aspekty dvojky, co potom původní díl? Proč ho mám raději?

Důvod je jednoduchý a taky ne úplně spravedlivý: Osobní nostalgie. Není pochyb o tom, že Diablo 2 je snad ve všech ohledech lepší než původní Diablo z roku 1996. Co víc, většina neduhů, které sužují Diablo 2, platí pro jedničku dvojnásob nebo spíš trojnásob. Jenže zároveň je pravda i to, že Diablo 1 se hraje prostě jinak.

Technické limity tu nasadily okovy hernímu designu, tak jako u spousty jiných legendárních starých her. Celý koncept tehdy navíc vlastně teprve vznikal a nebylo moc na čem stavět. Jenže zmíněná omezení jsou zároveň také pravidla, která se s trochou vůle dají naučit a respektovat. V případě retro her se zkrátka vyplatí na chvíli zatnout zuby a strávit nějaký čas aklimatizací. Poté se člověk může soustředit na to, co hra dělá dobře. A výsledný zážitek může být překvapivě silný.

První Diablo si mě omotalo kolem prstu, protože dodnes působí jako zhmotnění jakési primitivní formy DnD. Vždyť i ta mapa vypadá, jako by ji někdo kreslil tužkou! Tajemná atmosféra hry a způsob, jakým komunikuje s hráčem skrze útržkovitý lore, připomene sérii Dark Souls od FromSoftware. Fanoušci těchto her dobře znají ten pocit: Kde to jsem? Kdo je Leoric a kdo je Lazarus? Nechápu, ale miluju to!

Obzvlášť pro dítě to tehdy byl hodně silný zážitek. Dodnes si pamatuji, jak mě tento způsob vyprávění, všelijaká jména a názvosloví nutilo přemýšlet, jak moc se hra opírá o reálný folklór a mně neznámé legendy. Ke hře jsem choval až posvátnou úctu. Toto okouzlení mě, přiznávám, úplně neopustilo, a tak kromě nádherné trojice svazků o příběhovém pozadí Diabla domácí knihovnu roky zásobuji popravdě těžce průměrnou beletrií ze světa hry. Původní masivní krabice z roku 1996 se zbavovat taktéž nehodlám.

A samotná hratelnost? Ačkoliv i v prvním Diablu pobijete stovky nepřátel, šance jsou tu o něco vyrovnanější. Diablo 1 má o poznání dusnější, hororovější atmosféru. Ano, pořád máte navrch, ale rubání démonů v zatuchlých kobkách, katakombách a jeskyních se více blíží boji o přežití a občas se dostaví i onen „survivalový“ pocit známý z úplně jiného typu her.

Restrikce, které na vás hra uvalí, jsou sice otravné, zároveň vás však nutí ke hře přistupovat s větším respektem a vše si více plánovat. To zároveň rozbíjí jednotvárnost, protože nikdy nevypínáte mozek tak jako u dvojky. Diablo je určitě pomalejší hra než D2 a mnozí mu to vyčítají, jeho tempo je ale díky tomu překvapivě konzistentní.

Tak tady to máte. Jak už jsem zmínil, účel článku nebyl kydat špínu na jednu z nejlepších her všech dob, její sláva by však neměla zastínit úspěchy a přednosti ostatních dvou her v sérii. Na značce je koneckonců přitažlivé i to, jak vzájemně odlišné jednotlivé díly vlastně jsou.