Ve světě, kdy se na hráče hrnou hry v ohromujících počtech, neexistuje pro nezávislého vývojáře nic děsivějšího než šeď průměru a upadnutí v zapomnění. Z průměru vedou dvě cesty – vzhůru, tedy skrze mimořádnou kvalitu, která se rozkřikne napříč komunitou, a potom „spodem“. Tedy když se rozkřikne, jak moc je hra špatná, případně bizarní. Tohle jsou případy těch bizarních her, které si pro svou podivnost užily zaslouženou chvilku slávy.

„Neexistuje intenzivnější pocit než začínat znovu. Když si smažete domácí úkol den předtím, než ho máte odevzdat, tak jako já. Nebo když si vzpomenete, že jste nechali doma peněženku a musíte se vracet po hodině strávené na cestě.“ Tak začíná Bennett Foddy uklidňujícím hlasem komentovat postup muže v železném kotli, šplhajícího na horu jen s pomocí kladiva, kterým máchá okolo sebe.

zdroj: Foto: Bennet Foddy

Tvůrce hry, který umístil svoje jméno do samotného názvu, doprovází vaši cestu vzhůru po celou dobu. Občas komentuje postup (či jeho ztrátu) a občas filozofuje nad životem a hrami. Už tenhle samotný fakt dodává hře zvláštní atmosféru. Jako by nebylo dost zvláštní, že jste řízek čouhající z kotlíku, šplhající po hoře, která se na úplném začátku zdá poměrně normální, ale rychle se změní na zdánlivě nahodilou změť objektů poskládaných na sebe.

Jak Bennett Foddy vysvětlí po chvilce lezení, jeho hra je poctou freewarovému počinu z roku 2002 nazvanému Sexy Hiking. Na něm je zajímavý mimo jiné jeho český původ a fakt, že není vůbec ničím sexy. Tvůrce pod přezdívkou Jazzuo udělal v principu velmi jednoduchou hru, kde hráč podobným způsobem – tedy máváním kladivem – prochází pár levelů. Sexy Hiking zůstalo světu naprosto neznámé, až dokud jej na světlo nevytáhnul právě Foddy se svým o dost sofistikovanějším počinem.

Hra si po svém vydání v roce 2018 nakrátko uzmula obrovskou popularitu. Za ní stál jednak bizarní nápad a provedení, jednak i obtížnost, která byla – mírně řečeno – nervy drásající.

Obskurní česká freeware hra totiž není to jediné, čemu chtěl vzdát Bennett Foddy hold. Getting Over It – jak napovídá název i úvodní věty o začínání znovu – oživuje dávno zaniklé „umění“ her vracet hráče nemilosrdně na samotný začátek. Nedělá to ovšem smrtí, tak jako tomu bylo obvyklé u plošinek z éry osmi a šestnácti bitů. Dělá to pády z hory na zem. Nikdy totiž nechybí mnoho k tomu, aby se muž v kotli – jehož jméno je mimochodem Diogenes podle starořeckého filozofa, žijícího v sudu nebo v některých výkladech v kotli – zřítil z hory dolů, a to vždy prakticky na začátek. Neumře u toho, ale vy za monitorem byste si v tu chvíli umřít přáli.

Právě na tom koneckonců stojí celá hratelnost Foddyho počinu. Ovládání je naprosto jednoduché – myší, případně na trackpadu notebooku, ovládáte kladivo, snažíte se ho zaháknout za objekty a využívat patrně monstrózní sílu, kterou má Diogenes v pažích, k postupu nahoru. A ideálně k tomu, abyste nespadli dolů.

Logicky každého hráče napadne, že bude zkrátka postupovat pomalu a obezřetně, a že tak riziko pádu minimalizuje, jenže obezřetný pomalý postup je vyloučen. Občas prostě potřebujete roztočit kladivo a někam pořádně vyskočit, ale sotva jste ve vzduchu a začnete zběsile mávat svým nástrojem ve snaze zachytit se, jste na nejlepší cestě odrazit se do vzduchoprázdna a padat. A padat… A padat…

zdroj: Foto: Bennet Foddy

Herní hora je zkrátka tak postavená – vlastně v jakémkoliv místě, lhostejno jak vysoko, znamená každý větší pád přesun až úplně dolů. A jsou to právě momenty, kdy se pořádně proletíte a skončíte tam, kde jste začali, při nichž začnete zpochybňovat svoje životní rozhodnutí. Nebo, jste-li horkokrevnější, přemýšlet nad tím, jestli náhodou neprohodíte myš monitorem.

Zároveň vás ale nenapadne tu blbou hru vypnout a prostě odejít. Potažmo, pokud to uděláte, stejně jste za pár minut zpátky, abyste to zkusili znova. Spoustu překážek musíte prostě překonat metodou pokus-omyl, přičemž spousta omylů znamená spoustu stráveného času. Ale Getting Over It bravurně zvládá hráče chytit a nepustit, a to zejména příslibem toho, co čeká nahoře na té proklaté hoře.

Jak už jsem naznačil o pár odstavců výše, zprvu poměrně klasická skála se brzy promění do změti nejrůznějších objektů a vy se zkrátka nemůžete přestat ptát, co čeká výš a hlavně co je až tam úplně nahoře. Zejména když se někde dočtete, že vylezete-li na samotný vrchol hory, bude po vás hra chtít pravdivě odpovědět na otázku, zda jste svůj postup nahrávali či jestli ho streamujete. Protože odměna čekající na vrcholu patří jen těm hráčům, kteří se sem s kladivem v rukou přes všechny nástrahy probojovali sami.

Zvědavost a v jádru primitivní hratelnost s neustálou hrozbou pádu vám prostě nedá spát a spát nedala ani spoustě dalších hráčů, ale zejména tvůrcům obsahu, kteří hru zpopularizovali a udělali z ní jednu z legend mezi herními bizáry. Krátce po vydání se YouTube a Twitch začaly hemžit hráči, kteří se pokoušeli hru zdolat více či méně úspěšně. Někteří nahoře poslušně přiznali, že svůj průchod nahrávají a vzdali se odměny, někteří prostě natvrdo všem svým sledujícím ukázali, co se zde skrývá.

zdroj: Foto: Bennet Foddy

Getting Over It si taky získal svoje neotřesitelné místo v obskurním světě herních speedrunnerů. Ten nejrychlejší, co jsem našel, prolomil hranici jedné minuty a radši ani nechci vědět, kolik času u hry strávil.

Getting Over It with Bennett Foddy je zkrátka zvláštní počin. Počin, který se vrací ke hrám nekompromisně odesílajícím hráče na samý začátek, a to v šílené obtížnosti a nesmírně bizarních kulisách eklektické hory a filozofa v kotli, který se na ni snaží vylézt. Zdá se to divné, je to divné a právě o to tady jde. Bennett Foddy stvořil zvláštní klenot, který sice víc hráčů vidělo, než hrálo, ale přesto se zapsal do fondu bizarních herních počinů zlatým písmem.