Přesně tím totiž startuje webová adventura The Curfew, zaplacená veřejnoprávní (byť soukromě financovanou) televizí Channel 4. O scénář se postaral Kieron Gillen, jeden z věrozvěstů jiného psaní o hrách – přemýšlivějšího, oproštěného od uvažování za zdmi hráčského ghetta. Nebudu zastírat, že mě jeho přístup (a kolegů ze scény kolem anglického PC Gameru, se kterými později rozjel blog Rock, Paper, Shotgun) před lety inspiroval.
Nejen, že břitká britská angličtina je pro herní novinařinu digitálního věku jazykem přímo zaslíbeným, ale především: tenhle čerstvý úhel pohledu dával maximální smysl. Pokud opravdu chceme, aby se hry zařadily po bok akceptovaných médií (nebo v nich alespoň figurovaly jinak než jako obětní beránci), je nutné vnímat je nejen v kontextu námi zavedených systémů a škatulek, ale v plně kulturním spektru.
Bylo (a dodnes je) sice namítáno, že tituly, které si takové zacházení doopravdy zaslouží, lze spočítat na tlačítkách low-end myši, ale tím spíš tu byl důvod celou scénu “poučeným” psaním zkusit dokopat výš. Copak se třeba taková kinematografie zasekla na Pokropeném kropiči, literatura u antiky?
When the moon is round & full / gotta bust that box
Za sebe jsem se pak snažil razit filozofii, že hry se, stejně jako všechny dosavadní formy umění i zábavy před nimi, přece nemusí omezovat na čerpání z mytologických variací, motoristických vlhkých snů, fantazírování o vládě nad světem / skupinou / čímkoliv, navíc v začarovaném kruhu nekonečné recyklace. Kromě toho můžou také velice dobře (a díky interaktivitě zcela po svém) odrážet naši realitu, její minulost, přítomnost i budoucnost. A právě tohle The Curfew zvládá, aniž by přitom (jako se to experimentům často stává) rezignovala na principy, které dělají hru hrou. Už ve chvíli, kdy se (doslova) rozběhne linkované intro, je hráč na zcela jiné, zajímavější planetě, než byl doposud zvyklý ze všech Gears of Duty 8. Na skutečné Zemi.
Gotta teach you tricks that'll blow your mongrel mind
Byť je hra situovaná do roku 2027, může být inspirativní nejen pro současné Brity, žijící s CCTV kamerami na každém rohu, ale i pro nás, generaci z postkomunistických zemí. Za společného jmenovatele má totiž odkaz George Orwella a jeho prorocké knihy 1984, tentokrát převyprávěný jako příběh čtyř jednotlivců, ukrývajících se před zákazem vycházení (aneb český význam slova curfew) v Londýně nedaleké budoucnosti. Společnost je tou dobou rozdělena na plnohodnotné občany a “ty ostatní” a občanství se získává skrze body, přidělované za státem posvěcené aktivity typu vzorného nahlašování protistátní činnosti.
V téhle povědomé, xenofobní atmosféře nedůvěry a strachu si jako běžec, který obdržel blíže nespecifikovanou konspirační nahrávku, snažíte získat důvěru někoho ze zmiňované čtveřice, abyste jim nahrávku mohli předat. Důvěru oboustrannou, protože dopředu nevíte, jestli zrovna někdo z nich není vládním špiclem. Každá z postav vám odvypráví, co je do úkrytu dovedlo (v tu chvíli hrajete z jejich pohledu), a je potom na vás, jak si události přeberete. Hra má několik různých konců a díky nápaditému a stylově dotaženému propojení živých herců s fotorealistickým prostředím dává zapomenout, že její mechanismy jsou jinak vcelku triviální a v některých mezihrách šlápnou vedle.
zdroj:
tisková zpráva
My heart's aflame / my body's strained / but god, I like it
Je příznačné, že tohle všechno odstartuje singl od TV on the Radio – zatímco jinde se herní moloch s výjimkou závodů a sportovních her zmůže sotva na nicneříkající střední proud (Linkin Park v Medal Of Honor), The Curfew zůstává o několik kroků napřed, respektive drží krok s dobou. Vzniká tak důležitá symbióza mezi ústředním, veskrze aktuálním motivem hry (bezpečnost občana versus jeho svoboda, populistické rozněcování společenské nenávisti) a estetickými volbami, které hře dávají audiovizuální ksicht. Patti Smith kdysi prohlásila, že rock ’n’ roll má za nejvšestrannější formu komunikace od vynálezu křesťanství a intro The Curfew je dalším důkazem, že komunikovat silnou myšlenku (a přikovat člověka k ději) dokáže lusknutím prstu i forma, kde je autorský vklad z principu nabourán vkladem hráče.
Navíc, co nás nutí troškařit a zastavovat se hned na začátku? Stejně jako je intro příslibem samotného hraní, je The Curfew příslibem něčeho daleko rozsáhlejšího. Proč by právě hry nemohly převzít pochodeň média, které hýbe moderním světem i jinak než z technologického hlediska nebo skrz vykonstruované skandály? Už teď s hrami tráví čas půlka elektrifikované planety a jejich zákonitostem začínají rozumět babičky i batolata.
Pro hráče ze staré školy to samozřejmě znamená i spoustu zla: tolik jsme toužili prolomit zdi svého ghetta, až se nám to konečně podařilo a najednou mžouráme do slunečního svitu a jsme obklopeni cizími lidmi, kteří učůrávají z podprůměrných koridorových akcí, protože nikdy neviděli level design Dark Forces a nikdy nezažili ten adrenalin, když se k vám ve Future Shocku blížil zvuk servomotorů. Oni tuhle zkušenost nemají, ale koupili si vydavatele svými ochotnými peněženkami a ti už dobře vědí, jak si dobrovolné ovečky udržet v ohrádce.
To ale neznamená, že nám ostatním zbývá jen držet hubu a krok, případně kňučet pod vousy diskuzních fór – naopak! S novým rokem, ve stopách nezávislých pionýrů, nadchází klima, kdy můžeme díky demokratizujícím možnostem freeware nástrojů a digitální distribuce, blogů a sociálních sítí vrátit úder a zúročit vklady, které jsme do naší oblíbené (a jistě, často přiznaně bezduché) kratochvíle celá desetiletí investovali. Chceš dělat hry? Možnosti tu jsou, publikum taky! Píšeš o nich? Piš v souvislostech! Když slyším podkres intra The Curfew, slyším polnici nové dekády, velící do boje.
A co na tom, že je ta písnička původně o sexu. Jen tím podtrhuje skutečnost, že hry ani hráči nemusejí donekonečna uvažovat pouze penisem samopaly.
