Zdravá konkurence prospívá každému odvětví lidské činnosti a samo sebou to platí i pro herní svět. Jen si zkuste představit, jak by třeba mohla vypadat v tuzemsku tolik oblíbená značka NHL, kdyby v EA nedrželi monopol na videoherní hokej a museli se každý rok hezky snažit, aby vypustili do světa něco smysluplného!

Na poli fantasy loveckých her je situace velmi podobná. Žánr drží bezpečně pod palcem (nebo spíš pod pařátkem) legendární Monster Hunter, který v předposledním díle vykročil do mainstreamu s jistotou zuřivého Anjanatha a rovnou se stal nejúspěšnější hrou v historii Capcomu. Významně se povedl i dosud poslední díl s podtitulem Rise, který slavil úspěch nejen předloni na Switchi, ale i letos na „velkých“ platformách.

Začít takříkajíc na zelené louce budovat konkurenci takovému kolosu, to chce pořádnou odvahu a také silná spojenectví. Wild Hearts od studia Omega Force (známého pro svou značku Dynasty Warriors a její mnohé odnože) tedy vznikají nejen pod křídly japonského vydavatelství Koei Tecmo, ale i zmíněné společnosti Electronic Arts skrz label EA Originals, který, jak název napovídá, pomáhá na svět poněkud originálnějším a neotřelejším titulům, než je další FIFA nebo patnáctý Battlefield.

Musím říct, že jsem byl na Wild Hearts velmi zvědavý, částečně právě proto, že mám moc rád Monster Huntera, a zajímalo mě, jak se s léty pilovanou formulí nováčci v žánru vypořádají. Navíc jsem si jen pár týdnů zpátky extrémně užil playstationovou verzi Monster Hunter Rise a moje chuť pokořit další stádo bájných monster a vyrobit si z nich fešné ohozy dosáhla historického maxima.

Na tomto místě bych rád rozbalil oslavnou tirádu na téma „Král je mrtev, ať žije král“, realita je ale bohužel trochu komplikovanější, přesněji řečeno úplně jiná. O tom, že Wild Hearts v mých očích ambice asi úplně nenaplní, jsem byl totiž bolestivě přesvědčen už v prvních minutách po zapnutí.

Fuj

Něco tak NEKONEČNĚ HNUSNÉHO jsem na PlayStationu 5 snad ještě neviděl. Skutečně, můj první dojem byl naprosto otřesný, a to do té míry, že jsem se začal bát, jestli nemám něco s televizí, případně jestli to celé není nějaké divné nedorozumění a nedostal jsem recenzní klíč na stejnojmennou hru, jen o dvě generace starší.

Pominu odporné hlavní menu v „okouzlující“ hnědé barvě s divnými fonty a ještě divnější lištou v horní části, přeci jen je tohle v japonských hrách celkem standard. První krůčky v ostrém provozu mě ale doslova porazily.

Hru jsem napřed zkušeně pustil v režimu Performance, protože dobře vím, že lovení monster ve 30 FPS nepatří mezi moje oblíbené koníčky. Moje oči ovšem okamžitě začaly krvácet z otřesného nasvícení, ve kterém měl lesní mech barvu originální audiokazety s první šmoulí super-disko-šou (pokud nepatříte mezi pamětníky, vězte, že je to ta nejvíc jedovatá devadesátková zelená) a všechna křoví a porost při pohybu postavy trpěly ohavným rozmazáním a shimmeringem, ze kterého se mi dělalo regulérně nevolno.

Celá situace pro mě byla natolik nestandardní, že jsem začal okamžitě hledat chybu u sebe. Ale ne, všechny ostatní hry se na obrazovce mé televize chovaly standardně. Dokonce jsem nainstaloval verzi pro PC, která sice vypadala maličko lépe, ale rozhodně ne tak, jak bych si v roce 2023 představoval. Bez jakéhokoli přehánění – na první pohled mi Wild Hearts připomněly hru z konečné fáze PS3 a počátku PS4.

V kombinaci s doslova směšnými pohybovými animacemi hlavní postavy jsem byl zděšen. Vždyť i Monster Hunter Rise, tedy hra původně ze Switche, vypadá na konzolích nové generace velmi slušně, navíc obsahuje docela bohaté možnosti nastavení (na konzolové poměry) a v tom plném běží naprosto bez problémů v plynulých 60 FPS!

Wild Hearts vedle toho působí ne jako chudý příbuzný, ale spíš jako bratranec, který se v dětství ztratil v lese a vychovaly ho srny. Dobrou zprávou je, že patch, který přišel v průběhu recenzování, situaci podstatně vylepšil. Špatnou zprávou je, že se hra pořád nemůže rovnat se switchovým Monster Hunterem, o moderním standardu nemluvě. Fakt, že Wild Hearts vychází pouze na PC a současné generaci konzolí, je pro mě v kontextu její podoby absolutní záhadou, protože v mých očích neexistuje důvod, proč by tohle nemohlo fungovat na PS4 nebo Xboxu One.

Když už tady povrchně tepu technickou stránku, tak si ještě ulevím nad dvěma aspekty. Jednak hře i v režimu Performance na PS5 ve vypjatých situacích padá framerate, což je ostudné, ale dá se to překousnout. Co se naopak překousnout nedá, je systém lezení po monstrech (ano, na svou kořist můžete hupsnout ve stylu Shadow of the Colossus nebo spíš Dragon’s Dogma), během kterého začne kamera dělat takové brikule, že se mi za celou dobu hraní nepodařilo vymyslet způsob, jak tento mechanismus efektivně využívat. Každý úspěšný pokus považuji spíš za štěstí než za výsledek vypilovaného skillu.

Huj

Nu což, řeknete si, ošklivé hry jsou jako oškliví lidé, pod nevábným povrchem se může skrývat srdce ze zlata. Naštěstí se do téhle definice Wild Hearts vejdou, byť bych tedy hovořil spíš o stříbře, protože v souboji s opakovaně skloňovaným Monster Hunterem prostě ve většině ohledů končí na druhém místě.

Děj hry je zasazen do mýtické země Azuma, která je inspirována feudálním Japonskem (což je tedy s ohledem na estetiku Monster Hunter Rise poněkud nešťastná shoda náhod). V Azumě by si všichni žili šťastně a spokojeně nebýt tvorů, kterým se v herním žargonu říká Kemono. Jedná se bytosti představující jakousi fúzi zvířat a elementů, takže tu můžete narazit třeba na ledového vlka, ohnivou opici, vodní létající veverku (nebo co to je) a spoustu další havěti, která mění svět kolem sebe a lidským obyvatelům už se to pomalu začíná zajídat.

Naštěstí se na scéně objevujete vy jakožto lovec či lovkyně bez bázně, hany a studu vybíjet vzácné tvory a z jejich kožešin, zubů a mnohdy i vnitřností si vyrábět nové kazajky nebo válenky. Aby toho nebylo málo, získáte hned na začátku hry za velmi dramatických okolností speciální artefakt, který vám dá moc nad karakuri, jakýmisi technologickými vymoženostmi, které můžete používat v boji proti nestvůrám.

Právě v karakuri tkví asi největší rozdíl proti Monster Hunteru. Wild Hearts jsou totiž do značné míry „sandboxovější“ v tom smyslu, že si v herním světě můžete stavět různé struktury, které následně pomáhají jak při přesunech krajinou, tak v samotném boji. Po mapě jsou rozesety body, jejichž zabíráním a postupným vylepšováním si zvyšujete možnosti budování těchto struktur, ať už jsou to táborové stany, které přestavují respawnovací bod, kovárna, ve které lze vyrábět, vylepšovat a měnit vybavení, nebo třeba lanovky, s jejichž pomocí můžete daleko rychleji cestovat po světě a dostat se do míst, kam by to jinak bylo velmi komplikované.

Karakuri se ale hodí i v boji, můžete si třeba rychle postavit skokánek a uskočit rozzuřenému stromodivočákovi, než vás nabere na své žhnoucí kly. Případně si vcukuletu vyrobíte malý vrtulníček, díky němuž lze nepřítele překvapit nečekaným a drtivým útokem shůry. Karakuri jsou mimořádně zábavným a osvěžujícím herním prvkem, především proto, že se postupem času naučíte různé kombinace, díky nimž lze vytvářet ještě účinnější pomůcky. Třeba tři vrtulníčky na sobě dají dohromady difuzér léčivé mlhy, tři pružiny zas obří palici, která může nezbedného Kemona třísknout po jeho obří palici a tak podobně.

Samozřejmě nemůžete stavět nazdařbůh, materiál (naštěstí jen jeden univerzální) je třeba doplňovat z všudypřítomných zdrojů. Při souboji s Kemono si lze výrazně přilepšit zasažením konkrétního místa na jejich tělech, čímž si na čas zvýšíte maximální nosnost stavebního materiálu a můžete posílat bomby jak na běžícím páse.

zdroj: Koei Tecmo

Jednou z citelných výhod Wild Hearts oproti konkurenci je, že vás okamžitě nezahrnou obrovským množstvím předmětů, o jejichž účelu nemáte ani páru. Pořád ale nabízejí dostatek variabilních nástrojů k tomu, abyste mohli spokojeně zkoušet různé taktiky a v případě nezdaru nebyli odkázáni na pořád ten samý grind.

A to je vlastně to skutečně důležité – jakmile jsem přestal frfňat na nemoderní vizuál, začal jsem se u hraní velmi slušně bavit, s radostí chodil od jednoho tvora k druhému, měřil s nimi síly a následně ještě nadšeněji utíkal ke kovářce, abych vylepšil svůj módní statut nebo zbraň.

Když už o tom mluvím – zbraní je ve hře osm druhů, každá třída má ale slušné množství variací v košatém stromu vylepšení, kde můžete svůj arzenál vybavovat elementárními náboji nebo různými pasivními skilly. Pocitově (a velmi subjektivně) je tady získávání materiálů na výrobu zbraní o něco snazší než v Monster Hunteru, díky čemuž se snáz experimentuje s různými kousky.

Přirozeně je rozdíl, jestli kolem sebe budete mávat těžkým mečem, nebo jestli se spolehnete na rychlý deštník s parírovacími schopnostmi, případně kanón na dálku. Každá ze zbraňových tříd má své specifické údery a s každou je třeba do značné míry přehodnotit přístup k boji.

Samostatnou kapitolou jsou zbroje, u nichž přišli autoři s docela kreativním nápadem. Každý set má totiž kromě základní varianty ještě dvě odnože – lidskou a Kemono. Ty se od sebe liší nejen vzhledově, ale i vlastnostmi a nabízenými pasivními skilly. Z pohledu módy jsou divoké Kemono varianty skutečnou ozdobou Fashion Weeku v Azumě a je radost s nimi pobíhat po lovištích.

Hra je samozřejmě typicky japonsky přehnaná, což se projevuje především ve velikostech zbraní, které s sebou váš hrdina bude vláčet.

Tohle ale znám

Co se základních systémů hratelnosti týče, je hra v zásadě velmi podobná Monster Hunteru. Pokud vyrazíte na misi, jejímž cílem je ulovit konkrétní zvíře, máte na jeho pokoření tři pokusy, poté úkol končí nezdarem a musíte začínat znovu. Mise jsou také časově omezené.

I ve Wild Hearts se můžete buffovat různými druhy jídla. Léčení obstarává kouzelná voda, jejíž bohaté zásoby nacházíte všude možně po mapě a trochu jí lze získat i při samotném boji, když vylezete na svou kořist (což je trochu problém, jak jsem psal výše) a speciálním útokem chmátnete do modře zářící odhalené slabiny.

I zde platí, že soustředěným útokem na konkrétní část těla zvířete ji můžete useknout, a získat tak bonusový materiál pro crafting. Různých materiálů je ve hře i jinak hodně, budete sbírat rostliny, dřevo i minerály, ale pokud vám hratelnostní smyčka spočívající v zabíjení monster, abyste si mohli vylepšit vybavení, abyste mohli zabíjet silnější monstra, vyhovuje, pak to jistě berete jako součást žánrového folklóru.

Pokud se vám s nějakým tvorem nebude dařit, můžete si pozvat až dva další spoluhráče na pomoc. Multiplayer je vyřešen velmi jednoduše a společnému lovení hra nehází zvláštní klacky pod nohy.

Samozřejmě je tu přítomen i příběh s docela širokým ansámblem postav a hromadou vedlejších úkolů, ale story o vyvoleném lovci, který má zachránit obyvatele před zkázou, rozhodně není něčím, co bych při hraní bedlivě sledoval a v podstatě funguje jen jako (zdržující) pojivo mezi jednotlivými epickými souboji.

Přeskládání již viděného

Suma sumárum jsou Wild Hearts zábavnou hrou, která ovšem vyjma systému karakuri do žánru nepřináší nic zvláštního a rozhodně nedělá nic lépe než konkurence, kterou se velmi okatě inspiruje, v horším případě ji bohapustě vykrádá.

Přestože musím uznat, že první pokus Omega Force o zásah do loveckého žánru nedopadl vůbec špatně, pořád bych vám desetkrát spíš doporučil Monster Hunter World nebo Rise. Upřímně, pod labelem EA Originals, kde v minulosti vycházely takové hry, jako je Unravel nebo It Takes Two, jsem čekal trochu smělejší koncept. Na celých Wild Hearts je nakonec nejodvážnější stanovená cenovka.

Pokud máte extrémní chuť jít si ulovit monstrózní kus žvance, pořiďte si napřed Monster Hunter Rise, který navíc i na klasických konzolích a PC brzy dostane vydařené rozšíření Sunbreak. Wild Hearts bych v současné době doporučil jen těm, kteří mají v Monster Hunteru vše uloveno a nutně potřebují nášup. Vy ostatní můžete klidně počkat na výraznější slevu, případně na palčivější herní sucho.