Vývojáři ze Supermassive Games se už osmý rok točí v nekonečné smyčce definice šílenství. Od vydání povedeného a ve své době originálního teenage slasheru Until Dawn se zuby nehty snaží navázat na prvotní úspěch, výsledky jsou ale slabé a antologie Dark Pictures ani loňský žánrový pokus o návrat v podobě The Quarry prostě z mého pohledu nedopadají dobře.
Majitelé prvního PS VR si ještě možná vzpomenou, že se Supermassive kdysi pokusili proniknout i na tuto platformu. Tehdy ještě čerstvý úspěch Until Dawn se pokusili využít v (hrozném) VR thrilleru The Impatient zasazeném do stejného univerza a v ryze průměrné kolejnicové střílečce Until Dawn: Rush of Blood.
Právě na její koncept nyní studio navazuje a s příchodem nové generace VR pro PlayStation přichází se svou troškou do mlýna. The Dark Pictures: Switchback VR je jednou z prvních „velkých“ exkluzivit, které si na téhle platformě můžete zahrát. „Můžete“ ovšem v tomhle případě rozhodně neznamená, že byste měli.
Když dva dělají totéž...
Měl jsem to štěstí, že jsem si od vydání PS VR 2 mohl zahrát drtivou většinu her, které jsou na toto zařízení v současnosti k mání. Výsledky mého bádání si ostatně můžete přečíst v několika článcích, a i když by zlí jazykové samozřejmě mohli podotknout, že si skoro všechny tyhle hry mohou zájemci už několik let zahrát na jiných headsetech, pro konzolového hráče je vlastně počáteční nabídka docela uspokojivá.
Díky takovému Pistol Whipu jsem si například mohl vyzkoušet, jak fantastický může být pocit ze střelby ve virtuální realitě, a to nejen díky skvělým ovladačům Sense, ale zkrátka proto, že akci ve hře někdo dobře navrhl. Díky VR verzi Resident Evilu Village jsem zase mohl až hmatatelně okusit, jak umí tahle v původní podobě akční střílečka s ohavnými monstry zatnout do srdce pařáty strachu v takových drobných margináliích, jako je noční cesta lesem za svitu nespolehlivé baterky.
zdroj: Supermassive Games
Z hráčského či novinářského pohledu se jedná o skvělé a cenné zkušenosti, na které budu rád vzpomínat. Pro Switchback VR jsou ale zdrcující, protože ještě nemilosrdněji odhalují absolutní selhání autorů ve všech důležitých aspektech hratelnosti.
Návraty na místa činu
Nová hra od Supermassive začíná ve vlaku, kterým hlavní hrdina jede na schůzku se svou sestrou, aby v si v zábavním parku připomněli úmrtí otce. Vlak má ale tragickou nehodu, při které je protagonista těžce raněn a propadá se do bezvědomí, v němž jej přivítá doslova pekelná jízda na horské dráze.
V rámci ní si projdete prostředí všech čtyř dosud vydaných epizod antologie The Dark Pictures. Začnete tedy v oprýskané lodi z Man of Medan, následně se vydáte do čarodejnickými procesy proslulého městečka Little Hope, do podzemních chrámů v Iráku z House of Ashes a nakonec i do hotelu z The Devil in Me.
Celá hra spočívá v tom, že sedíte ve vozíku horské dráhy s dvojicí pistolí (případně můžete získat jiné zbraně s omezeným počtem nábojů) a vezete se známými kulisami. Občas se musíte vyhnout překážce, občas se vozík zastaví, aby vám ukázal nějaký „strašidelný“ výjev, občas musíte pokosit pár vln nepřátel, případně bosse. Abyste se při jízdě nenudili, můžete střelbou rozbíjet velkou většinu předmětů na scéně a tím získávat bodové hodnocení jako na střelnici.
Tohle je asi docela dobré místo k tomu, abych pochválil ony dva aspekty, které Switchback dělá dobře. Jednak je pocit z jízdy na horské dráze docela realistický a při různých zatáčkách nebo propadech do hlubin funguje VR natolik věrně, že se vám klasicky zhoupne žaludek. Vývojáři jsou přitom docela příčetní a různé brikule drží v únosné míře tak, aby se vám při hraní neudělalo skutečně špatně.
Druhým relativně zajímavým prvkem je možnost na určitých místech přepínat koleje, a vidět tak jinou část trasy. Zároveň je v každé kapitole možné zachránit či nezachránit jednoho ze spolucestujících z onoho vybouraného vlaku, což se posléze může projevit na výsledku hry a jednom ze dvou dostupných konců. Záchrana je zpravidla spojena s vyřešením nepříliš komplikované logické hádanky, během které vás samozřejmě tlačí čas, a právě tyto momenty jsou patrně tím nejvíce napínavým, co vás ve Switchbacku může potkat.
Je to tak těžké?
Nyní se bohužel můžeme pustit do výčtu selhání, který se ve skutečnosti dá shrnout do úhledného balíčku s nápisem „všechno ostatní“. To první, co mě okamžitě praštilo do očí, byla neskutečně hnusná grafická podoba, která nemá s moderními možnostmi VR vůbec nic společného. Nejvíce patrné je to na modelech nepřátel, kteří jsou kvůli tomu až směšní a opakovaně jsem se přistihl při úvahách, jestli je jejich podoba výtvarným záměrem, nebo výsledkem absurdního neumětelství.
Faktem je, že roli výsostné exkluzivity na nový hardware Switchback absolutně nezvládá, grafikou to ale bohužel jen začíná. Ještě daleko důležitější je pro zážitek v podobné hře onen výše zmíněný pocit ze střelby. Ten ve Switchbacku není špatný, je totiž vysloveně nijaký.
Zatímco Pistol Whip ve vás umí probudit živočišnou radost z gunkata kreací, v Resident Evilu cítíte každý projektil opouštějící komoru a i ve hříčce jménem Zombieland: Double Tap dokáže zásah protivníka přinést uspokojení a úlevu, střelba ve Switchback VR mi nejvíce ze všeho připomenula prastaré lightgun shootery ve stylu Time Crisis, ovšem bez tehdejšího šarmu prostého uvědomění, že mířím pistolí na obrazovku televize a ono to funguje.
Switchback VR je asi tak podobně napínavý jako jízda ve strašidelném domě na Matějské pouti (což mimochodem mohu zasvěceně porovnat, protože jsem tuto kratochvíli před časem srdnatě absolvoval). Oba tyto zážitky mají překvapivé množství styčných bodů, do kterých spadá přemrštěná cena, dlouhé nahrávací časy (na Matějské simulované čekáním na další nešťastníky, kteří aspoň trochu zaplní vláček) a následná nuda a naděje, že to celé rychle skončí. Což obě tyto volnočasové aktivity splňují: Zatímco z domu hrůzy vyjedete asi za tři minuty, Switchback vás v případě koupě bude týrat zhruba šedesátkrát tak dlouho. A to za 1049 korun věru není mnoho.
Takhle ne!
Switchback se ve svém strašení spoléhá na kolotočářské lekačky, které ale bohužel přicházejí vždycky v těch nejočekávanějích momentech. Přiznám autorům, že například nápad s využitím eye trackingu a přibližováním nepřátel pokaždé, když mrknete, je docela dobrý, v rámci hry je ale zoufale málo využívaný. A když na vás třeba v rámci boss fightu útočí kdysi patrně sexy, ale dnes notně ohnilá námořnice, žádné velké zimomriavky to nepřináší.
Tuhle hru si rozhodně nekupujte!
Když se na mě poprvé vrhl zástup podivných mokvavých zombií, které jsem bez potíží postřílel navzdory tomu, že jakákoli registrace zásahů z jejich strany (kromě finálního rozprsknutí hlavy) chyběla, začal jsem mít nepříjemný pocit, že tohle je ono, to je celá hra a lepší už to nebude. Bohužel jsem se nemýlil. A můžeš mi, čtenáři, rozumně namítnout, že v kolejnicové střílečce přeci nejde vymýšlet zázraky. Jenže ty já ke štěstí nepotřebuju. Jak už ukázala řada jiných VR her, v tomhle odvětví není kdovíjaká komplexnost zapotřebí, stačí dotáhnout základní mechanismy a radost se zábavou se okamžitě dostaví.
Moc bych si přál, aby se černé scénáře nenaplnily a PS VR2 se nestalo další obětí začarovaného kruhu „nezájem zákazníků, ze kterého plyne nezájem vývojářů, ze kterého plyne nezájem zákazníků“. Switchback VR ale v žádném případě není součástí řešení, spíš součástí problému. Tuhle hru si rozhodně nekupujte, počítám, že v dohledné době skončí v předplatném PS Plus.
