| Autor: Jan Modrák Publikováno: 15.května 2005 |
Jednoho Sonica jsem už recenzoval, takže bych snad mohl být považován za odborníka. Jenže to bych nerad - být odborníkem na Sonica je totiž zhruba stejně prospěšné jako být odborníkem na dávno vymizelé černé neštovice. Napsal jsem to minule a napíšu to znovu – celý problém spočívá v tom, že se Sonic s přechodem z 2D na 3D vyrovnal podstatně hůře než Super Mario nebo třeba nám bližší Rayman. A pro přesné zdůvodnění vám rovnou ocituji pasáž z mé dřívější recenze Sonic Adventure DX: Na rozdíl od konkurence, která se třetímu rozměru přizpůsobila, se nový Sonic snaží stále o prakticky stejnou hratelnost – svižný průlet úrovní z bodu A do bodu B lehce oživený nějakým tím poskakováním po pružinách a sbíráním prstenů. Díky absenci jakékoliv přehledné struktury budete často nikoliv pátrat po řešení problému, ale spíše po tom, co vlastně máte vyřešit. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
TIP: kliknutím na velkou verzi screenshotu se dostanete na následující obrázek Každá má určité specifické vlastnosti (jedna postava rychle běhá, druhá vyniká silou a třetí umí létat), a aby se celý tým dostal až do cíle, je třeba jejich schopnosti kombinovat, řešit hádanky a překonávat překážky. Koncept je to poměrně běžný zdaleka nejen u her logických a jako příklad geniálně zvládnuté týmové hratelnosti bych uvedl legendární Lost Vikings od týmu, ze kterého se později zrodil proslulý Blizzard. Jak to zvládla neméně proslulá Sega v Sonic Heroes? Stanou se legendou? • Vše při starém! Nápad je to samozřejmě dobrý – tři postavy místo jedné přidají na rozmanitosti a od hráče takový koncept vyžaduje i určitý důvtip a zamyšlení. V případě série Sonic to platí dvojnásob, protože představa kombinace dosavadní rychlosti (žádající od hráče zejména obratnost a „přesné prsty“) s opatrnou dávkou logických překážek je skutečně lákavá. Nicméně přesto jsme ke hře přistoupili s nedůvěrou. A instinkt nás, tentokrát bohužel, nezklamal. Vybíráte si jednu ze čtyř trojic (kromě Sonicova týmu, v němž jsou staří známí Knuckles a Tails, jsou postavy úplně nové) a pouštíte se do zhruba patnácti úrovní plných velkých plošiny, ze kterých není radno spadnout, skrytých přepínačů, nebezpečných paprsků, úzkých „kolejnic“ a zejména obrovských smyček, které ze všeho nejvíce připomínají horskou dráhu. Tedy až na pár výjimek vlastně nic, co bychom neznali, a pokud jde o úrovně, vypadají stejně jako ty ze Sonic Adventure. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Úrovně jsou v zásadě lineární s jen omezenou nabídkou křižovatek a veškerá rozmanitost tu spočívá v tom, že je třeba na určitých místech zvolit správnou postavu. Bohužel, nabízenou příležitost Sega nevyužila a hráče, snad v bláhové představě, že je třeba jej krok za krokem vést za ručičku, neustále instruuje, v jakou chvíli je třeba aktivovat tu kterou postavu. A přitom systém přepínání postav není vůbec špatný! Na rozdíl od Lost Vikings, kde jste přepínali mezi postavami a pohybovali s nimi jednotlivě, je tady trojice vašich hrdinů neustále při sobě a dva neaktivní automaticky následují tu, kterou ovládáte. Přepínáte mezi nimi během zlomku vteřiny stiskem jediného tlačítka, a veškerá pointa tedy spočívá v tom odhalit, která ze tří specifických „vlastností“ je právě potřebná, a následně danou překážku překonat. Což je teoreticky dost zábavné, jenže díky faktu, že vám malé monitory na každém kroku neustále připomínají, kterou z postav máte zvolit, si v praxi připadáte jako při sledování celkem zajímavého filmu v kině, přičemž vám ale soused neustále do ucha říká, co se stane v příštím záběru. 
zdroj:
tisková zpráva
I když autoři zbytečně promrhali nadějné pojetí, ne všechno je ztracené! Tak třeba čtyři různé týmy, to přece zní také zajímavě? Rozdíly mezi nimi jsou jen nepatrné, liší se v příběhu a v obtížnosti. Tak pak určitě boduje možností vylepšit každé z postav v průběhu úrovně až třikrát její útočný pohyb? Bohužel, další naprosto zbytečná funkce – souboje jsou asi nejnudnější částí hry a nic na to nemění ani možnost občasného provedení speciálního magického útoku. Tak ještě poslední naděje - co multiplayer pro dva hráče ve split-screenu? Ten je sice na papíře skvělý, jenže kromě jednoho režimu (Action Run, jednoduchý závod od startu do cíle) musíte ty další, mnohem nápaditější, poměrně složitě odemykat v základním příběhu. A na to většina z nás trpělivost nenašla. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
• Co mě nezabije... Pokud si tedy všechna zmíněná „vylepšení“ odečtete (protože jsou buď zbytečná nebo špatně provedená), zbývá vám v podstatě klasická konzolová lineární 3D plošinovka. A tady už po celé té nekompromisní kritice musíme přiznat, že to zas tak ubohé není. Jasně, kamera občas zlomyslně zakryje výhled, engine také není bez chyby (sem tam ulítne nějaká ta textura) a ovládání je vzhledem k obtížnosti hry poněkud nepřesné, ale to jsou poměrně tradiční neduhy téměř všech plošinovek. Takže je na místě naopak ocenit nadzvukovou rychlost, která vynikajícím způsobem zachycuje iluzi spěchu, tolik ceněnou u staré série Sonic The Hedgehog na Mega Drive. Nárazníky a urychlovače vás takřka na každém kroku katapultují k obloze a nezbývá než překonat závrať a posbírat co možná nejvíce prstenů. Ti, kdo tuto frenetickou akci ovládnou, budou nadšení, ale takových hráčů bude bohužel minimum a většina bude jen ohromeně koukat na možnosti, které všechny ty složité plošinky a cestičky nabízejí, ale ze kterých znovu a znovu padají na zem. Příjemná je i grafika – po dlouhých letech flinkání konverzí konzolových her se zřejmě konečně blýská na lepší časy a Sonic Heroes nabízí nádhernou, svižnou grafiku s možností volby rozlišení (zní to jako zbytečná poznámka, ale to opravdu nebylo dříve běžné) a zejména odlišným prostředím. Plážové úrovně střídá elektrárna, podívat se můžete i do pinballového světa či našeho nejoblíbenějšího kasína a bez výjimky jsou všechny lokace detailně vykresleny v optimistické a pro Sonica tradičně „přesvícené“ grafice. Několikrát zmiňovaný lineární postup sice platí, ale na mnoha místech máte možnost krátce sejít z doporučené cesty a vydat se obtížnější odbočkou s oceněním na konci v podobě nějakého bonusu. 
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
zdroj:
tisková zpráva
Sonic bezpochyby zažívá krizi středního věku a slovo „hrdinové“ v názvu nemá sebemenší opodstatnění. Na jednu stranu je to sice zatím nejlepší 3D verze Sonica, na stranu druhou je stále jen lehce nadprůměrná, když poměrně kvalitní a nadějné základy zbytečně degradují špatně implementované nápady a frustrující hratelnost. 
zdroj:
tisková zpráva
Ale ruku na srdce, plošinovek na PC je asi jako tahových strategií na konzolích, a tak je třeba přimhouřit obě oči. To jsme sice nemohli zohlednit při udílení verdiktu, ovšem vy tak můžete učinit při nákupu. Je to tristní, ale v současné době na PC nemáte až na LEGO Star Wars moc jiných způsobů jak uspokojit své plošinovkové choutky - Sonic Heroes je sice na konzolích jen zhruba desátá nejlepší plošinovka loňského roku, na PC ale patří i přes pouhou lehkou nadprůměrnost mezi špičku. Nezbývá než doufat v lepší budoucnost a krátit si čas u toho, co je k dispozici.Tento článek původně vyšel v časopisu SCORE. Stáhněte si: Demo, Cheaty... Související články: Novinky... |
| Jan Modrák | |
| šéfredaktor časopisu SCORE |
