Galerie

Na první dobrou zaujme tahová 4X strategie Songs of Silence krásnou secesní stylizací a ilustracemi, které jako by vypadly z plátna Alfonse Muchy. Pod stylovým vizuálem se toho ale skrývá mnohem víc a jestli kouzelné tahovce něco opravdu nechybí, jsou to výborné a originální nápady, které v žánru jen tak neuvidíte. Akorát si nejsem úplně jistý, jestli se všechny podaří dotáhnout do zdárného, a hlavně zábavného konce... 

Hru si teď můžete zahrát v předběžném přístupu, který obsahuje čtveřici scénářů, jež vás naučí mechanismy i místní zákonitosti a dají vám nahlédnout mezi první stránky příběhu. Největší zábava na vás pak ale čeká ve skirmishi, kde si totiž můžete zahrát za jiné, zajímavější národy než za vanilkových Tisíc království, jejichž osud sledujete v kampani. 

Karty, karty, kartičky 

Ústředním mechanismem Songs of Silence jsou karty. Takřka každou akci totiž řídíte vykládáním krásně ilustrovaných kartiček. Od vylepšování měst přes nákup jednotek až po řízení armády. 

Podařilo se vám dobýt důl, který každé kolo generuje stavební materiály? Pokud má lokace dost prosperity, zahráním karty ji můžete vylepšit, zefektivnit perky oblasti a ještě navíc odemknout možnost verbování. 

zdroj: Chimera Entertainment

Stejně tak se nové schopnosti levelováním učí i hrdinové, a ty se neomezují jen na dovednosti v boji. Dokáží ve městech stavět unikátní budovy, které odemykají nové, silné jednotky, anebo taktické dovednosti, jež využijete na strategické mapě třeba k léčení zraněných jednotek nebo odhalení nepřátelských armád skrytých v lesích. 

Každý hrdina má totiž dva režimy pochodu. Pokud vyplýtváte jen polovinu bodů pohybu, můžete se ukrýt v podrostu a vyčkávat na nic netušící kolemjdoucí armády. Výměnou za rychlý pochod se sice dostanete podstatně dále, ale vaše šiky skončí v neuspořádané formaci a v případném boji začínají bitvy ochromené, takže protivník má znatelnou výhodu.

zdroj: Chimera Entertainment

Celý systém ale působí nedotaženě (a je to bohužel i leitmotiv celé hry). Strategická mapa je totiž hojně osázená městy, osadami, kláštery a říčními přechody, takže reálně nemáte moc možností a důvodů, proč sáhnout po skrytém pohybu. Když se totiž trochu vynasnažíte, dokážete většinu kol ukončit v bezpečí hradeb, kde vám žádné přepadení nehrozí. 

Jasně, můžete chystat léčky na protivníky, ale tady zase narážíme na to, že krom přísně skriptované kampaně mapy nabízejí poměrně málo soutěsek a úzkých průchodů, kde by vašemu přepadu nehrozilo, že vás nepřítel zkrátka obejde (nemluvě o tom, že takřka každý hrdina má nějaký způsob, jak skryté jednotky odhalit). 

Souboj není žádný poker 

Když se vám ale podaří s nepřátelským hrdinou či neutrální armádou střetnout v bitvě, z tahovky se rázem stává realtimová strategie, kdy se do sebe na bojové obrazovce obě znesvářená vojska pustí. A opět: Songs of Silence přichází se skvělým nápadem, který snad do konce předběžného přístupu dotáhnou do konce. 

Vy totiž jednotky neovládáte přímo. Šiky švadron mají vlastní hlavu a do bitvy zasahujete pouze výše zmíněným hraním karet schopností. Na nepřátelské lučištníky můžete seslat roj šípů, přivolat si z rezerv podpůrné jednotky, zvýšit útok či obranu vlastních jednotek. Zkrátka jakmile se karty po uplynutí cooldownu nabijí, prioritizujete cíle a posilováním vlastních řad se snažíte převážit misky vah sil armád na svou stranu.

zdroj: Chimera Entertainment zdroj: Chimera Entertainment

Potíž je trochu v tom, že každý hrdina disponuje jen pár kartami schopností, takže souboje se velmi rychle stanou monotónními. Karty se dobíjejí poměrně rychle, proto není moc důvod vyčkávat na ideální příležitost, kdy je zahrát, a solíte je hned, když jsou k dispozici. Každá bitva tak vypadá vždycky stejně – například zahrajete na nepřátelské střelce ničivý nájezd kavalerie, posílíte pěchotu bonusy k obraně, léčivým kouzlem doplníte zdraví co největšímu chumlu vlastních jednotek a za dvacet sekund celé kolečko opakujete, dokud ze zaklesnutých vojsk nezůstane jediné. 

Unikátní národy 

O tom, že hra vypadá fantasticky, nemůže být pochyb. Skvěle vypadají nejen všudypřítomné ilustrace a karty jednotek, ale i samotná herní mapa, obtažená jemnou linkou inkoustu ve stylu art nouveau. Velký problém ale mám se ztvárněním jednotlivých jednotek – jsou si totiž zatraceně podobné, a ani za skoro deset hodin se mi nedostaly pod kůži jejich statistiky, a tím pádem nikdy hned nevím, nakolik jsou nebezpečné. 

Přistihl jsem se ale, že se do bojů příliš často vrhám s myšlenkou: „Však to nějak dopadne,“ než abych dělal vykalkulovaná a poučená rozhodnutí a správně prioritizoval nepřátelské armády a snažil se o co nejmenší ztráty. 

Samotné ztvárnění různých národů je ale parádní a liší se tedy nejen jednotkami, ale rovnou celými herními mechanismy. Proto mi přijde trochu škoda, že kampaň předběžného přístupu ukazuje Tisíc království, což jsou zkrátka poměrně nezajímaví lidé a bytosti světla.

zdroj: Chimera Entertainment

Teprve až v posledním scénáři si zahrajete Starou rasu, která funguje docela jinak. Do boje povolává evokativní mechanické konstrukty, silnější jednotky získává několikerým vylepšováním obyčejných civilistů, a hlavně nově dobyté lokace musí připojit k síti světla, která je propojí s hlavním městem. Představte si takové fantasy vedení vysokého napětí. Jakmile vám soupeř dobude osadu, na kterou je napojených třeba dalších pět vísek, přestanou všechny generovat suroviny, než je zase k síti napojíte. Skvělý nápad, který se navíc parádně graficky projevuje i na strategické mapě, protože se obydlí viditelně napojují k zářivé řece světla, která protíná údolí, říčky a pohoří. 

Oproti tomu poslední z hratelných ras – Kruciáta – je temným národem démonů a chce pouze ničit a konzumovat. Její hlavní město je obrovská rudá koule červené energie, kterou můžete přesouvat do dobytých území, ničit je a tím sféru krmit a vylepšovat.

zdroj: Chimera Entertainment

V patách vašeho hrdiny tak jde zmar a spoušť, která se opět parádně vizuálně projevuje na mapě. Hlavní město tak cestuje s vámi, takže máte vždycky bezpečí éterických hradeb po ruce, stejně jako možnost vyvolat hrozivé jednotky stínu. 

Hra za Kruciátu je mnohem agresivnější, protože národ spoléhá na unikátní surovinu Prázdnotu, kterou vyvolává hrůzné jednotky. A Prázdnotu živí utrpení a zabíjení nepřátel, takže jste nuceni často bojovat a neustále expandovat. Opět skvělý nápad a diametrálně odlišný pocit z hraní než za jiné národy, což je přesně to, co od dobré 4X tahovky očekávám. 

Příslib 

Pokud zavítáte do skirmishe, kde proti sobě může hrát až šest hráčů, obrňte se trpělivostí, protože umělé inteligenci trvá poměrně dlouho, než přelouská svůj tah. V kampani takový problém nenastane, ale, jak jsem psal výše, mapy jsou ve scénářích menší, protivníků na nich méně a jsou také mnohem lineárnější. 

Je to přitom v momentě, kdy vám Songs of Silence dá svobodu, kdy poznáte, že se pod třpytivým povrchem skrývá i příslib skvělé hry. Hra má krásné ilustrace, které si můžete do zblbnutí prohlížet v bohaté encyklopedii, ale v jádru se skrývají i skvělé nápady.

zdroj: Chimera Entertainment