„Tato hra se nepodobá ničemu, co jste hráli v minulosti,“ svítí na mě na Steamu popisek u hry Labyrinth of Zangetsu a já musím jedině souhlasit. Přesto jsem ale radostně skočil po možnosti zahrát si pořádný japonský old-schoolový dungeon crawler, inspirovaný japonskou mytologií a namalovaný cákanci tuše. Občas je prostě potřeba vystoupit z komfortní zóny.
Středověké Japonsko má problém. Řekami, poli, travnatými pláněmi i ulicemi měst se rozlévá „inkoust“, přeměňující svět v temná bludiště a všechny jeho entity na krvelačné démony jókai. Poslední odolávající lidskou baštou je město Ido, ze kterého vyráží do labyrintů skupiny odvážných bojovníků, aby se bili s démony a zastavili proudy všeobjímající černoty.
Svět postavený na japonské mytologii a podivných monstrech je jedním z hlavních taháků hry. Tím dalším podstatným je ztvárnění světa v uměleckém duchu, který připomíná obrázky načrtané na papír tuší. Stylizace stejně zvláštní a neotřelá jako hra sama.
Jak už totiž padlo, Labyrinth of Zangetsu je klasický dungeon crawler, v němž průzkum prostředí střídají tahové souboje. Několikrát jsem zahlédl názor, že se hra notně inspiruje v sérii Wizardry, a přestože je většina her z téhle ikonické série starší, než jsem já sám, opět souhlasně přikyvuji.
Šest odvážných
I tady totiž procházíte světem ne jako jednotlivec, ale jako šestičlenná skupina, přičemž každý má svůj původ a svou specializaci. Celkem je ve hře šest ras od lidí a elfů po kočičí jókaje nekomaty, stejně jako devět povolání od válečníka, přes čaroděje, klerika a mnicha, až po samuraje. Uspořádání skupiny navíc počítá s tím, že jsou tři členové družiny vpředu jako první linie a tři vzadu, odkud mohou čarovat, případně útočit jen dlouhými nebo střelnými zbraněmi.
zdroj: Pqube
Na začátku hry si můžete zvolit z předpřipravených postav, případně si vytvořit vlastní, kterým nastavíte parametry podle svého uvážení. Schopnosti postav pak určuje patřičně komplexní RPG systém. Jak postava leveluje, dostává nové speciální schopnosti, umí-li čarovat, tak i nové úrovně kouzel, a samozřejmě se jí průběžně zvyšuje zdraví.
Nezanedbatelnou roli hraje taky vybavení, které budete ve spletitých labyrintech nacházet stále lepší a lepší. Od dýk, praků a klacků se rychle přesunete k mečům, sekerám a lukům, stejně tak zahodíte obyčejné kožené zbroje a vyměníte je třeba za plátové, odolávající dopadům nepřátelských drápů a tesáků, ale postupně i kouzel.
Důležité je ale k postavám příliš nepřilnout. Jak už to u her tohoto typu bývá, smrt je celkem častou součástí vašich výprav. Momenty, kdy přijdete o vypilovaného bojovníka s ohromnou spoustou zkušeností, jsou prostě vždycky k vzteku. Hra naštěstí není tak brutální, aby vás nechala přijít i o jeho tělo se vším vybavením, takže jakmile se z výpravy po labyrintu vrátíte zpět do bezpečí města Ido, je mrtvý uložen do chrámu, kde se jej můžete pokusit oživit. Oživení je ale celkem mastně zpoplatněno, takže se většinou ocitnete v pozici, kdy na pokus o vzkříšení svého mrtvého prostě nemáte rozpočet. Nezbývá tak než naverbovat jinou postavu a začít levelovat zase od nuly.
Labyrint pohltí vaše duše
První vstup do herního labyrintu okouzlí svým výtvarným zpracováním, ale prvotní nadšení a dojem vizuálního safari postupně vyprchá. Nakonec jsem se neubránil pocitu, že herní mapy – byť jsou jedna od druhé dost odlišné – začnou po chvíli působit poněkud ploše a jednotvárně. Rozhodně nepomáhá ani fakt, že dost podstatná část hry probíhá výhradně textově. Předměty či zbraně třeba nemají ani obrázek, jsou prostě jen názvem a souborem statistik. A jakkoliv to můžete považovat za malichernost, umím si představit, že by právě takové detaily nabídly o něco intenzivnější vtáhnutí do herního světa.
Stejně jako v klasických dungeon crawlerech se i tady pohybujete po čtvercovém rastru s kamerou z pohledu vlastních očí. Systém automatického generování mapy je velmi milosrdný a nenechá vás se v labyrintu důsledně ztratit tak, jako to uměly klasiky žánru. Občas jsou tu dveře, k nimž musíte najít klíč, občas nějaká nahodilá zvláštnost k prozkoumání – to třeba když vás z kamen, stojících v ruině domu, začne lanařit hlas, který vám slibuje zlato. Tyhle momenty dodávají světu šťávu, ale bohužel jich není moc, takže se prolézání map po chvíli celkem omrzí.
zdroj:
Acquire
Naproti tomu bojování je tu víc než požehnaně a střet s nepřítelem přichází velmi často, mnohdy každých pár kroků. Někdy vás na přítomnost monster upozorní dým stoupající z mapy, někdy se chytíte do jejich pasti, když začnete zkoumat větve uprostřed lesa. Občas se můžete proplížit nespatřeni, ale někdy taky přijde souboj naprosto znenadání a bez varování, prostě sám od sebe.
Epická bitva s truhličkou na konci
V každém případě je průzkumná část hry přerušena a přichází ta bojová. Inkoustem prosycené labyrinty nabízejí spousty více či méně obskurních nepřátel. Vzteklí pekelní psi asi nikoho nepřekvapí a na té méně originální stranu bych zařadil i oživlé kořeny stromů, ale takoví pavouci s lidskými prsty místo nohou, shluky očí nebo monstrózní houby už mají docela grády. V každém novém labyrintu jsem se těšil, jaké podivné potvory na mě hra pošle jako další.
Na začátku každého tahu se rozhodnete, zda bude vaše neohrožená banda útočit, případně jestli se nepřeskupí, nebo nezačne rovnou utíkat. Každému z bojovníků potom určíte, co bude dělat – můžete klasicky útočit, přejít do obranného postoje, čarovat a využívat speciální schopnosti či předměty. Právě souboje s rozličnými a všudypřítomnými monstry mě zejména ze začátku na hře bavily úplně nejvíc. Ten pocit uspokojení, když sežehnete celý šik obživlých kytek jediným zásahem ohnivého kouzla nebo když silný nepřítel odpadne po dobře promyšlené kombinaci několika útoků, má prostě něco do sebe.
Ani tady se ale hra časem nevyhne pozvolnému nástupu nudy, plynoucí ze stonásobného opakování pořád toho samého. Nepřátelská setkání, která přeruší váš průzkum okolí občas skutečně každých pár kroků, se brzy okoukají, nemluvě o tom, že jen co padne poslední nepřítel, nastává vůbec nejotravnější část – akce s truhličkou.
Téměř z každého nepřítele ve hře vypadne po udolání malá zamčená truhla, ve které je více či méně zajímavý loot. Jenže hra se až obskurně vyžívá v tom, že vás nutí truhlu strašně překombinovaně otevřít. Nejprve musíte truhlu prohlédnout a zjistit, jaké zámky nebo hlavolamy střeží její obsah – to občas vyžaduje prohlídku od různých členů družiny. Jakmile jsou všechny zámky rozpoznány, můžete se do truhly dostat buď sofistikovaně, máte-li v týmu zloděje, případně zvolit násilí nebo kouzlo. Občas to jde rychle, občas ale truhla „vrací údery“ a vyžaduje několikanásobné proklikávání všech možností, než konečně povolí. To všechno jen proto, abyste nakonec našli pár drobných herního platidla a jednu základní medicínu…
Hezké, ale rychle okoukané
Každý jednotlivý prvek hry se ze začátku jeví jako zajímavý a velmi zábavný. Objevujete esteticky působivé prostředí, v němž občas čeká nějaká ta zajímavost, bojujete proti úžasně bizarním monstrům a získáváte peníze i předměty. Až příliš rychle ale nechá hra spadnout každou svou složku do monotónní rutiny. Prostředí vypadá pořád stejně a jeho estetika přestane být po chvíli zajímavá, do toho na vás každou chvíli vyskočí pár nepřátel, které během pár sekund zmasakrujete, jen abyste se pro trochu lootu museli dlouhosáhle dobývat do té proklaté truhličky.
zdroj:
Acquire
Zejména v pasážích, kdy vás čeká velký boss, na kterého není vaše stávající složení party úplně připraveno, se pak musíte oddávat grindu, abyste se dostatečně nalevelovali a vybavili. Nezbývá než projít labyrint, bojovat a sbírat, pak se vrátit se do města, prodat přebývající loot, abyste vzápětí znovu museli do labyrintu, v němž se mezitím zabydlela nová monstra s novými truhličkami.
Umím si představit, že si Labyrinth of Zangetsu najde ve svém malém segmentu herního trhu věrné fanoušky, kteří hledají přesně takový dungeon crawler ze staré školy a se silnou japonskou stoupou. A kteří budou možná nakonec i naštvaní, že jim hra sama kreslí mapu, místo toho aby je nechala pořádně se ztratit v oněch tuší nakreslených bludištích.
Pro většinu ostatních ale půjde o zvláštní hru, která sice může mnohým učarovat svojí jinakostí a ztvárněním, ale značnou část zájemců brzy ubije svojí repetetivností a častou potřebou grindu. Co naplat, Labyrinth of Zangetsu tak pravděpodobně nebude tou hrou, která vytáhne svůj specifický žánr na světlo světa tak, jako to se svým žánrem zvládlo třeba Vampire Survivors. Je pak jen otázkou, kolik se najde milovníků specifického žánru, aby hru ocenili.
