Až mě překvapilo, jakou změť emocí ve mně vyvolalo čerstvé oznámení a potvrzení spekulací, že se značka Silent Hill po letech skutečně probudí k životu. Po prvotním úsměvu s nostalgicky zamženýma očima se totiž projevily obavy a především nejistota.
Abyste rozuměli, miluju Silent Hill. Kdybych měl vyjmenovat svých Top 5 herních značek, dozajista by se na nějakém místě objevil. Hrál jsem všechny díly včetně těch méně známých, jako jsou Shattered Memories pro Wii nebo otřesnou Book of Memories na PS Vita. Patřím dokonce mezi docela srdnaté obránce Homecomingu nebo Downpouru, takže byste si nyní mohli ťukat na čelo, proč nad zítřejším plánovaným odhalením neslintám jako pes.
Dokonáno jest
Důvod je prostý, byť možná bude potřebovat trochu obšírnější vysvětlení. V zásadě si totiž nemyslím, že potřebujeme další Silent Hill, a to především proto, že příběh mlhou zahaleného města byl už odvyprávěn. Nechci se tu pouštět do extrémně podrobných rozborů mytologie, takových je na internetu obrovské množství a jistě se najdou znalci, kteří se v Silent Hillu vyznají mnohem lépe než já, moje pozice však vychází z následujícího přesvědčení:
Klíčové aspekty mytologie Silent Hillu řeší první a třetí díl hlavní série a lehce je doplňuje Silent Hill Origins, který se o Alessu a její nešťastný osud taktéž opírá. Ve zkratce se dá říct, že původní hra nastoluje Silent Hill jako relativně normální město, ve kterém ovšem operuje temný kult s touhou znovuzrodit svého boha. Vše se zvrtne a Alessa, která byla pro tento úkol vybrána a nešťastně utrpěla otřesná zranění, uvrhla celé město do noční můry. Tu kolem sebe následně ve třetím díle šíří i Heather, která je Alessinou součástí. Konkrétní dějové aspekty vám nebudu spoilovat, ostatně čekám, že se znovuzrozením série se o ni zase začne mnoho lidí zajímat.
Problém nastává s prostředním druhým dílem, který mytologii Silent Hillu poněkud staví na hlavu. Podle něj je totiž město od pradávna zvláštním místem, posvátným pro původní obyvatele, kde se v průběhu let stala celá řada záhadných věcí.
Silent Hill ve druhém díle funguje jako místo, které k sobě volá hříšníky a nutí je nastoupit na bolestnou cestu vykoupení. James Sunderland, stejně jako Angela Orosco nebo Eddie Dombrowski, mají temnou minulost, za kterou je město a jeho noční můry trestají, přičemž pro každého vypadá trest (a zřejmě i město samo) velmi odlišně. Zatímco James ho vidí jako stále více zdevastované a v poslední fázi mokře hnijící, Angela žije v neustálé vizi sálajících plamenů, které jí připomínají bolest z rukou nejbližších.
Silent Hill jen jménem
Druhý díl se zkrátka vymyká těm, které ho obklopují, a ačkoli patří mezi naprosté žánrové legendy a jednu z mých nejmilovanějších her, je v jistém smyslu namístě pokládat si až heretickou otázku, zda by vůbec měl nést svůj název. Později je to však ještě horší.
Čtvrtý The Room se totiž o mytologii Silent Hillu opírá už jen velmi volně a do města samotného nás ani nevezme. Jediné spojení tvoří sirotčinec Wish House, který spravuje výše zmíněný kult a který vychoval Waltera Sullivana, nešťastného chlapce, který jen toužil po matčině lásce.
Pokud půjdeme striktně po hlavní linii, je další na řadě Homecoming. Jak jsem už zmínil, mám pro tento díl jistou slabost, která překonává i otřesný soubojový systém a řadu dějových lapsů. Pokud se ale na hru podívám přísnýma očima, funguje Homecoming (který už nedělal Team Silent, nýbrž americké studio Double Helix) spíše jako samostatná hra, která si značku Silent Hill půjčuje z čistě marketingového hlediska.
Je až úsměvné, kolik si toho bere z tehdy dva roky staré filmové adaptace, ať už jde o lokace (kostel), nebo kostýmy kultistů, případně některá monstra. Bohužel ze hry až nápadně čiší snaha zavděčit se fanouškům, a tak se tu třeba naprosto nesmyslně objevuje Pyramid Head, prostě jen proto, že ho lidé mají rádi.
Sami o sobě silnější
Pointa je, že by ve skutečnosti příběh Homecomingu bez problémů obstál i bez naroubovaného Silent Hillu, který je tu tak zbytečně na sílu, že to musí dlouholeté fanoušky spíš naštvat než potěšit. A konečně se dostáváme k dosud poslednímu Downpouru, který svým námětem v zásadě připomíná zmíněný druhý díl (hříšník Murphy je městem nucen k pokání), hře ale chybí výrazné momenty, zásadní emocionální rány do srdce, jako je třeba rozhovor s Marií/Mary ve vězeňské cele v druhém díle, jeden z nejlépe zahraných videoherních momentů historie. Jakmile na hru nalepíte název slavné značky, očekávání okamžitě vyletí do nebeských výšin a hráči neodpustí sebemenší přešlap.
Druhý důvod, proč mám vlastně z nového Silent Hillu spíše obavu, je moje vnitřní přesvědčení, že značku pod křídly Konami nedostane do rukou studio, kterému bych důvěřoval. Asi se nikdy nedozvíme, jaké by byly Silent Hills v podání Hidea Kodžimy (a dost možná by pro ně platilo to samé, co pro výčet her výše), s jistotou se ale odvážím tvrdit, že by šlo o mimořádný hororový herní počin, pokud tedy můžeme soudit z konceptu P.T. (jakkoli jsem přesvědčen, že by finální hra vypadala výrazně jinak a P.T. mělo spíše nastínit, jaký druh děsu Kodžima a del Toro preferují.
Mohu se samozřejmě mýlit (a probůh, kéž bych se mýlil), ale v kuloárech se často šeptá o polském Bloober Teamu jako o těch, kteří by měli nést pochodeň dál. Jenže Bloober Team má za sebou jednu velmi povedenou hru (Layers of Fear), jednu docela povedenou hru (Observer) a zbytek prakticky nestojí za řeč. Druhý díl Layers of Fear i adaptace Blair Witch jsou absolutní propadáky a loňské The Medium se dle mého názoru (obšírně popsaného v recenzi) nepovedlo jakbysmet.
Právě z The Medium navíc extrémně čpěla touha přiblížit se atmosférou Silent Hillu, ať už dualitou dimenzí, opuštěným, chátrajícím prostředím, nebo faktem, že si na pomoc s hudbou a ambientními zvuky Poláci pozvali dvorního skladatele a klíčovou postavu Teamu Silent, Akiru Jamaoku. Ani to ovšem bohužel nestačilo.
Zlá macecha
Problém je, že už zkrátka nedůvěřuju společnosti Konami a tomu, že má se svými značkami dobré úmysly. Ne po tom, co provedla s posledním Metal Gearem, s poslední Castlevanií nebo s poslední Controu. Firmě, která tak macešsky nakládá s letitými rodinnými klenoty, lze jen těžko věřit, že roky mrtvou sérii survival hororů svěří významnému studiu. Drobným světélkem naděje snad může být jen to, že se v Konami zhlédli v úspěchu remaků Resident Evilu a budou je chtít kvalitativně napodobit. I proto je pro mě spekulovaný remake druhého dílu asi nejpřitažlivější představou.
Nechci znít jako škarohlíd, pokud delší dobu sledujete moje názory, dobře víte, co bych dal za kvalitní horor. Celý text, který jste doteď četli, má vlastně říct jednu věc – myslím si, že příběh Silent Hillu je odvyprávěný a měl by zůstat spát. Mnohem raději bych viděl zbrusu nový horor, který by třeba své předloze skládal poklonu a bral si z ní to nejlepší, ale zároveň se nenechával spoutávat jejími náležitostmi, a nebudil tak pocit, že se jen snaží zavděčit těm několika pamětníkům starých zlatých časů, případně lidem, kteří někdy někde slyšeli, že Silent Hill je super.
