"procesorů nové generace") každý zákazník zcela samozřejmě očekává výšší výkon. Je to přirozený jev. Zejména hráči jsou pak specifickým okruhem lidí, kteří se potýkají s výkon žeroucími bestiemi jménem počítačové hry denodenně. Ale upřimně řečeno, ne každý, kdo si někdy zanadával na skriptovanou umělou inteligenci ve hrách, zcela chápe, že přiměřeně dobrá a fungující AI dokáže složit jakýkoliv současný procesor. A to stačí, aby byla použita v množství menším než malém.
Postupem doby se ale návrháři počítačových čipů ocitli na pomyslném rozcestí a čím dál tím častěji vyvstává otázka, kudy se vydat dál. Na tradiční konferenci ISSCC (zkratka pro International Solid State Circuits Conference) v San Franciscu, inženýři a počítačoví designeři diskutovali nad nejlepší metodou, která by pomohla zvýšit výkon počítačů a procesorů vůbec. Jen málokdy se setkáte s tím, že se vědecká debata strhne ve flamewar nejhrubšího zrna a slovutní akademici se zhádají jako malé děti. Ale když už se tak stane, je jasné, že jde do tuhého.

V centru diskuse byl totiž problém, jestli je ekonomicky a hlavně technologicky únosné dále zvyšovat frekvence čipů. Alisa Scherer z AMD řekla, že hlavním problémem zvyšování frekvencí spočívá v tom, že vysokotaktované procesory (5 GHz+) budou vyzařovat stovky Wattů ztrátového tepla. V takovém případě by během následujícího roku a půl byly v přepočtu na plochu na úrovni jaderného reaktoru, během dalších dvou až třech let na úrovni plamenů trysky raketového motoru, až by se jim nakonec svojí teplotou vyrovnal jenom povrch Slunce.

zdroj: tisková zpráva
Na druhé straně Doug Carmean z Intelu argumentoval tím, že dlouhé jednovláknové aplikace jsou a zůstanou nejrozšířenějšími a že tyto aplikace naopak ze zvyšování frekvencí jednoznačně těží. Na druhou stranu zase Hisashige Ando z Fujitsu řekl, že více-vláknové aplikace mohou z relativně malých a přitom pomalých procesorů vytěžit mnohem více, než z jednoho super-taktovaného. A že zvyšovat frekvence nelze donekonečna, protože při současném trendu se zbytečně snižuje počet instrukcí, které je procesor schopen vykonat za jeden takt (IPC). A dále, že cache současných procesorů je tak jako tak malá, aby udržela dostatečné množství dat a že procesor stejně musí čekat na relativně pomalou DDR/SDRAM paměť a než se tato RAM rozhoupe, pracovat naprázdno. Že by prý bylo lepší použít raději ultra-rychlé paměti typu SRAM, které se používají pro paměti typu cache.

Na internetu se pak na toto téma objevila plodná diskuse, která shrnula řadu poznatků, ale jejíž výsledkem dohromady nebylo vůbec nic. Při té příležitosti někdo zopakoval problematiku finančních nákladů na takovou pamět, kdy jedna buňka SRAM paměti zabírá při 0.09 mikronové technologii zhruba 1 čtvereční mikron. Ale porovnatelná buňka DRAM paměti jenom 0.1 čtvereční mikron. Což znamená, že SRAM je proti DRAM 10-krát nákladnější (512 MB RAM za 15.000,- Kč si asi nikdo vážně nekoupí). Takže SRAM by byla ekonomická sebevražda. Co nás tedy čeká?

Růstu frekvencí se ani v budoucnu nikdo nevyhne. Jednoduše to vyplývá ze samotné teoretické podstaty procesorů a faktu, že pro jedno-vláknové aplikace je 1 IPC konečným limitem. Z megahertzových závodů tedy není úniku. Jediný problém akorát spočívá v tom, že naše 10 GHz procesory budou v některých aplikacích na úrovni 4 GHz.