Duke Nukem Forever - recenze

PC

Recenzovaná verze: PC

Vychází na platformách: PC, PS3, X360

Verdikt: Strašlivě zastaralý, nedodělaný, nic moc nového nepřinášející, vykrádající sám sebe. Přesto přese všechno i docela zábavný, stále legendární a pro mnohé nostalgická povinnost, nad kterou asi rádi přimhouří obě oči. Takový je Duke Nukem Forever.

Objednat na JRC.cz

Hodnocení redakce 6/10

Jak hodnotíme

metacritic 54/100

14. 6. 2011 v 22:27 - Recenze Autor: Dan Vávra Komentáře: 0

V roce 1996 jsem stopoval s kamarádem někde v Úlibicích u Jičína, u sebe měl Score s recenzí Duke Nukem 3D a nadšeně mu vykládal jak neuvěřitelná hra to je: „Jde v ní dělat úplně všechno! Seš ve velkým městě, můžeš chodit do obchodů, prohlížet si tam časopisy, čuřit na záchodě, hrát kulečník, používat bezpečnostní kamery, zhasínat a rozsvěcet světla, nebo jít do pornokina! Navíc je to strašná prdel!“ Nadšení bylo pochopitelné. V době, kdy kraloval Doom II a jeho všemožné deriváty, se jednalo o splněný sen každého hráče. Konečně hra, která místo anonymního hrdiny a generických bludišť nabídla reálné prostředí a postavu, která měla koule!

Duke Nukem Forever - recenze

Nutno říct, že Duke Nukem nebyl zas takovou revolucí, jak by se mohlo podle mých tehdejších výkřiků zdát a příběh v roce 1997 oznámeného pokračování, ten už všichni znáte zpaměti. Neustálé odklady, změny enginů a nakonec i soudní spor s Take 2 a zánik 3D Realms. Vývojáři to ovšem nevzdali, založili nové studio Tryptych Games a jakýmsi zázrakem se jim podařilo hru díky spojení s Gearbox Software dokončit a vydat.

Výsledek teď leží před námi a všichni napjatě očekávají, jak tenhle pravděpodobně nejšílenější příběh vývoje počítačové hry dopadl. Stálo těch čtrnáct let čekání za to? Byly neustálé odklady důsledkem perfekcionismu autorů a Duke Nukem Forever tak je nejnamakanější hra všech dob, nebo byl vývoj jen extrémní ukázkou naprostého diletanství a neschopnosti?

Retro

Po technické stránce bohužel kráčí nový Duke ve šlépějích svého předchůdce – je zastaralý, až to bolí. Hned po spuštění vás do očí praští hrubé, škaredě textury, hranaté prostředí a laciné shaderové efekty, které vypadaly moderně možná na prvním Xboxu. Kdyby se autoři s tímhle vytasili před pěti lety, nikdo by rozhodně neskákal nadšením, ale možná by jim to prošlo. Vzhledem k tomu, že Duke vychází ve stejném roce jako vizuálně skvostné L.A .Noire nebo Zaklínač 2 a tentokrát se nejedná o sharewarovou hru od malého teamu, ale o projekt, který byl ve vývoji čtrnáct let a prodává se za plnou cenu, je to jen těžko omluvitelné.

Ještě horší než prostředí, jsou postavy, které vypadají mizerně, což ovšem není nic proti tomu, když se začnou hýbat. Prkenná ruční animace, která motion capture neviděla ani z vlaku, vypadá oproti čemukoli z posledních let jako archeologická vykopávka. Když se před vámi nakrucuje striptérka, nemáte chuť ji poplácat po zadku, ale plácnout pořádnou facku někomu, kdo ji animoval, aby se probudil a zjistil, že se píše rok 2011 a ne 2000. Jedinou výjimkou je animace samotného Duka, jehož tělo můžete na rozdíl od mnoha jiných dnešních FPS vidět a většinu času vypadá a hýbe se docela dobře.

Obstarožní animace jsou navíc tristní nejen na pohled, ale i při samotném hraní. Reakce nepřátel na zásahy zbraní i údery pěstí jsou podivně nepřesné, až matoucí a dobrému dojmu z hraní rozhodně nic nepřidají. Žádný zázrak nemůžou čekat ani vaše uši. Duke má sice stejný hlas jako posledně a občas řekne i něco vtipného, zbytek dabingu se ovšem nese v amatérském stylu konce devadesátých let, kdy herní postavy namlouvali betatesteři někde v garáži, aby se ušetřilo, a podle toho to taky vypadá.

Rozhodně pak taky nečekejte nenápadné, ale důležité vymoženosti, jako je nápověda zvukovými efekty, které vám třeba dají najevo, že někde za vámi je nepřítel. Naopak, dočkáte se toho, že některé situace nejsou nazvučené prakticky vůbec. Z ničeho nic se kupříkladu začne budova, ve které se nacházíte, otřásat, jako kdyby na střeše skákala Godzilla, ale místo korespondujícího zvukového efektu se dočkáme jen trapného ticha.

„Nový“ Duke je prostě technicky zastaralý a to tak, že hodně. V takovém stavu, v jakém je dnes, by hra neoslnila, ani kdyby se jí podařilo dokončit a vydat v době, kdy měla původně vyjít. Tím nemyslím ani tak počet polygonů a nejrůznější efekty, ale fakt, že většina her někdy z roku 2002 prostě vypadá po estetické stránce mnohem lépe, a to bez ohledu na rozlišení textur. Když se podívám na screenshoty z prvních verzí Duka z roku 1999, připadá mi dokonce, že třeba postavy tehdy vypadaly lépe než dnes. Byly sice hranaté, ale aspoň anatomicky správně a textura obličeje nebyla vytvořená z jedné symetricky ozrcadlené poloviny.

Čtrnáct let perfekcionistického vývoje a...

Na tom ale přece nezáleží. Čert vem grafiku, důležitá je hratelnost a po čtrnácti letech cizelování a předělávání se přeci musí jednat o ryzí ukázku naprosté dokonalosti! Za takovou dobu by přece šla namakaná tříáčková hra udělat i ve třech lidech. Každý rok pěkně jeden level a máme tady geniální veledílo. Všechno bude interaktivní, každou chvíli se dočkáme nějakého šíleného fórku, levely budou nelineární a dokonale promyšlené a díky famózní umělé inteligenci je půjde hrát znovu a znovu a nikdy se neomrzí. Nebo snad ne?

Ne.

Vytvořit L.A . Noire nebo Red Dead Redemption trvalo taky roky, taky se měnily enginy, taky byly určitě problémy a za tu dobu nejenže tyhle hry technicky nezastaraly, ale navíc nabízejí obrovské otevřené světy, krásnou grafiku, dokonalou animaci, herecké výkony, za které by se nemusel stydět ani leckterý film a především zábavu na dlouhé hodiny.

Duke Nukem, jehož vývoj trval dvakrát tak dlouho co vývoj L.A. Noire, nabízí cca 8 hodin v zásadě lineární střílečky, proložené občas nějakým pubertálním vtipem, z nichž velká část je vykradená z filmové série Evil Dead a je stejná jako v původní hře. Interaktivita je minimální. Občas můžete bouchnout do pytle, zahrát si na flipru, zvednout činku, sebrat hovno ze záchodu a po někom ho hodit, ale to je asi tak všechno a na hru samotnou to nemá prakticky žádný vliv.

V jedné z nejvíce interaktivních, nestřílecích misí máte za úkol najít ve striptýz baru popcorn, šprcku a vibrátor, přičemž k výrobě popcornu musíte použít mikrovlnku. Odměnou za toto naprosto nudné a nesmyslné intermezzo vám je, že se před vámi chvíli svíjí v epileptické křeči nahá ženská, která vypadá hůř než defaultní model z Poseru, ve kterém si každý může doma vytvořit během pár minut a za pár korun mnohem lepší animovanou pornoscénu.

Inovace, nebo stagnace?

Většina věcí zůstala při starém. Stejné jsou zbraně, stejní jsou nepřátelé, stejné jsou pomůcky jako holoduke, steroidy, pivo nebo tripbomby. Nedočkáte se prakticky žádných novinek a DNF je v tomto směru spíš remake než pokračování, což ho staví vzhledem ke čtrnácti letům vývoje do ještě horšího světla.

Nějaké změny by se ale přece jen našly. Na rozdíl odminula může Duke nosit jenom dvě zbraně současně, což je u téhle hry změna spíš k horšímu, a místo lékárniček vás čeká automatické doplňování zdraví. Novinkou jsou i hrátky s fyzikou, které působí dojmem, že je tam někdo dodělal po té, co si zahrál Half-Life 2, a jsou tak nečekané, že vás při první srážce s nimi pravděpodobně čeká zákys. Levely jsou lineární, a proto je jejich znovuhratelost minimální. Nenarazil jsem ani na žádné skrýše, tajné chodby a bonusy, které byly za starých časů standardem.

Nedokážu pochopit, že po čtrnácti letech na té hře není vidět nic, z čeho bych se posadil na zadek. Žádné hlášky při kterých bych spadl smíchy ze židle. Proč si v 3D Realms nenajali nějakého chlápka, co píše sitcomy, aby jim napsal nějaký bizarní příběh a hlášky? Proč nepřidali do hry nové sranda zbraně? Proč nejsou levely plné šílených nápadů, které by si autoři „seriózních“ her nemohli dovolit? Proč to není větší sranda? Proč?

Ideální ukázkou moderního nástupce Duka může být třeba Dead Rising, který je podobně šílený, mnohem víc interaktivní a při tom zasazený do velice podobného prostředí. Kdyby přišli lidé z 3D Realms s něčím podobným, zasloužili by si potlesk.

A teď znovu...

Teď, když jste dospěli k názoru, že Duke Nukem Forever je naprosto příšerná hrůza, která měla radši zůstat navždy zahalená tajemstvím, si dovolím otočit o 180 stupňů a prohlásit, že se to vlastně nehraje úplně špatně. DNF je sice zastaralá hra s mizernou grafikou a prkennými animacemi, která nepřináší nic nového a jen vykrádá sama sebe, ale přesto přese všechno má určité charisma.

Především, takové hry se dnes už nedělají. Duke se ani vteřinku nesnaží tvářit jako něco jiného než to, čím je. Není nijak vykalkulovaný a ovládat steroidového sebevědomého nadrženého primitiva v nátělníku je prostě zábava. Mohla to být po takové době desetkrát větší zábava, kdyby v 3D Realms za těch čtrnáct let někdo aspoň občas něco dělal, ale pořád je to zábava.

Level, ve kterém ve zmenšené podobě bojujete na regálech Duke Burgeru mezi sklenicemi s hořčicí a kečupem s emzáky, kteří po vás házejí plechovky od piva, a kde přeskakujete po žemlích od burgerů přes rozpálenou plotnu, je prostě kouzelný, i když něco podobného bylo i v původní hře. Pár podobných okamžiků ve hře najdete i jinde a ten zbytek se dá projít bez větší frustrace. Někteří bossové jsou docela tuzí a hra vám moc nenapovídá, jak je dnes zvykem, takže starci si můžou nostalgicky zavzpomínat, jak se to kdysi dělalo.

Multiplayer, který ve své době mnohé oslnil, je pouze pro osm hráčů, ve čtyřech klasických módech (které se odlišují od konkurence pouze tím, že místo vlajek kradete soupeřům holky) a v deseti mapách. Najdete v něm i jetpack, který se v singlu nevyskytuje. I když se i tady jedná o těžké retro, dočkáte se modernizace v podobě získávání bodů, za které si můžete Duka různě oblékat. Pamětníky prvních bitev mezi dvěma hráči po velice složitě propojených počítačích to možná nadchne, mě to moc nebavilo ani před lety a zábava to není ani teď.

Konec dobrý všechno...

Od Duka jsem toho moc nečekal a minimálně posledních pár let jsem vlastně ani nevěřil, že někdy spatří světlo světa. V duchu jsem doufal, že to nakonec dobře dopadne a otočí se to v jeden z těch příběhů, kdy nezávislý svérázný vývojář zvítězí nad „zlým“ vydavatelem a vznikne něco úžasného. Bohužel, teď se spíš divím, že to Take 2 vydržela tak dlouho a nad hrou nezlomila hůl už dávno.

Tohle prostě není žádný přehnaně ambiciózní garážový projekt, který by vznikal na koleně z čirého nadšení a zasloužil si proto obdiv a přimhouření oka, jako třeba Amnesia. Tohle je obyčejná střílečka, při jejímž vývoji někdo udělal strašlivé chyby, které nemusí zákazníky moc zajímat a rozhodně neomlouvají zastaralost hry. Je svým způsobem zázrak, že Duke nakonec spatřil světlo světa. Je to zajímavá exkurze do historie, nostalgická vzpomínka, kuriozita. Dá se to hrát a svým způsobem to je i docela zábava, hodilo by se ale, kdyby hra vyšla na Steamu a XBLA jako nezávislý amatérský projekt za tomu přiměřenou cenu. Takhle jsem skutečně na rozpacích, co si mám počít s hodnocením.

Původně jsem nechtěl Dukovi dávat žádnou známku a nechat na každém, aby se rozhodl, co pro něj tahle legenda znamená. Nakonec jsme se ale rozhodli, že si žádné zvláštní zacházení nezaslouží. Tím pro mě ale vyvstal nečekaný problém. Přes všechnu síru a zlobu, kterou jsem na Duka nakydal, přes všechny nedostatky a zastaralost jsem se u něj totiž bavil víc než třeba u Brink, kterému jsem udělil pětku. Jsem proto opravdu velmi nerozhodný, ale s odřenýma ušima jsem se nakonec rozhodl, že by to tu šestku sneslo. Berte to ovšem tentokrát s rezervou.

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.