Je to velká spousta let.
20. ledna 2015 vyšel můj první článek na Games. 1. 8. 2016 pak moje první novinka, což znamená, že tou dobou jsem poprvé seděl na Václaváku v redakci, tehdy ještě ve třetím patře, a nesměle se kroutil pod přísným zrakem Petra Poláčka. O pár dní později přišel první Fight Club.
Když si tak prožívám poslední den, kdy sedím na svém místě u svého stolu, připadám si… prázdně. Ty roky se prosypaly mezi prsty jako písek, volá na mě vyděšená racionalita. Možná, odpovídají emoce. Ale byl to krásný písek. Písek z Journey.
Ne, vážně. Nadšení z toho, co dělám, mi vydrželo strašně dlouho, podpořené podivnou jistotou, že jsem na správné cestě, že dělám to, co bych dělat měl, což je, mezi námi, celkem výjimka, protože moje hlava moc ráda pochybuje o kdečem. Viděl jsem, jak se v redakci střídali kolegové, jak se měnily přístupy a postupy a atmosféra, a vždycky jsem v ní pracoval rád.
Pamatuju si na staré časy, kdy jsem jako služebně nejmladší elév hltal každý střípek moudrosti od Petra, Aleše, Martina Bacha, Pavla Dobrovského. Kdy jsem byl k smrti nervózní z každého videa, abych tam neplácl nějaký nesmysl a neztrapnil se. Spousta psaní novinek, spousta hraní her, které nikdo jiný zas tak moc hrát nechtěl.
Pamatuju si na prostřední časy, kdy jsem najednou měl zodpovědnost, začal editovat, rozdávat zpětnou vazbu, vymýšlet a měnit a diskutovat o budoucím směřování webu, protože něco takového spadá do kompetencí pana zástupce šéfredaktora. Míň novinek, víc rýpání v cizích textech, recenze těch her, které jsem sám chtěl, vlastní nápady a blbinky a věci, co mě bavily.
Pamatuju si na nedávné časy, kdy toho všeho postupně začalo být moc a najednou jsem zjistil, že to dál nepůjde. Kdy jsem se rozhodl, že je potřeba skončit.
Dobré časy. I ty horší vlastně nakonec dobré.
zdroj: Archiv
Co jsem vlastně v Games dokázal? Dobrá otázka, se kterou si budu ještě dlouho pohrávat, ale fakt je, že za ty roky jsem toho tady vytvořil spoustu. Něco bylo dobré, něco horší, leccos vyloženě mizerné, když se věci zrovna špatně sešly, ale já si zavzpomínám na to, na co vzpomínám rád, protože je to můj rozlučkový článek a nikdo už mě nemůže zastavit!
Z ranějších textů si s úsměvem na tváři vybavuju recenzi Prison Architecta a Thea: The Awakening. V obou případech to byl do jisté míry víc příběh než analytický text… A já, moji milí, zbožňuju vyprávění příběhů. Však jsem jich taky tady na Games pár vykouzlil: O vousatém zrádci. O šíleně napínavém fotbalovém zápase. O zrádném dobytí Japonska. O nešťastném legionáři. O vývoji Commandos 3. O dobytí Evropy Polskem. O trenérském (a lehce erotickém) výletu do Maďarska.
Měl jsem radost, když jsem některé články mohl pořádně procítit, odhalit se a nepřemýšlet o studu, třeba když jsem dohrál O víně a krvi a byl z toho naměkko. Taky mě bavilo popouštět uzdu kreativitě, jako když jsem udělal z nejlepších her roku malou obrázkovou hádanku. A rozdávat názory a pocity ve formě komentářů, jak jinak. Hry o zachraňování světa mě pořád iritují. A The Last of Us: Part II jsem si dodnes nezahrál.
U nějakých článků jsou pro mě specifické spíš vzpomínky na to, za jakých okolností jsem je psal než na samotný výsledek. Třeba recenze Steel Division: Normandy 44 vznikala jednoho slunečného léta ve venkovském domě mojí tety, kde jsem se svou tehdejší přítelkyní hlídal obřího miloučkého psa Bodieho. Moc mi to tehdy nešlo, cítil jsem tvůrčí blok, ale procházky zlatými obilnými lány, v nichž jsem si představoval dělostřelecké pozice a drtivé ofenzivy Shermanů, mi nakonec pomohly. Vztah už skončil, Bodie už umřel, ale když si recenzi zpětně pročítám, vidím to všechno před sebou jako včera.
Mám rád radost. A zamilovat se do hry, pořád na ni myslet a užívat si každý další nápad, každou další hodinu, v níž uspokojení graduje, místo aby (jako obvykle) upadalo, to je opravdu velmi radostné. A tak s úsměvem vzpomínám i na obě svoje desítkové recenze. Na Divinity: Original Sin II. A na Baldur’s Gate III. Díky, Lariani, za pěkné rozloučení. Jsem váš na věky věků.
zdroj: vlastní video redakce
Díky Games jsem si mohl hrát a psát, točit a povídat. Taky cestovat po celé Evropě, do Británie, do Polska, do Německa, jako jeden z prvních na světě si osahat Red Dead Redemption II nebo Mass Effect Andromeda. Bohužel neproběhla cesta do Ameriky, na E3 jsem se nepodíval a už nepodívám, ale co už. Stejně by to nemělo na legendární tripy do Kolína nad Rýnem.
Což mi připomíná jednu důležitou věc: Ono to celé nakonec je do velké míry o lidech. O Patrikovi a Bětce, což jsou lásky. O Jirkovi, protože lepšího parťáka do humorného streamu ani na párty bych si nemohl vysnít. O Alešovi, králi králů – nechtěl bych, aby byl svět ochuzen o naše LongPlaye. Což ostatně platí i o Super Seducerovi, že ano, Pavle, a mém osobním oblíbeném projektu učení nováčka Magicům, viď, Šárko. No a pak je tu Adam, věčný ideový spojenec, křižák proti známkování u recenzí, neustále plný nápadů a vizí a lásky ke Commandos.
Bez Games bych se neseznámil s Lukášem Grygarem. Nepotkal bych starou dobrou starou gardu ani Pavla Bareše a nebyl součástí Legend ze stolu a nezamiloval si tu spoustu super lidí kolem tohohle projektu. Všichni ti, o které jsem se díky Games otřel a jsem za to rád, se ani nedají spočítat.
A spočítat nemůžu ani vás, kteří čtete moje rozloučení. Čtenáři, čtenářky, diváci, divačky. Poháněli jste mě každý den, a tak dlouho mi to stačilo, tak dlouho bylo důležité a nabíjející číst slova chvály, potkávat na ulici lidi, které jsem nikdy neviděl a kteří mi přátelsky sdělovali, že odvádím dobrou práci. Spoustě z vás zjevně záleželo na tom, co jsem dělal, a chtěli jste, abych to dělal dál – a já to chtěl taky.
Občas mě, pravda, přepadaly pochybnosti. Myslíte si, že mě znáte, ale znáte přece jenom to, co vám dovolím znát, tu část mě, kterou vám ukážu. Je v tom upřímnost? Když se sejdeme v hospodě na srazu s fanoušky, já se nechám pozvat na pivo a slyším, že mě mají lidi rádi, mají vlastně rádi mě, nebo moji masku, personu? Kolik lidí, kteří mě v poslední době každý týden sledovali na videu, vlastně tušilo, jak málo benzinu mi zbývá v nádrži?
Co je vlastně zač ten mytický autentický Vašek?
Vidíte, už zase pochybnosti. Kašlu na ně. Házím je za gauč k nebohé sexuální pracovnici, která tam sní svůj věčný sen. Dejme tomu, že není čeho litovat. Dejme tomu, že není třeba pochybovat. Něco končí, něco začíná.
Co začíná, to je pořád ještě složitá otázka. Nejsem si jistý, kam teď mířím, kromě toho, že si potřebuju poskládat dohromady popraskanou hlavu. Chci dál točit svoje podcasty, Tam a zase zpátky a Kontrapresink. Chci s Bětkou rozjet náš dlouho odkládaný historický pořad. Chci dál účinkovat v Legendách ze stolu. Chtěl bych napsat vlastní larp a taky knížku o životě tety Květy a dělat věci, které jsem si zatím ani nestačil představit.
Nevím, co z toho se mi splní. A taky nevím, jak tenhle článek ukončit. Se závěry jsem měl vždycky problém a tenhle závěr je… no, tak nějak drtivě finální, což mojí rozhodnosti nijak nepřidává.
Inu. Mějte se pěkně. A díky za všechno.
