Nový Football Manager 2023 si stejně jako všechny předchozí díly série libuje v tom, jak je autentický. Jak vám zprostředkuje víceméně uvěřitelný zážitek z vedení top fotbalového týmu. Budete vymýšlet překvapivé taktiky na finále Ligy mistrů, hádat se s hvězdným reprezentantem ohledně cesty na mezinárodní zápas, vytahovat z peněženky miliardy korun za novou posilu.

Fotbalový svět, ale nejsou jen PSG, Manchester City, Real Madrid, Bayern Mnichov nebo Juventus. Vrcholek pyramidy je podpořen spoustou nahrubo otesaných balvanů, nižších domácích soutěží a lig v tak obskurních národech, že byste si stěží vzpomněli na jediný mančaft.

Do téhle džungle vás, pokud jste dostatečně odvážní, Football Manager pustí taky. No… A já se tam vydal.

Měl jsem si s sebou vzít mačetu.

  zdroj: Vlastní foto autora

Za svou dlouhou, kmetovské hlášky produkující kariéru virtuálního trenéra („Jooo, 2007 byl stejně nejlepší ročník!“) jsem už samozřejmě okusil spoustu obskurních destinací. Koučoval jsem v druhé české lize, zkoušel štěstí v nižších anglických soutěžích. Ještě nikdy jsem ale nezkusil začít od úplné, absolutní nuly.

Můj virtuální Václav Pecháček má za sebou ve většině ročníků slušnou hráčskou kariéru, která přináší adekvátní prestiž, a taky složené trenérské zkoušky zajišťující pořádné atributy v místním lehkém RPG systému. Tentokrát jsem na to ale šel jinak a vytvořil jsem si nýmanda všech nýmandů – nezaměstnaného skoro třicátníka, který to v hráčském životě nikam nedotáhl a jako trenér taky nestojí za moc. Netlačte se všichni s těmi pracovními nabídkami, na všechny se dostane!

Trvalo to několik herních měsíců, kdy jsem jen tupě odklikával týden za týdnem. Většinou se nedělo vůbec nic, jen moje osobní asistentka Natalie Mrózeková (ve skutečnosti pravděpodobně paní z pracáku) s nadějí v hlase spekulovala, pod kterými trenéry se houpe židle. „Manchester United vyhodil Erika ten Haga, to je super!“ usmívala se s naivní důvěrou, zatímco já tupě zíral na účty za elektřinu.

zdroj: Vlastní foto autora

Nakonec se fotbalový svět slitoval a, možná v rámci nějakého programu na pomoc sociálně nejslabším, konečně začaly chodit pozvánky na pohovor. Občas se ozval někdo z druhé české ligy, pár nabídek přišlo ze Slovenska. Vždycky jsem se na to pěkně učesal, půjčil si od táty nejlepší kolínskou, pln naděje nakráčel na interview, sebevědomě odpovídal na všechny dotazy. „Nebojte, jsem silná osobnost, hráči mě budou respektovat, jak kdybych byl jejich kojná! Budou sát moudrost z mého cecku, ha ha!“ ujišťoval jsem se žoviálností sobě vlastní členy různých správních rad. Po pár dnech mi v inboxu vždycky pípnul velice slušný e-mail s lítostí oznamující, že se daný klub rozhodl vydat jinou cestou.

„Příště to určitě vyjde!“ uklidňovala mě Natalie soukromou zprávou na Snapchatu. Pak poslala fotku s filtrem, kde vypadala jako delfín.

Upřímně, když se kalendář přehoupl do října, naděje mě opouštěla. Pak ovšem začaly chodit pozvánky z Maďarska. Pár pohovorů opět nevyšlo, ale pak jsem se ocitl na Skypu s několika velice příjemnými lidmi, kterým jsem nasliboval hory doly. „Tak vy se bojíte sestupu? Tsss, s takhle kvalitním týmem pohodlně skončím ve středu tabulky!“ chvástal jsem se, aniž bych měl tušení, o jakém týmu to vlastně mluvím.

Zafungovalo to. Přišla nabídka smlouvy. Dohromady to dávalo sotva průměrný pražský plat, ale nikdy jsem na žádné tlačítko „Accept“ neklikl tak rychle. A další den už jsem pospíchal na Flixbus směr Budapešť.

Dámy a pánové, přivítejte nového manažera FC Ajka! Potlesk. Dupání. Výskot.

  zdroj: Vlastní foto autora

Ajka není ten nejočividnější stavební kámen kariéry nadějného mladého trenéra. Tým z třicetitisícového města v západním Maďarsku je rád, že hraje druhou ligu, peníze tam nejsou veškeré žádné, tým je složený z teenagerů a pozdních třicátníků. No co, výzva pěkně hned na začátek. Já jim ukážu, jak se dělá gegenpressing!

Nečekané poučení číslo jedna: Nesejde na tom, jestli máte dokonale nastudované taktické systémy Jürgena Kloppa a Pepa Guardioly, pokud hráči nerozumí tomu, co po nich chcete. Nečekané poučení číslo dva: Hráči nerozumí tomu, co po nich chcete, pokud se s nimi nedokážete domluvit.

V interview se mě na to pohlaváři ptali. „Nebude vadit, že neumíte ani pípnout maďarsky?“ strachovali se. „Prosím vás,“ šklíbil jsem se. „Fotbal je univerzálním jazykem lidstva!“ A skoro jsem tomu sám věřil. Dokud jsem poprvé nepřišel do kabiny, kde moji úvodní řeč přivítaly jen prázdné pohledy nových svěřenců. „Sory, hů jů ár?“ vyrazil ze sebe nakonec obránce Bence Jagodics, zjevně poněkud zcestovalejší než jeho kolegové.

Byl to krušný úvodní den. „Atmosféra v kabině je kriticky negativní a hráči vám nedůvěřují,“ upozornila Natalie, když vycupitala ze sprchy mého hotelového pokoje, zahalená do příliš krátkého bílého županu, s tabletem v ruce. „Promiňte, ale jste si jistá, že pro mě pracujete? Protože já si osobní asistentku nemůžu dovolit a myslel jsem, že jste z úřadu a vůbec, pokud se nemáte kde umýt, můžu vám zajistit jiný pokoj…“ koktal jsem a snažil se cudně klopit oči. Záhadně se usmála. „Kabina není spokojená s vaším taktickým přístupem,“ šeptla skoro až koketně. A zmizela na chodbě.

  zdroj: Vlastní foto autora

Na další den připadla moje první tisková konference. Na hráče jsem možná zas tak skvělý první dojem neudělal, ale novináři? To je jiné kafe. Ty ubohé pisálky, kteří nepoznají rozdíl mezi box-to-box midfielderem a mezzalou, snadno ohromím svým přehledem, charismatem, erudicí a čirým osobním magnetismem!

Vstoupil jsem do místnosti pro tisk, kde už na mě čekalo pět nebo šest novinářů. Nálada se zdála být pozitivní – nastupuje nový trenér, v Ajce bude o čem psát. Padla první otázka, něco banálního jako: „Jak se vám tady vlastně líbí, trenére?“ Odpověděl jsem, že je to tu fajn. Atmosféra v místnosti okamžitě klesla na bod mrazu.

„Vaše vztahy s Balázsem Nagym z Hungarian Football Chronicle se rapidně zhoršily,“ cvrlikala mi do ucha jasmínovým parfémem navoněná Natalie, zatímco jsem se během večeře pokoušel polykat slzy a připálené vajíčko. „Celková nálada mezi tiskem je hluboká skepse!“

zdroj: Sports Interactive

Upřímně nevím, proč přesně mě v Ajce všichni tak nesnášejí. Jestli je to proto, že nerozumím jejich libozvučnému, krásnému jazyku, nebo jestli spíš nějakým způsobem prokoukli, že jsem naprostý amatér a tréninky by líp než já pravděpodobně vedl lobotomizovaný makak. Ale faktem zůstává, že je to nejdrsnější první pracovní zkušenost, jakou jsem kdy zažil.

Po troše toho experimentování a několika porážkách jsem aspoň konečně kápnul na správnou taktiku. Zkoušel jsem hrát konzervativně na pět obránců, ale daleko líp funguje, když můj zabijácký Slovák Ákos Szarka vede zběsilý presink v systému 4-2-3-1. Dokud běháme, vyhráváme. Dokud makáme víc než soupeř, odvážíme si body. „Správní rada je spokojena s překvapivým vítězstvím nad Soroksárem,“ předla do leopardích šatů oblečená Natalie, zatímco mi na hotelovém pokoji poskytovala masáž proti stresu.

Dařilo se nám takhle několik týdnů stoupat tabulkou, načež šťastným severákem poháněná plachetnice samozřejmě narazila na šutrák. Kluci měli nosánky nahoru, zapomněli potit krev a byla z toho zasloužená prohra.

No tak jsem se do nich v kabině obul. „Co to mělo znamenat? Příště chci vidět lepší výkon a víc snahy! Kudy prosím do Národního muzea?“ hlaholil jsem s nosem zabořeným do slovníčku maďarštiny pro turisty. Což se znelíbilo Istvánu Szabadosovi, který vstal, tvář zrůzněnou vztekem. „Tohle si nedám líbit, trenére!“ vyštěkl. „Ještě jednou na nás budete zlý a já vypálím vaši rodnou vesnici a pobiju v ní všechno živé!“

Možná to neřekl úplně přesně takhle, nestíhal jsem v tu chvíli překládat, ale význam jeho slov byl jasný. Zkrotl jsem, pípnul, že se uvidíme na tréninku, a odešel na hotel hrát Kingdom Come.

  zdroj: Vlastní foto autora

Jak jsem říkal šéfům, fotbal je univerzální řečí lidstva. Některé věci jsou stejné na Anfield Road i v dakarském slumu, v Paříži i v Ajce. Jednou vás seřve Mbappé, že chce, abyste okamžitě koupili pět nových hráčů a přidali mu sto milionů na platu, podruhé vás divže nesetne kumánským kinžálem drsný István z Debrecenu. Ovšem jeden rozdíl mezi mnou a Christophem Galtierem tu přece jenom je: Pokud ho šejkové vyhodí, může se těšit na moc krásnou dovolenou na Riviéře s kaviárem a lehkými děvami. Jestli dostanu padáka já, budu rád, když odstupné vystačí na lístek na bus. Takovou dálku se mi stopovat nechce.

No co. Na hráče být zlý nemůžu. Novináři taky čekají, až se maličko přeřeknu, aby mi svými výplody namastili cestu zpátky tam, kam patřím. Nezbývá než se spolehnout na talent a štěstěnu. Protože i kdyby to dopadlo špatně a moje kariéra fotbalového kouče nebyla zakončena vitrínou přecpanou blyštivým stříbrem, není to snad nakonec všechno o cestě? O přátelích, a víte co, možná klidně i nepřátelích, které si budeme navždycky pamatovat? Není to o lásce k tomu, co děláte, a k lidem, které potkáváte?

Je. Já si myslím, že je.

„Hráči nejsou spokojení s vaším výběrem sestavy,“ cvrliká Natalie z druhé poloviny manželské postele. „Atmosféra v kabině je kriticky negativní.“

Potřesu hlavou. Usměju se na ni a na celý zbytek toho krásného božího světa. A vyrazím zpátky do práce.