Od vydání The Elder Scrolls IV: Oblivion dnes uběhlo přesně 15 let, ale nám se někdy zdá, jako by byl rok 2006 teprve včera. Nebo loni. Každopádně nás tohle fantasy RPG ovlivnilo na dlouhá léta a tehdy představovalo obří grafickou revoluci, ačkoliv to v dnešní době může působit už poněkud úsměvně. Jak na Oblivion s jeho daedrickými princi a vymakanou AI s denními cykly vzpomínáme dnes?

Adam Homola

Na svůj první kontakt s Oblivionem jen tak nezapomenu. Bylo to ještě před vydáním hry a já byl v šoku. Spatřil jsem totiž vůbec první obrázky a nevěřil jsem vlastním očím. Všudypřítomná tráva! Jízda na koni! Obrovský dohled! A ty detaily, všude samé detaily. Stačilo mi vidět obrázek s chajdou v lese a už jsem přemýšlel, co tam asi tak bude za quest, jak bych ho splnil a za koho budu hrát. Nejvíc ze všeho jsem ale nevěřil tomu, že Oblivion na svém PC nějak slušně rozjedu a začínal jsem propadat panice. Po velkém zážitku s výborným Morrowindem jsem chtěl být na nový The Elder Scrolls připravený se vším všudy.

Naštěstí jsem do vydání hry dostatečně výkonným počítačem vybavil a pustil se do Cyrodiilu s plnou vervou. A podobně jako v každém díle The Elder Scrolls jsem víceméně ignoroval hlavní dějovou linku, postupně jsem dohrával všechny možné vedlejší příběhy, plnil úkoly pro frakce, guildy a vůbec si jen tak užíval svět. Svého zlodějského stealth Khajiita s lukem jsem si piplal tak, že jsem byl po pár desítkách hodin prakticky neporazitelný.

Do mysli se mi vrylo také nedobrovolné upírství, respektive příhoda, na jejímž konci se ze mě stal upír proti mé vůli. Už si bohužel nepamatuju, proč, jak a kdy, ale vzpomínám si, že mi návrat do normálu trval příliš dlouho. Ale i tak mělo upírství a noční nahánění nezbytných surovin a lidí své kouzlo.

Přes všechny kvality Oblivionu jsem v něm ale nestrávil tolik času jako ve Skyrimu či Morrowindu. A na rozdíl od ostatních dílů TES jsem ho ani nehrál vícekrát. Už vlastně ani nevím proč. Možná bylo jeho podání fantasy příliš načančané, učesané a tak trochu nezajímavé. Tím se vysvětluje moje láska k Morrowindu, který byl sice místy opravdu divný, ale právě to mu dodávalo specifický šarm, který jsem v Oblivionu moc nenacházel. Přesto jsem si čtvrtý TES opravdu užil a už se těším na další díl, i když na něj budu čekat ještě celou řadu let.

Vašek Pecháček

V hlubinách minulosti, než se z Vašíka stal Václav, jsme s kamarády chodívali hrát Dračí doupě. Sešli jsme se u spolužáka doma, vytáhli pravidla, brodili se výplody mladistvé představivosti. Bavilo nás to jako máloco, byl to vrchol každého týdne a nechtěli jsme přijít ani o minutu vyprávění.

Dokud nám naši idylku nezničil Oblivion.

Shodou náhod jsem o něm poprvé slyšel zrovna na jedné naší dračákové sešlosti. Jen co jsme vešli do dveří, kamarád nás už naháněl k počítači, ať se honem jdeme podívat. Že vyrábějí novou počítačovou hru a že nebudeme věřit vlastním očím.

zdroj: Bethesda

A my jsme skutečně nevěřili. Na obrazovce běželo video, které vysvětlovalo, do jak obrovského světa se vydáme, a co víc, do světa, kde všechny postavy budou dodržovat svůj vlastní denní režim, kde budou dynamicky reagovat na události kolem sebe (paní chce spát, štěká jí doma pes, ona ho omráčí kouzlem). A ten boj! Nejenže se budeme šermovat z pohledu první osoby, ale můžeme třeba i přeseknout provaz visutého mostu a sledovat, jak se nepřítel řítí do hlubin!

Dračák najednou nevypadal jako tak dokonalá zábava.

Ještě horší to bylo, když Oblivion nakonec doopravdy vyšel. Dál jsme se scházeli, ale místo abychom slovně drvili skřety, shlukli jsme se kolem monitoru a s úžasem sledovali, jak kamarád paří tu nejnádhernější hru, jakou jsme kdy v životě viděli. Postupně jsme se ke svojí vlastní kopii dostali i my ostatní… a najednou bylo jaksi lákavější po závěrečném zvonění zamířit rovnou domů.

Kolik mi toho Oblivion vzal, tolik mi toho také dal. Byla to úžasná, ambiciózní hra, tehdy krásná, dodnes obří, a pořád je to můj nejoblíbenější díl The Elder Scrolls. Jednak kvůli věku, ve kterém mě zastihla, jednak díky zasazení - tradiční fantasy plné prosluněných lučin, přívětivých lesů a majestátních měst přeci jen hraje na melodičtější struny než drsný, zasněžený Skyrim. I když je samozřejmě neoddiskutovatelná pravda, že výletů do bran Oblivionu bylo asi tak čtyřikrát víc, než jich být mělo…

Patrik Hajda

Na Oblivion mám dvě vzpomínky, obě jsou docela trapné a měl bych se za ně stydět, ale čert to vem. Minulost nezměním a skrývat ji nehodlám. Už si nepamatuji, kdy jsem Oblivion zapnul poprvé, ale vím, že to bylo v době, kdy byl ještě relativně aktuální.

Objevil jsem se v žaláři, zabil pár nepřátel, vylootoval, co se dalo a… Nemohl se hýbat! Bylo mi tehdy nějakých 12 let, ještě jsem nebyl tak zkušený pařan, moje angličtina na tom taky nebyla jako v dnešní době a já prostě zaboha nemohl přijít na to, jak něco vyhodit z inventáře, aby mi kleslo zatížení a já se mohl zase dát do chůze.

Když na to dnes pomyslím, je to legrační a smutné zároveň, ale tento „problém“ může za to, že jsem se tehdy nedostal ani z toho pitomého žaláře…

Přetočíme čas o mnoho let do budoucnosti, ve které za počítačem sedí už mnohem zkušenější Patrik, který dohrál Skyrim. A tu ho napadne, že by se mohl vrátit k Oblivionu a pokořit svou dávnou nemesis v podobě váhového omezení inventáře. A tento hrdinský čin se mu podařil!

The Elder Scrolls IV: Oblivion jsem následně dojel do konce a fakt, že si z celé hry nic moc nepamatuji, o lecčems svědčí (předně o mé obecně špatné paměti). Neřeknu vám, který z momentů mi utkvěl nejvíc v paměti, protože žádný takový není. Ale hra mě bavila natolik, abych ji dohrál, což u mě rozhodně není samozřejmost. Byla neskutečně ošklivá, ale co čekat od v té době už tak staré hry.

Byl bych rád za lepší a konkrétnější vzpomínky, ale někdy se to holt nepovede. I tak ve mně Oblivion skutečně něco zanechal.

Honza Slavík

Prvotní reakce na čtvrtý Elder Scrolls nebyla jiná než u Adama. Stránky časopisu, na kterém jsem spatřil první screenshoty, jsem prošoupal pomalu skrz naskrz, když jsem nemohl uvěřit, že takhle má vážně vypadat nějaká hra. Ty lesy! To listí! Ta voda!

Hned po vydání do mě nicméně s intenzitou splašeného vlaku narazila tíha reality, když se na obrazovce místo podmanivého výletu do překrásného jiného světa začal odehrávat ohyzdný PowerPoint. K Oblivionu jsem se pak skutečně dostal až zhruba o rok později, kdy už jsem na něj měl odpovídající stroj.

A byla to vážně nádhera. Však některé výhledy a zákoutí skrytých remízků a potůčků v lesích nevypadají až tak špatně ani dneska (dobrá, s trochou tolerance a přimhouřených očí), což je pro patnáct let starou hru, navíc v trojrozměrné grafice, která z principu věci stárne hůř než pixel art nebo ručně kreslený vizuál, kompliment jako hrom.

Jenže... o čem to vypovídá, když si na zrakové vjemy pamatuju tak dobře, jako bych Oblivion dohrál předevčírem, ale kdybyste se mě zeptali, co přesně jsem tam vlastně dělal, zmohl bych se sotva na pár střípků? Otvíraly se oranžové brány kamsi, byl tam císař a... jsem v koncích.

Upřímně, herně to podle mého názoru až taková sláva nebyla. Nechme stranou, že dekády restaurovaný engine zkrátka (dodnes) neumí souboje na blízko nijak zvlášť dobře, což vidí všichni, jen ne Bethesda. Tenkrát jsem to ještě nevnímal.

Hra hlavně bezostyšně a okatě používala věc, kterou s plamennou vášní nesnáším, kdekoliv a kdykoliv se objeví: Škálování obsahu podle úrovně hráče. Kdo se má ponořit do tajuplných krajin, když na vycvičeného reka zpoza kamene u základního městečka vyskočí skvadra banditů v ebonitových zbrojích? Nesmysl. To brnění má cenu menší vesnice, přestaňte se snažit o drobáky z kapes nevinných pocestných, prodejte ho a žijte si jak králové!

Nejoblíbenější TES? Stále Morrowind, nedá se nic dělat.

Pavel Makal

Moje první vzpomínka na Oblivion se váže na stránky časopisu Level. Dodnes si pamatuji, jak jsem viděl první screenshoty zachycující minotaura v lesíku a chaloupku s doškovou střechou. Nemohl jsem uvěřit, že něco tak realistického se skutečně chystá.

Výhodou bylo, že zkraje roku 2006 jsem upgradoval své PC, a tak jsem byl na Oblivion dokonale připraven. První spuštění, intro s přeletem nad zátokou směrem k Imperial City a pak už jen zírání na neskutečně věrné textury vězeňské cely a interaktivní prostředí, které umožňovalo třeba jen tak mávat visícím řetězem.

Oblivion pro mě byl doslova přelomovou hrou nové generace, už úvodní únik z vězení skrz kobky s plížením, lukostřelbou, naprosto skvostně ztvárněnými nepřáteli a oproti předchozímu dílu streamlinovanou hratelností mi doslova učaroval. A moment, kdy poprvé vylezete ze zatuchlých chodeb a rozhlédnete se po širém světě, spatříte nedaleké elfí ruiny a víte, že vás v téhle ohromné zemi čeká spousta skvělých dobrodružství, ten patří k mým nejhezčím herním vzpomínkám.

Oblivion jsem skutečně propařil křížem krážem, stal se vůdcem cechu válečníků i arcimágem či šampionem v aréně, samozřejmě i na Temné bratrstvo došlo. Vzpomínám na tísnivou atmosféru vesničky Hackdirt v questu, kde bylo potřeba vypátrat ztracenou argonianskou dcerušku jménem Dar-Ma, vzpomínám na bájnou bitvu o Kvatch, díky níž jsem se stal šampionem Cyrodiilu, kterého všude vítají s otevřenou náručí, a bohužel vzpomínám i na nákazu vampyrismem, hledání Nirnrootu, kradení palic česneku a přání, aby tahle noční můra už byla za mnou.

Oblivion následně dostal ještě fenomenální rozšíření Shivering Isles, které dodnes považuji za jeden z nejvydařenějších datadisků vůbec. Šílená říše daedrického boha Sheogoratha rozdělená na části Mánie a Deprese se od základní hry velmi lišila svým pojetím a představila skvělý ansámbl divných postav a ještě divnějších úkolů.

Mám moc rád jak předchozí Morrowind (který jsem taktéž obdivoval v době vydání na zbrusu novém počítači), tak následující Skyrim, který jsem doslova oddřel na PlayStationu 3 v době, kdy na téhle platformě měla hra zoufalé technické problémy, až k platinové trofeji. Ale Oblivion má v mém hráčském srdéčku přeci jen zvláštní místo. Možná je to i proto, že je to jediná hra, kterou jsem kdy přiměl hrát jakoukoli ze svých přítelkyň.