Asi neexistuje ikoničtější herní postavička než Mario. Kníratý hrdina nám na displejích dělá společnost přes 40 let a 10. března každoročně slaví svůj svátek (alias Mar10 Day). Dnešek je tedy ideální příležitost, kdy na italského instalatéra vzpomenout. Pokud jste zapomněli dát dohromady partu na Mario Kart, můžete si alespoň přečíst naše vyznání se z citů k jedné z největších herních legend.

Adam Homola

zdroj: tisková zpráva

S Mariem mám podobně omezený vztah jako se Zeldou nebo v podstatě jakoukoliv jinou značkou Nintenda. Vzdělání jsem začal doplňovat až díky Switchi, kde se ale dlouho rozhodovat nemusím. Super Mario Odyssey tam vyčnívá nad ostatní o celé míle.

Titul z roku 2017 je pro mě osobně tou nejlepší plošinovkou, jakou jsem kdy hrál, a jednou ze switchových exkluzivit, které nelze nedoporučit každému majiteli hybridní konzole. Přitom jde paradoxně o titul, kde Mario hraje dalo by se říct až druhé housle. Samozřejmě že jde o titulního hrdinu, ale ten má tentokrát k dispozici čepici Cappy. A když čepici hodíte na téměř kohokoliv a téměř cokoliv, ovládnete ho/to!

Nápad je to stejně jednoduchý jako geniální. Díky Cappymu hrajete každou chvíli za někoho jiného: brouka, ptáka, rybu či nepřítele. Každý má přitom minimálně jednu speciální schopnost, unikátní možnost pohybu či způsob, jak využít své okolí.

Neustálé změny hratelné postavy a možností udržují zážitek permanentně svěží, nápady se střídají jak na běžícím páse a je prakticky nemožné, aby se vám to celé okoukalo. Alespoň já se královsky bavil celou dobu a nestačil se každou chvíli divit, co všechno dokázali géniové z Nintenda vymyslet. Originalita, nápaditost a především hravost tady jedou na plné otáčky a je to znát. Super Mario Odyssey je za mě takřka bezchybný.

Patrik Hajda

Když pominu začátky s prapůvodní plošinovkou, dostal jsem se k Mariovi až v rámci konzole Wii s famózní sérií Galaxy. Ale protože to nebyla moje konzole, a nemohl jsem se tak hrám věnovat naplno, ta pravá láska propukla – stejně jako u Adama – až s příchodem aktuálního Switche.

Nicméně na rozdíl od Adama pro mě není vrcholem Super Mario Odyssey, ale prostý fakt, že mariovské univerzum plodí ty nejroztodivnější hry pod sluncem pro každou příležitost. Jsou tu sporty jako Mario Tennis Aces a Mario Golf: Super Rush, jsou tu párty s deskovkami Super Mario Party a Mario Party Superstars, nechybí umělecky originální Paper Mario: The Origami King a nekonečně tvořivý Super Mario Maker 2.

Kdybych ale přeci jen měl vybrat nějaký titul, který mi z celé série a jejích mnoha odboček včetně mého milovaného Yoshi’s Crafted World učaroval ze všech nejvíc, byl by to Mario + Rabbids Kingdom Battle.

Možná je to tím, že byl přibalený k mému Switchi, a je tak vůbec první hrou, kterou jsem na této konzoli hrál. Ale spíš je to mou oblibou žánru tahových strategií, který se zde spojuje s roztomilým tématem, což dalo vzniknout velmi příjemné, nenáročně náročné hře, jejíž pokračování netrpělivě vyhlížím už od roku 2017…

Aleš Smutný

zdroj: tisková zpráva

Rovnou se přiznám, že roky až dekády pro mě byl Mario na okraji zájmu. Ne že bych si občas něco chvíli nezahrál, ale prostě bylo tolik jiných her, že jsem neměl na kníratého instalatéra čas.

To se výrazně změnilo díky dvěma zrozením – Nintenda Switch a mého syna. Ten začal po třetích narozeninách projevovat zájem o hry, a tak jsme začali s Mario Kart 8. Trefa do černého! Pak jsme do portfolia přidali Super Mario Odyssey a tady to byl dvojitý zásah přímo doprostřed terče, protože jsem se do téhle pecky zažral i já sám. Hry s Mariem se vždycky hrály skvěle, jenže Odyssey tohle posunula na další úroveň, protože je nápaditá jak level designem, tak i chytrou kooperací. Naprosto ideální pro otce s klukem, který se teprve učí hry ovládat.

A tak začala naše vlastní mariovská odysea. Jelikož synovi čas na hraní limitujeme (což by měl dělat každý, protože děti opravdu mají tendenci u nich sedět klidně osm hodin denně), a protože chtěl syn hrát primárně se mnou, postupovali jsme pomalým tempem. A jak jsme pomalu hráli a dohrávali, bylo úžasné sledovat, jak vedle mě roste malý hráč. 

Zpočátku pro něj bylo dostačující ovládat v Odyssey Cappyho a v Mario Kartu jezdit s asistentem. Pak, asi o rok a půl později, jsme přidali Luigi’s Mansion 3, kde hrál za Guigiho, ještě se bál bojovat s duchy a vždycky se mi schoval do nádrže na zádech. Na konci kampaně ale už statečně válčil po mém boku a vysával duchy o sto sedm. V Odyssey už si chtěl v bonusových levelech po kampani prohazovat role, Cappy zůstal na mně a necelé tři roky po prvním rozehrání už sám čistí poslední puzzly v druhém bonusovém endingu.

Pak nastal čas na Super Mario 3D World + Bowser’s Fury a jak jsem já oceňoval nápaditost designu, tak se můj potomek zamiloval do celého Mariova světa. Tím spíš, že nabízí tolik možností. Závody, 3D akční adventuru, skákačku, zábavné minihry v Mario Party Superstars, nově jsme přešli i na trošku těžší kalibr, protože jsme se pustili do Mario + Rabbids: Kingdom Battle. Konečně mu můžu představit úžasný svět tahových strategií!

Synovi už je zkrátka šest let a posunuli jsme se o pořádný kus dál. Jsem rád, že Mario a jeho svět mu ukazují skvělé a kvalitní hry, které pomalu vytlačují kamarády propagovaný Roblox (což je zlo). Mario pro mě představuje unikátní a intenzivní tři roky života, kdy jsem mohl synovi ukázat, čím se živím, jak vypadají dobré hry a samozřejmě – sobě jsem potvrdil, že design her s Mariem je prostě na jiné úrovni než u většiny konkurence a ve svém oboru vlastně konkurenci nemají. Jejich uchopitelnost pro malé hráče jde ruku v ruce se zábavností, která bez jakéhokoliv přivírání očí funguje i na dospělé.

3D World hrajeme i s manželkou, Mario Kart je naše oblíbená hra pro návštěvy (a začínám jí indoktrinovat dceru, která už také jeví zájem o hraní) a Odyssey považuji za špičku herního designu. A teď se nemůžu dočkat Mario Strikers: Battle League. Potvrzuje se, že Mario prostě nestárne, ani když stárnete vy a vaše ratolesti.

Šárka Tmějová

zdroj: Nintendo

Mohlo mi být třeba devět, když jsem se s Mariem potkala poprvé. Konzoli od Nintenda v mém okolí nikdo neměl, zato jsme ve třídě na základce měli počítače, kde běžela nějaká pirátská emulovaná verze Super Mario Bros. Nedala se dohrát dál než na konec prvního světa, ne že by na to během přestávky byl čas, a v té době to pro mě byla jenom jedna z mnoha skákaček, která byla navíc pěkně zastaralá, protože ani nenabízela 3D grafiku.  

Když jsem o pár let později dostala k Vánocům Wii, úspěšně jsem se všem hrám s Mariem vyhnula a hrála tam radši ping pong, Just Dance a Zeldu. Ani ne schválně, prostě jsme se s italským instalatérem podivně míjeli. Jestli jsem v té době někde u kamarádů hrála dvakrát třikrát Mario Kart, tak je to hodně.  

Chápu Mariův ikonický status maskota celé firmy, ale nevyrůstala jsem s ním a nějak víc jsme se sblížili až s příchodem Switche. Nintendo to u nás má holt těžké kvůli absenci tradice (a dlouho i konzolí), což je škoda, protože si publikum dokáže mistrně omotat kolem prstu, když mu dá šanci a neodsoudí ho jen jako barevné pitominy pro děti. Jeho novější hry s Mariem a přáteli jsou (pro někoho možná ještě pořád překvapivě) komplexní a umí být přístupné, ale zároveň nabídnout pořádnou výzvu. A hlavně spoustu zábavy pro všechny věkové kategorie.

Alžběta Trojanová

zdroj: tisková zpráva

Pamatujete na neslavný film Super Mario Bros. z roku 1993? Já jen velmi matně. Viděla jsem ho v útlém věku, ale už tehdy to nedávalo moc smysl a dinosauří Goomba mi způsobil nejednu noční můru. 

Jinak mi ale Mario dlouhé roky nic moc neříkal. To se změnilo až o deset let později. V roce 2003 si kamarád Bob pořídil na svůj Gamecube Mario Kart. A panečku, že to byla parádní hra! Strávili jsme hraním hromady času. A když se teď podívám na současná memečka, moc věcí se za těch 20 let nezměnilo. Modrý želví krunýř je pořád ta největší podpásovka, co můžete na někoho vytáhnout, banánové slupky jsou poslední záchranou a duhová dráha je za trest. Možná tak vlastně ani nevadí, že jsem si k dalšímu Mariovi (kromě pár drobných výjimek) cestu nenašla. 

Jestli jsem teď na něco zvědavá, je to nový chystaný film. Chris Pratt v hlavní roli zní jako větší divočina než Bob Hoskins z té příšerné verze z devadesátek. Na druhou stranu by mělo jít o animák, takže... Možná přeci jen nějaká změna? A kdo ví, třeba to tentokrát půjde bez děsivých ještěrů v saku.

Pavel Makal

Maria jsem samozřejmě od dětství vnímal jako herní ikonu, ovšem jako herní ikonu odjinud. Konzoli od Nintenda v mém okolí nikdy nikdo neměl a i mojí první bylo až Wii, které jsem si pořídil někdy kolem roku 2010. Matně vzpomínám na jakousi tržnicovou napodobeninu SNESu, na níž jsem Maria v akci viděl poprvé, a vybavuji si dětskou frustraci z neschopnosti doskočit na úplný vrchol vlajky v závěru levelu.

Po Wii nicméně do mého konzolového království přibylo i Wii U, 3DS a nakonec Switch, a kdybych měl vyskládat nějaký svůj mariovský triumvirát, patřil by do něj určitě Super Mario Maker (ten první, do kterého se daly nahrávat vlastní zvuky!), Super Mario Odyssey, který považuju za patrně nejlepší 3D skákačku všech dob, a na vrchol mazaně stavím Mario + Rabbids: Kingdom Battle, onu vzácnou vlaštovku, kdy Nintendo propůjčilo Maria Ubisoftu a výsledkem byla naprosto perfektní tahová strategie se zdaleka nejlepší ženskou hrdinkou. Ano, mám na mysli Rabbid Peach.

zdroj: Nintendo