Úskalí recenzování MMO titulů tkví v tom, že text musí být hotový rychle. Recenzi je obecně potřeba dodávat co nejdřív po uvedení novinky na trh, a to jak v případě her, tak jejich rozšíření – no a když se bavíme o ohromném masivně multiplayerovém titulu, který hráče zabaví na několik set hodin, je nutnost spěchat docela na obtíž.
Naplno se to prokázalo v případě World of Warcraft: Shadowlands, které jsem recenzoval v listopadu a prosinci 2020, tedy víc než rok a půl zpátky. Tehdy jsem si rozšíření k WoWku patřičně užil a byl jsem s ním navýsost spokojený, jak se ostatně dočtete v mé základní recenzi, případně v recenzi endgamu. Jenže zpětně zjišťuju, že jsem s devítkovým hodnocením nemohl být dále od pravdy.
Sypu si popel na hlavu
Moje očekávání pro Shadowlands před vydáním byla veliká i proto, že po zkušenosti z bety a prvním průchodu jsem byl velice spokojený. Líbilo se mi nové prostředí, systém Covenantů, a byť už je člověk po dvou rozšířeních unavený z dalšího grindování nějaké té supersíly (Artifact Power, Azerite, Anima), na začátku rozšíření odpustí kdeco.
Dokonce i nové dungeony se mi zamlouvaly a Castle Nathria, první raid rozšíření, měl skvělou atmosféru i některé zajímavé mechaniky jako například upíří bál. Příběhové pozadí sice občas šustilo papírem, ale opět, bylo to na začátku. Kdo by hodnotil knížku po první kapitole?
A teď se z optimistické minulosti přesuňme do cynicky realistického března 2022. S čistým svědomím můžu říct, že takhle málo jsem WoW nehrál snad od Warlords of Draenor a i v těch mám hotového víc obsahu z dané doby než v případě Shadowlands. Z nich se totiž vyklubal na poměry Blizzardu velmi slabý, plytký a ubíjející datadisk potápěný do bažiny otřesným vyprávěním, které staví na hlavu snad úplně všechno.
Když mi tak doběhlo poslední dvouměsíční předplatné, kterého jsem povážlivě nevyužil na víc než průzkum nejnovější lokace Zereth Mortis a pár starých raidů kvůli mountům, už jsem ani neuvažoval nad tím, že bych ho snad prodloužil, protože jsem měl Shadowlands plné zuby. Jenže po odlogování ze hry jsem zjistil, že mi vlastně v životě najednou něco strašně chybí.
To, co mi chybí, je virtuální svět, do kterého se můžu pravidelně vracet. Chybí mi WoW, ve kterém vesele trávím čas a vůbec neřeším výši měsíčních poplatků – a nejsem si jistý, jestli ho může něco nahradit. World of Warcraft zkrátka umí své hráče zaháčkovat na dlouhé a dlouhé roky, a byť jsem teď nespokojený s tím, jak Shadowlands vypadají, jedno vím – budu si pořizovat další datadisk, jak jinak než ve sběratelské edici, a pak se nechám překvapit nebo zklamat během hraní.
Všeho moc škodí
Je to zkrátka neoddiskutovatelný fakt: Pro hráče, kteří si rádi dopřávají volné odpoledne ne nutně venku s přáteli, ale procházkou ve fiktivním světě, kde se oddávají každodenním drobnostem, je WoW nebezpečně návykový. Můžeme tu mluvit klidně o jakémsi Stockholmském syndromu: Blizzard nás všechny unesl někdy kolem The Burning Crusade a Wrath of the Lich King, kdy WoW bylo doslova synonymem online zábavy. A my jsme ho za jeho abdukci milovali.
Dnes je ovšem situace tristní. I když chápu, že celý kolos Activision Blizzard dlouhodobě řeší interní problémy, které jistě vývoji nenapomáhají, v Shadowlands i tak existuje spousta věcí, nad nimiž se nedá přimhouřit ani jedno oko.
zdroj: Blizzard
O tom, že příběh je v posledních dvou datadiscích masakrován podobně jako zástupy nemrtvých všeho druhu, mluvit nebudu. Na to si musí každý udělat názor sám, zahrnout do něj širší kontext celého univerza a zhodnotit, jak moc věci dávají nebo nedávají smysl (já si myslím, že v žádném případě nedávají). Jenže tu bohužel existují i zdánlivě přízemnější, přesto však naprosto destruktivní problémy na poli designu.
Tím hlavním je sběr nejrůznějších herních měn neboli currencies. Nejsou tím myšleny klasické zlaťáky, ale nejrůznější tokenové prvky, které se následně směňují dál. Pokud tak naskočíte po delší době do hry, tenhle měnový chaos vám aklimatizaci rozhodně neusnadní. V Legion šlo primárně o sběr Artifact Power, tu v Battle for Azeroth zasuploval Azerite, Shadowlands nabízí tolik zdrojů nad rámec Animy, že je nedokážu z hlavy vyjmenovat.
Množství nejrůznějších zdrojů na farmení je v Shadowlands opravdu velkým problémem, hlavně pro casual hráče, kteří se do hry vracejí kvůli zábavě ve volných chvílích a nepatří mezi stálice, které každý týden raidují nebo aspoň chodí Mythic+ dungeony. Je s podivem, že Blizzard nechal celou situaci zajít tak daleko a do jinak velmi pěkně stylizované lokace Zerith Mortis kdesi v prostoru mimo Shadowlands přisypal zdrojů na farmení hned několik.
Vývojáři dokonce nezvládli správně implementovat jinak klasickou týdenní truhličku jako odměnu za plnění questů v lokaci a časově náročný proces, který zabere klidně celý týden, se pokusili designově nacpat do jediného dne. Pokud jste nestihli truhličku získat, smůla! Další den začínáte od nuly.
Do toho přimíchejme záplavu mountů, které lze často získat jen velmi náročným způsobem, případně jsou skrytí za velmi malou šancí na drop (v Shadowlands takových přibyly desítky), a máte před sebou překvapivě vyčerpávající rozšíření, ve kterém příjemné chvíle stráví jenom málokdo. Shadowlands zkrátka selhávají jak po herní, tak příběhové stránce. Ono ale přichází další „ale“…
Prolínání se světem
Ale World of Warcraft nejsou jen Shadowlands. Právě tohle uvědomění je pro nás, hráče skoro až závislé na nějakém MMO, nejhorší. Jelikož s WoW žiju od samého začátku, mám s obrovským světem spojený bezpočet vzpomínek.
Budu mudrovat, budu čekat, pak budu hrát. A celý čas strávím úpěnlivým doufáním, že nebudu muset utíkat ke konkurenci.
Kvůli nejrůznějším zážitkům z dávné i ne tak dávné minulosti se tak člověku snadno stane, že v něm nostalgickou vzpomínku vyvolají rádoby nevinné momenty z denní rutiny – při ranní cigaretě a kávě vidíte prosvítat skrz jehličnany na zahradě sluníčko a poletovat sníh a hle, máte nutkání jít se s některou z postaviček projít po Grizzly Hills.
Soundtrack z nějaké úplně jiné hry vám připomene tu či onu lokaci z WoW a vy si zase brousíte zuby na aspoň krátkou návštěvu Azerothu. Máte volnou půlhodinku před spaním, nechce se vám zapínat žádná velká hra, jen byste šli udělat něco drobného – okamžitě vás napadne zapnout World of Warcraft a zaběhnout si nějaký starší raid, který na půl hodinky vystačí a ze kterého si můžete odnést mounta nebo část setu, která vám ještě pořád chybí.
Nebo, a to je vůbec nejhorší, si chcete rozjet další postavu. Zase. Co na tom, že máte od Legionu achievement za dokončení všech specifických kampaní pro jednotlivé hratelné třídy (a tudíž jste opravdu maniaci?). V Battle for Azeroth přece přibyly všechny ty Allied Races, spřátelené rasy se svými vlastními zbrojemi a vzhledem. A i když vlastně nic jiného nenabízí, vy je chcete. Ne, vy je potřebujete. Potřebujete je vidět v jejich speciálních setech, vyšperkované k dokonalosti, jen aby pak mohly všechny sedět na střídačce a sbírat prach.
Když nevíte co, vypusťte draky
Posledních pár odstavců jsem strávil vášnivou obhajobou skvělých zážitků, které WoW dokáže hráčům nabídnout bez ohledu na kvalitu či nekvalitu aktuálního rozšíření. Jenže ne všichni hráči jsou na tom podobně jako já, nacpaní vzpomínkami a nostalgií, mnoho z nich se nevrací do hry jen kvůli volné chvíli nebo další trošce farmení. Chtějí nový obsah, kvalitní příběh, dungeony, raidy a endgame. S tím vším poslední dvě rozšíření poněkud neúspěšně zápasila, a tak Blizzard rozhodl, že dupne na brzdu a vytáhne fantasy sázku na jistotu – draky.
Věřím, že si o blížícím se oznámení nového rozšíření pro World of Warcraft povíme víc v druhé polovině dubna, ale zatím vše nasvědčuje tomu, že nejrůznější úniky byly pravdivé. Vypadá to, že se hráči vrátí na Azeroth a ústředními postavami budou vládci dračích letek. Komunita (nebo aspoň její hlasitá část) už totiž má plné zuby pořád větších a větších kosmických nepřátel. Návrat na Azeroth, oživení starých postav a vůbec takový Cataclysm 2.0 dává naprostý smysl.
A na mě to, u velikého Sargerase, funguje. Ano, stejně jako spousta dalších hráčů jsem s aktuálním stavem World of Warcraft nespokojen, ale nové rozšíření si předobjednám, jen co ho Blizzard oznámí. Budu mudrovat, budu čekat, pak budu hrát. A celý čas strávím úpěnlivým doufáním, že nebudu muset utíkat ke konkurenci.
Protože konkurence tady je. Existuje, často prosperuje a dokáže si z vašeho volného času ukousnout pořádný kusanec. Někdy příště si řekneme, jaké MMORPG vlastně nejlíp poslouží jako náplast na zranění způsobené životní amputací WoWka. Do té doby všichni držme Blizzardu palce, ať se konečně vzpamatuje.
