Recenze

DmC - Devil May Cry - recenze

Bojovky jsou velmi křehký žánr. Stačí málo a po půlce hry zjistíte, že už se nebavíte. Stačí více a ještě dříve zjistíte, že hra nenabízí dostatečnou výzvu, uspokojení z dobře poskládaného komba, nic co by vás táhlo dál. Jinými slovy, udělat opravdu dobrou bojovku, která obstojí po celou herní dobu, není zrovna snadná věc a už jsme se párkrát přesvědčili, že může být hodně povolaných, ale málo vyvolených. Jak nakonec dopadla DmC -Devil May Cry? Nu, pokud už jste otevřeli článek, víte to - vy ostatní se zatím uspokojte s konstatováním „skvěle“.

Battlefield 3: Close Quarters - recenze

Když se Battlefield 3 rozhodl sebrat Call of Duty, pokud ne rovnou trůn pro krále stříleček, tak alespoň jablko a nějaké ty další tretky, bylo jasné, že v mnohém chce jít stejnou cestou. Kampaň byste tedy obsahově nerozeznali, ale multiplayer si udržel svůj specifický styl, který podle mě a mých chutí ten z Call of Duty o dva stupně převyšuje. Tedy pokud neholdujete zběsilejšímu, cvoklejšímu a perky nabitějšímu stylu hraní bez taktiky, což nemyslím jako kritiku, protože všichni hrajeme hry pro něco jiného.

Max Payne 3 - recenze

Město, ve kterém mu nikdo nerozumí a kde neředí drinky. Všichni se věnují svému vlastnímu egu a předvádění před ostatníma - o něj nikdo ani nezavadí pohledem. Člověk by skoro řekl, že Maxovi je dobře. Skoro. Jenže tohle je Max Payne a ten už si na pocit „dobře“ odvykl, pokud nepočítáte skotskou v žaludku - na lačno. A i to je spíš jen pocit otupělosti, než nějakého štěstí. Ale co, Max je v Brazílii. V nablýskané díře jménem Sao Paulo. A je daleko od všech známých, kteří mu ještě zbyli a mohli by mu ublížit. Teoreticky. A co s ním tenhle přesun mezi kontinenty udělal?

Zaklínač 2: Vrahové králů - recenze X360 verze

Knihy Andrzeje Sapkowského o zaklínači Geraltovi se u nás těší velké oblibě a není tedy divu, že se s úspěchem setkalo i Geraltovo první herní dobrodružství. A protože na tom dobře bylo i to druhé, vrací se nyní v Enhanced edici na PC a X360, přičemž nás nejvíce zajímá právě konzolová verze. Jde totiž o první konzolový titul CD Projektu, do něhož firma logicky vkládá velké naděje. Otázka tedy zní: přinese svištění stříbrného meče radost i konzolovým hráčům? Odpověď na vznesenou otázku je přitom až směšně jednoduchá: ano.

Battlefield 3: Back to Karkand DLC - recenze

Battlefield 3 se neoficiálně zakotvil na špičce potravinového řetězce v oblasti multiplayerových vojenských stříleček. Ne, že by sem tam nevykoukl nějaký nedodělek či připomínka, ale celková povaha negativ na této složce hry vypovídá o zatraceně dobře propracovaném a hlavně komplexním multiplayeru, kde se najde prostor pro hráče s různými preferencemi, návyky a vlastně i cíli. Dokonce, když si hráči konečně zvykli na to, že scout není sniper, od nějž se čeká celokolové zakempování na jednom místě a spokojené ostřelování, při němž jen kynete z nedostatku pohybu, dala se i tahle třída postupem času pořádně do pohybu.

LEGO Star Wars III: The Clone Wars - recenze

Další zářez na pažbě značky LEGO, která bere svou invazi do her smrtelně vážně a důkladně, nabízí opět možnost hrát za hrdiny série Star Wars – bohužel hlavně v událostech známých z animovaného seriálu Clone Wars. Ten se u nás netěší takovému zájmu jako jinde ve světě navzdory tomu, že hezky rozšiřuje Star Wars universum, je zábavný a některé díly jsou bez přehánění geniální. Pokud však Clone Wars neznáte, nic zásadního se neděje, hře to nic neubírá, fandům zkrátka kontext jednotlivých scén dojde trošku dřív.

Total War: Shogun 2 - recenze

Tři stovky samurajů zatížených svými nodači se řítí do kopce navzdory strategickým poučkám, navzdory dešti šípů, který se na ně snáší, navzdory linii ašigaru ozbrojených kopími, navzdory všemu. Žene je vpřed jediné – čest a rozkaz generála Jošinoriho z rodu Date, který následuje v čele kavalerie několik desítek metrů za nimi. Na vrchol kopce se dostanou sotva dvě třetiny z nich, protože díky svým mohutným zbraním nenesou tak těžkou zbroj. S výkřikem „banzai!“ se střetávají s linií kopiníků a ta se po několika okamžicích doslova rozpadá. Do rozpadlé formace se zarývají klíny jezdců a začíná masakr. Další bitva pro klan Date a jejich mocné samuraje s nodači!

DC Universe Online - recenze komiksové onlineovky

Jaké by to bylo zabojovat si po boku Batmana? Nebo nakopat Supermana do těch jeho slipů přetažených přes elasťáky? Co všechno umí Wonder Woman s Lasem pravdy? Jakým vtipům se směje Joker? Co se stane, když řeknete SHAZAM? Neslzí Flash při ranním spinningu? Soutěžil někdy Bane v páce? Tak pokud hledáte odpovědi na tyhle otázky, asi vás DC Universe Online zklame, protože odpovídá přinejlepším na první dvě, možná tři. A pokud nemáte nejmenší ponětí o většině věcí, o nichž se předchozí řádky zmiňují, rovnou na tuhle hru zapomeňte. Bez lásky k universu, které vytvořila komiksová stáj DC, vás prostě nedokáže okouzlit.

Super Meat Boy - recenze

Unesli mu Bandage Girl, životní lásku. A to neměli dělat. Protože on je Super Meat Boy, flák masa, který se nezastaví, i kdyby měl skončit jako sekaná. Tadá, to je celá zápletka téhle nezávislé plošinovky a řekněme si to na rovinu, nezáleží na ní. Jediné, co z ní plyne, jsou občasné, poměrně vtipné animace, ale jinak tu jde o něco naprosto jiného. O ten pocit Kur...doprd...já se z tý zas....pí...pos..., už mě to svinská věc zas zabila. Pevně usazený ve své roli vám totiž supramasitý chlapec přináší démonicky obtížnou, pravověrnou, nekompromisní a kvalitní 2D plošinovku, která jde až na dřeň žánru. Masitou dřeň. Krvavě masitou dřeň.

Sports Champions - recenze

S příchodem pohybového ovladače PS Move musel neodmyslitelně přijít i multidisciplínový balíček, jakým bylo Wii Sports a bude Kinect Sports. Sports Champions ze zaběhnutého modelu nijak nevybočuje. Nabízí šest rozdílných sportů, v nichž se můžete realizovat a řádně testovat, jak vlastně ovladač PS Move má fungovat. To se hře daří, nicméně tak trochu trpí tím, čím trpí logicky i její kolegové. Patří do rodiny „party games“, což znamená, že největší zábavu si s ní užijete až ve skupince přátel, která se bude trumfovat.

FIFA 11 - recenze

Přišly nové časy. Osobně jsem alergický na pojem next-gen, ale u FIFA 11 na PC je tahle marketingová značka jednoduše na místě, jedenáctka skutečně přináší novou generaci fotbalu na PC. Tedy ono to PC je třeba zdůraznit, protože ačkoliv ve stíhacím sprintu PC verze tu konzolovou takřka dohonila, určité rozdíly tu přeci jenom jsou. Nicméně doufejme, že příští rok se už kvalita obou her srovná. Ano, letošní FIFA na konzole je o pár zatraceně zábavných prvků dál, ale o tom tu prostě nemá cenu diskutovat, pro PC fotbalistu od klávesnice je klíčové, že rozdíl mezi loňským a letošním ročníkem, to je nebe a tradiční skotský hudební nástroj.

Wolfenstein: The New Order - recenze

Původně měla recenze začínat konstatováním, že Wolfenstein 3D stal na začátku naší zkušenosti se střílečkami a snad i s hrami obecně. Pak jsem si ale uvědomil, že je rok 2014 a od vydání pradědečka „doomovek“ uplynulo přes dvacet let. Kdepak, všichni jsme u Wolfa 3D nezačínali. Jakou roli tedy hraje pro vás mladší fakt, že vyšel nový Wolfenstein? Vztáhnete si The New Order k odkazu první hry a jejích následovníků? Nebo se značka přežila, vyčpěla a B.J. Blazkowicz se zmítá v agónii jako Duke Nukem se svým Forever?

Thief - recenze

Nemá cenu omílat, že Thief s sebou táhne břemeno dědictví slavné stealth série. Prostě je to tak. Někteří hru kvůli tomu strhají a nechají válet někde v temné uličce zapomnění bez ohledu na to, že je Thief je dobrá a zábavná stealth hra. Vezmou si k ruce nějaké ty chyby (jimiž se bohužel také nešetřilo) jako argument a nafouknou je do obrovské bubliny, kterou pak milého Garretta s novým hlasem umlátí. Tu máš! Zloději zlodějská! To máš za to, že si bereš do huby kultovní hru posprejovanou pižmem nostalgie. Nikoho už nebude zajímat, že si to nový Thief skutečně nezaslouží...

Crusader Kings II: Sword of Islam - recenze

Když jsem recenzoval vynikající historickou strategii Crusader Kings II, vyjádřil jsem politování nad tím, že zde není možnost hrát za muslimské vládce a přidal jsem logický odhad, že se jistě tato možnost objeví v rámci DLC. A stalo, i když opravdu nebylo těžké něco takového předpovědět. Sword of Islam je už majitelům hry nějakou dobu k dispozici, takže skalní fandové už DLC vesele hrají. Otázkou ovšem je, zda má pro běžného hráče cenu si přídavek pořizovat, nebo postačí základní hra.

Resident Evil: Operation Raccoon City - recenze

Když jsem poprvé slyšel o Resident Evil: Operation Raccoon City, tak se mi základní myšlenka hry líbila. Vezměte do rukou skupinku čističů pracujících pro Umbrellu a vykonejte trochu špinavé práce ve městě zaplněném zombíky, genetickými experimenty, živými protivníky a samozřejmě ikonickými hrdiny série. A když na to dojde, přepište ve své hře dějiny série a střelte Leona do obličeje. Nejsem purista, takže pohled z jiné strany a hlavně pokus o tvorbu menších paralelních vesmírů, v nichž vše není tak apokalypticky růžovoučké, zněl atraktivně. Pravda, s dalšími a dalšími videi a informacemi jsem začal pociťovat nejistotu a pochyby. A vida... byly na místě.

Binary Domain - recenze

Znáte ten pocit, když víte, že přichází hra, u které cítíte, že nedopadne úplně podle představ tvůrců? Takový ten pocit: „ano, vypadá to zajímavě, vymysleli jste zajímavé mechaniky, máte hezké trailery, ale už teď vím, že se to bude hrát se stejnou lehkostí s jakou tlačíte mrtvou krávu po štěrkové silnici“. Jsou to prostě případy, kdy se velké naděje a ambice tvůrců nemilosrdně srazí s tvrdou realitou, která je rozemele na produkt přinejlepším podprůměrného ražení. Tak přesně takový pocit jsem měl pokaždé, když jsem něco psal či četl o japonské taktické akci Binary Domain. A hle, jak jsem se mýlil!

Rayman Origins - recenze

Je odvážné přijít v dnešní době s plošinovkou, která sází na zcela tradiční schéma, na jaké jsme byli zvyklí před mnoha lety a chtít za ni běžnou cenu. Žádné XBLA a PSN tituly se slevou, ale pěkně naplno. Mohu však zodpovědně říct, že se tyhle peníze vydané za Rayman Origins vyplatí. Není to inovativní hra, není to hra, která by sázela na moderní prvky, není to typický AAA titul, který na vás dělá ramena. Ale je to pekelně návyková, zábavná a krásná hra, která vás velmi pomalu omotá svými digitálními chapadly a než se nadějete, už jste v jejím pestrobarevném chřtánu.

Mass Effect 2: Arrival DLC - recenze

Arrival je poslední DLC a zároveň epilog Mass Effect 2. Je to však i prolog, či možná jen ryzí intermezzo, před příchodem Mass Effect 3. Teoreticky je to poslední šance zahrát si se svými bojovými soudruhy (žádné rudé konotace). Jenže... Recenzovat DLC je věc nevděčná, protože jen těžko odhadnete míru informací jakou do článku zařadit a určitě se najde někdo, pro něhož to bude málo. Nu, tak tebe (ano, na tebe mluvím) musím obětovat pro dobro většiny, která si nechce nechat vyzradit těch pár dějových zvratů v Arrival. (+5 Paragon)

Assassin's Creed Brotherhood - recenze PC verze

PC se dočkalo své verze dvouapůltého dílu asasínské ságy s podtitulem Brotherhood a na nás je zhodnotit, jak přesun z konzolí dopadl. Neočekávejte tedy zbytečné věty o tom, jak se Ezio střetne s Césarem Borgiou, protože mu zabil „strejčka Mária“ a pobořil vilku, jak bude mít vlastní asasínskou armádu, jak bude pobíhat po Římě, jak jsou pasáže s Desmondem stále tak trochu nadbytečné a jak je do hry nově zakomponovaný multiplayer. Tohle všechno už popsal Dan Vávra v recenzi konzolové verze a na ději ani na tom, jak hra působí a jak se hraje, se v PC verzi nic nezměnilo.

Devil May Cry: Definitive Edition – recenze

Hra ještě nevyšla a vývojářům už někdo vyhrožoval smrtí. A jak! Nešlo o žádné sprosté tweety od anonymních vajíček nebo e-maily, ortodoxní fanoušci série Devil May Cry byli mnohem sofistikovanější a výhrůžky zpracovali formou komiksových stripů nebo metalové písně. Aneb když něco nesnášet, tak nápaditě. Proč k tomu ale vůbec došlo? Inu, ne každému se líbil výtvarný styl, kterým se restart japonské série ubral. Přitom ale jde výborný díl série Devil May Cry a jeho předělávka na konzole nové generace v podobě Definitive Edition to jen podtrhuje.

Football Manager 2022 – recenze

Po roce zase zpátky na lavičku

Halo 5: Guardians - recenze

Další rok, další Halo? Kdepak, tohle pravidlo neplatí, protože Bungie a po nich 343 Industries nechrlí nové díly vlajkové série Xbox konzole každý rok, čili mají dost času, aby přišli s něčím novým. Ne vždy tento pokus vyjde a často vyzní do ztracena – například Spartan Ops v Halo 4 nebyl špatný nápad, ale nakonec nešlo o žádný tahák. Halo 5: Guardians zkouší nové věci v kampani i v multiplayeru a opět platí – něco vyšlo, něco ne. A váš výsledný dojem ze hry bude záviset na tom, co přesně od Halo 5 čekáte.

Call of Juarez: Gunslinger - recenze

Jó, to byly časy, když jsem byl ještě mladej. Carnegie tehdy ještě neměl ocelárny, Rockefeller teprv dostával čuchnout, co je to černý, jak to teče ze země a já, Silas Greaves, jsem jezdil po starým západě a nemusel se o nic starat. Celý dny jsem jen čuměl na západy slunce i nekonečnou krajinu, kam jsem se mohl hned rozjet. Poslouchal jsem vytí kojotů a sem tam si zastřelil něco, co jsem pak stáhnul z kůže a povečeřel. Po tejdnu jsem kůže prodal a zase zmizel do divočiny. Byl tam klid a kromě zatoulaných desperátů jsem nemusel sahat po šestiraňáku. Prostě pohoda a spousta času na vychutnávání si přírody nebo zvelebování kempu. No ale vlastně, když tak nad tím přemejšlím, bylo to trochu jinak...

Battlefield 3: Armored Kill - recenze

Recenzování DLC Armored Kill k Battlefield 3 jsem se bál. Asi žádné DLC (ani hektická zběsilost Close Quarters) nezosobňovalo tolik věci, které jsem v Battlefield 3 nevyhledával. Veliké tankové bitvy, mohutné souboje na nebesích a post pěšáka jako krmiva pro kulomety a kanóny. Když totiž mluvíme o likvidaci obrněnců, vždy jsem to dělal pěšmo, mimo kokpit či pomíjivé bezpečí tanku. Na druhou stranu, jelikož jsem 99 % času odehrál za engineera, mám ze všech těch platfusáků největší šanci se v tomhle pancířem skřípajícím DLC chytit. Engineeři spolu se scouty (SOFLAM) budou hlavní hranou třídou.

Sleeping Dogs - recenze

Je to paradoxní. Před rokem a něco byl True Crime Hong Kong mrtvý. Na Activision byla hra příliš drahá a vývoj se táhnul. Nyní mám v ruce výsledek životodárné léčebné kůry, kterou hra prošla s přechodem pod Square Enix, kde jí krom jiného dali i nové jméno - Sleeping Dogs. A musím říci, že kdyby hra před rokem opravdu a nezvratně zemřela, byla by to nejenom zatracená škoda, ale velká nehoráznost a ztráta pro všechny fandy žánrů, které Sleeping Dogs mixuje a dělá to způsobem, který občas nechává ústa otevřená - dokořán.

Kinect Star Wars - recenze

Na Kinect Star Wars se pracovalo dlouho a určitě nejde o nějaký uspěchaný projekt, který nabízí vědomě odpad, jen aby profitoval ze známé a oblíbené značky. Když jsem viděl první taneční video z Kinect Star Wars, zhrozil jsem se. Probůh. Proč proboha Han Solo tančí a zpívá? Předsudků jsem měl víc, než dost a strach ze hry jsem v tu chvíli mohl exportovat do zahraničí. Jak už to ale bývá, stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko, se nevyplácí. Stejně jako odsuzovat cokoli a kohokoli po prvním, letmém a náhodném, dojmu. Protože tahle hra určitě není propadák.

Final Fantasy XIII-2 - recenze

Patřím k těm, kteří měli Final Fantasy XIII rádi. Mimo jiné i proto, že jsem dal hře opravdu šanci a shledal, že se plně, se všemi herními i příběhovými prvky, rozvíjí až tak po patnácté, dvacáté hodině hraní. Takže jsem nikdy nebral vážně odsudky lidí, kteří v ní strávili pár hodin. Byla to hra rozmanitá, s poutavým příběhem, vynikajícím soubojovým systémem a opravdu dlouhou trvanlivostí. Dal jsem jí kdysi 9/10 (ne tady na Games, ale na Hrej.cz) a rád se k ní vracel i dlouho po dohrání.

Sengoku - recenze

V malém, leč půvabném altánku, postaveném uprostřed sakurového háje, si Date Narimune nalévá svůj poslední šálek saké. To by jej díky jeho alkoholismu dříve či později zabilo, nebýt lepry, jež mu z obličeje udělala trosku, odpovídající jeho reputaci mezi ostatními vládci klanů. I ta by jej zabila, snad i dříve než některý popuzený rival, kterých si stihl udělat za posledních dvacet let příliš mnoho, kdyby neměl Narimune v úmyslu skoncovat vše sám. A tak za přítomnosti svého věrného velitele osobní stráže připravuje svůj poslední akt, v jehož rámci přijde o integritu stěny dutiny břišní a zároveň i o hlavu. V každé jiné hře by to byl konec. V Sengoku je to ale spíše začátek vzestupu klanu Date.

A Game of Thrones: Genesis - recenze

Jste fanoušky G.R.R. Martina či spíše jeho ságy Píseň ledu a ohně? Chtěli byste s Nymerií dobývat Dorne, létat s draky Aegona Dobyvatele a udělat z Harrenhalu hroudu očouzené architektury? V tom případě vám A Game of Thrones: Genesis tohle všechno umožní, bohužel ve stylu natolik neatraktivním a herně mizerném, že to nestojí ani za váš čas, ani peníze. Pokud tedy nejste opravdoví hardcore fanoušci RTS her, kteří musí zkusit vše. Genesis se sice moc snaží o nějakou inovaci, ale nevychází to. O to víc její selhání bolí. Zajímavé nápady tu prostě umírají na otřesné designérské chyby.

IL-2 Sturmovik: Cliffs Of Dover - recenze

Nikdy, opravdu nikdy jsem nerecenzoval hru tak dlouho, jako IL-2 Sturmovik: Cliffs Of Dover. Poprvé jsem ji dostal do rukou skoro před půl rokem a od té doby čekám. Proč? Protože před těmi několika měsíci šlo o nehratelný a technicky totálně zdevastovaný kus softwaru, který se nějakým způsobem hlásí ke slavné a oblíbené značce. A možná je i dobrý, jenže v tom nánosu technického balastu to nebylo vidět. Takže jsme se domluvili, že hru nepopravíme, protože nešla hrát a recenze by měla tak dvě věty a verdikt - stoprocentně záporný. Rozhodli jsme se počkat na CZ verzi s tím, že už snad bude hratelná. Všechno šlo podle očekávání: jeden patch, druhý... dvanáctý...