Problém je, že ani u tak velkého (nebo spíše nemalého) projektu, jako je zpracování rozmáchlé fantasy ságy do RPG podoby, se prostě Cyanide nedonutili k tomu, aby na hře opravdu hluboce pracovali. Aby se jí s láskou věnovali. Tím spíše, že měli k ruce i G.R.R. Martina, který na příběh dohlížel a tím tak říkajíc zachránil hře kůži. Opravdu nepřeháním: příběh zachraňuje celou hru. Tenhle kousek má skutečně dvě tváře, přičemž jedna je ošklivá až hrůza a druhá sličná, lepá a svůdná. I když, možná by se dalo říci, že je to o formě a obsahu. Že před sebou máte potenciálního partnera, který je ošklivý jako noc, ale je chytrý, vtipný a umí zabavit. A protože je hlavním nositelem pozitiv hry právě příběh, tak platí jedna zásadní věc – pokud neznáte Hru o trůny, ani jako seriál, hra pro vás ztrácí jakýkoli sexappeal.
Tak trochu nesourodá dvojka
Tvůrci se (naštěstí!) neobtěžují s nějakým vysvětlováním, oč v Západozemí jde. Bylo by zbytečné, protože to není na ploše úvodu hry proveditelné. Buď víte, kdo jsou Lannisteři, oč šlo Robertovi Baratheonovi, proč tu stojí ta Zeď a co je Noční hlídka, nebo se na tohle RPG vykašlete. I s vysvětlujícími popisky a vachrlatými odbočkami v dialozích se prostě nechytíte.
Svůj podíl na tom má i vykreslení hlavních dvou hrdinů (i když pojem hrdina je v tradičním „martinovském“ pojetí značně diskutabilní), kteří zdánlivě nemají nic společného, ani cíle. Nejprve je vám představen veterán Noční hlídky, nemilovaný, ale respektovaný Mors Westford, který si prožil své, místo černých vlasů už má šediny a zbytek jeho nehezké hlavy pokrývá pleš a jizvy. Morse jsem si hned zamiloval. Není tradiční herní figurkou, táhne mu na padesátku, je nevrlý a drží se vlastního kodexu cti, který si vypěstoval ve válkách s Targaryeny i Divokými. Možná není moc hlubokou postavou, ale to už srovnávám s filmem a televizí, protože hry stále mají s prokreslením postav velké potíže.
Druhým mužem, za nějž budete hrát, je Alester Serwyck. Je to nejstarší syn rodu Serwycků, který po boji pod Lannisterskou vlajkou v Robertové rebelii z nejasných důvodů uprchl za moře, do Braavosu. Nyní se po patnácti letech vrací, protože mu zemřel otec, jeho rod je na pokraji vymizení z kronik a on sám má kromě obnovení města Riverspringu další hnací motor - novou víru v ohnivého boha R’hllora, jehož je knězem. Zpracování postavy je první velké plus této hry. Obě postavy jsou značně odlišné a jejich zasazení skvěle kopíruje dvojakost Martinovy ságy. Mors je momentálně zaměstnán hlavně událostmi na Zdi, zatímco Alester se musí okamžitě ponořit do politického bahna Západozemí. Což je asi tak vše, co vám k ději řeknu. Věřte mi, je to pro vaše dobro.
Příběh je poutavý, zajímavý a přináší hned několik příjemných zvratů. Čím méně víte, tím lépe. Čím více objevíte sami, tím více na vás hra zapůsobí. Protože jinak už moc nemá čím. Jakoby na obou složkách hry pracovaly úplně jiné týmy. Mors a Alester většinu času skvěle střídají a vzájemně si předávají své dějové linie, pokaždé s malým spoilerem a příslibem, že všechno bude složitější, než se vám zdá.
Za tyhle chyby ať vás vezmou Jiní!
Při hraní opravdu dobrých příběhových RPG mě boj obvykle jenom zdržuje od toho, co mě zajímá především - jak se všechny události budou vyvíjet dál. V Game of Thrones to platí bohužel na 100 % a nějaké drobné k tomu. A je to jen a jen vina Cyanide a jejich přístupu k tvorbě her. Během prvních dvou hodiny jsem snad na každém kroku narazil na něco, co mi vadilo - na nedodělek nebo otravný prvek, který znesnadňuje hraní. Nejhorší ale je, že po těch dvou hodinách se vůbec nic nezměnilo.
Hodně zlobí kamera, respektive její umístění a ovládání. Postava, viděna z pohledu třetí osoby, zabírá asi čtvrtinu obrazovky. Kvůli svému svěřenci jsem tak měl vždycky problém sledovat, co se děje vlevo na obrazovce, protože mi vytvářel dokonalý mrtvý úhel. Řeknete si, že to není problém, stačí si oddálit kameru. Jenže ouha, kamera se nedá odzoomovat, což je v tomto bojovém systému naprosto fatální, stupidní a iritující chyba! Přidejte k tomu fakt, že kameru otáčíte jenom pohybem myši při stisknutí pravého tlačítka a rázem máte malé peklo na zemi. První dvě hodiny se mi dělalo z těch veletočů a z mizení textur blbě. O tom, jak moc to znesnadňuje souboje ani nemluvě.
zdroj: Archiv
Můj boj s bojem (prohraný)
Souboje se zdají být zprvu v pohodě, protože je to (s)prostá vykrádačka systému z her od BioWare. Můžete si naklikat pár útoků dopředu, mezerníkem zapauzujete hru a rozdáte příkazy. Problém je ale v tom, že se při pauze hra jen zpomalí a nezastaví. Chápu, že tvůrci asi hráli Zaklínače 2 a moc se jim podobný systém líbil, ale tam to mělo smysl, protože to sedělo do akčnějšího, dynamičtějšího konceptu hry. V Game of Thrones je to neskutečná otrava.
Než z patnácti schopností na příslušném panelu najdete tu správnou (a glitch ve hře vám často neukáže její popis, takže si zapamatujte ikonky), už do vás velmi zpomalený soupeř stejně bije. Přičtěte k tomu možnost zadávat rozkazy parťákovi a zmíněnou chaotickou kameru a rázem je tu pořádně ostrý a náročný boj. Jeho zvládnutí bohužel nepřináší kýženou satisfakci, ale hořký pocit otravy.
A rovnou vás zapřísahám, nevolte si za povolání lučištníka. Luky jsou dosti neúčinné a hlavně, vyžadují být hodně daleko od soupeře, což jde velmi těžko. Dobré je, že ke každému hrdinovi je na výběr jiný set povolání. Z Morse jsem udělal knechta s mečem a štítem, čili ekvivalent tanka, který se skryje za štítem a postupně ze všech udělá sekanou. Pro Alestera jsem vybral braavoského vodního tanečníka, což je skvělý styl šermu, kdy toho možná moc nevydržíte, ale tančíte kolem soupeře a zasazujete mu rychlé rány, které způsobují další efekty jako je nepohyblivost nebo krvácení.
Alester navíc umí pracovat s ohněm, takže jde vyvolávat pár slušných komb, což je jedna z mála chvil, kdy vás boj vysloveně neotravuje. Ještě štěstí, že boj skutečně není hnacím motorem hry. Je ale těžký a často i frustrující kvůli všem zmíněným chybám. Hra se vám třeba snaží naznačit, že na tyhle protivníky je lepší tahle zbraň a na další tahle, ale výsledné bonusy jsou tak zanedbatelné, že stejně mlátíte tím nejlepším, co máte po ruce a sedne vašemu povolání.
Betatesting? Že jste to nikdy neslyšeli?
Game of Thrones je mimo jiné krásnou ukázkou toho, jak moc hře může uškodit uspěchaný a nedotažený vývoj, potažmo absence řádného testování. Nikdo za vývojáři zjevně nepřišel a neřekl: „kluci, takhle je to fakt blbý“. A z toho pramení desítky malých i velkých problémů, které vám hází klacky pod nohy a znepříjemňují hraní. Každá operace s postavou vyžaduje asi tak o tři kliky navíc, uložené pozice se neřadí podle doby uložení, kamera blbne a vymaže vám nepřátele...
Třikrát se mi stalo, že jsem nahrál uloženou pozici a můj svěřenec měl jiné povolání. Body byly rozděleny správně, ale místo Landed Knighta tu byl najednou z Morse Hedge Knight. Absurdní. Po aplikaci předposledního patche zase hra začala kolabovat kdykoliv jsem spustil externí program na típání obrázků. Pak už zase nepadala, jen zamrzala. Pokaždé. Nikdo lidem v Cyanide ani neřekl, že mají rozbitý systém obchodu, čili jsou všechny předměty absurdně předražené. Když jsem vysbíral půlku sudů ve světě a prodal tunu lupu, stejně jsem neměl ani na ucházející meč. Je proto lepší se spolehnout na lup.
zdroj: Archiv
Spolek ochotníků předvádí Shakespeara
Někde na pomezí kvalitního příběhu a nekvalitního zpracování se nachází otřesný dabing. Tahat za uši vás nebude snad jen Mors, jakž takž Alester a vlastně ani Varys, nadabovaný stejným hercem, jako v seriálu. Seriálový dabing uslyšíte i při promluvách Cersei a Jeora Mormonta, ale ti si zjevně odbyli svůj part za hodinku a bez jakéhokoliv zájmu. A zbytek ansámblu je bez výhrad hrozný. Jako kdyby tvůrci posbírali bandu lidí na ulici a nechali je jednou přečíst text. Chybí emoce, škála přízvuků je zcela absurdní (dojde dokonce i na cockney, u postavy, u níž to nemá smysl!) a navíc se nikdo neobtěžoval hlasy technicky doupravovat. Všechny znějí dutě, tak jak vyšly z nahrávací budky. K tomu si ještě přidejte nehezkou grafiku (animace jsou jednoduše na úrovni roku 2000) a máme tu rázem kandidáta na technicky nejodfláknutější AAA hru roku.
Hernímu světu navíc neprospívá fakt, že se game design zuby nehty drží RPG klišé. Přijde mi stupidní, že kněz R’hllora a zavilý bojovník vybírají sudy, aby si vzali pár měďáků. Přijde mi podivné, když se člen Noční hlídky v klidu navleče do zbroje Divokých, aniž by to ve hře vzbudilo pozornost. A že příběhové animačky vůbec nereflektují vaši aktuální zbraň? V této hře je to vlastně ten nejmenší problém. Ale stejně je směšné, když v jednu chvíli rubete Divoké svou mocnou sekerou, zatímco v navazujícím filmečku jste sraženi a z ruky vám vylétne meč...
...jenže nakonec to dobře dopadne... skoro
Průměrné hodnocení si hra nakonec odnáší proto, že mě navzdory všemu bavila svým příběhem. Velmi. Co na tom, že je zde minimum vedlejších úkolů a ve městech není co dělat. Že boj je otravuje. Že se Mors může vtělit do svého bojového psa a Alester pomocí R’hllorova světla hledat skryté objekty. Co na tom, že zde sice máte v dialozích možnost volby, která občas něco na kosmetické bázi (kromě několika FAKT důležitých) ovlivní. Ve výsledku jsou to podružnosti. Prvky, které vás moc neobohatí, možná otráví, ale hlavně zpomalí v prokousávání příběhem. Ale ten samotný má prostě koule. Má ty správné odstíny šedi, nebojí se být provokativní, nebojí se dát vám možnost být brutální. Nehrdinský. I hrdinský.
Tohle RPG možná pokulhává ve všem, co definuje tenhle žánr. Není v tom vysloveně trapné, ale sto a jedna chyba jej sráží se všemi tradičními prvky do podprůměru. Přesto jsem se těšil na každý další krok v rozkrývání dějové zápletky, která se ukázala být více než důstojným doplňkem hlavní příběhové linie z knih. A to nemluvím o tom, že Game of Thrones má konce, jaké jí může většina konkurentů jen tiše závidět. A to se prostě počítá. Ta pětka není známkou průměrnosti. Je známkou neskutečné dvojakosti téhle hry, vyplývající z neustálého sváření dvou prvků odlišných jako den a noc - příběhu a hratelnosti.
