E.Y.E: Divine Cybermancy - recenze

PC

Recenzovaná verze: PC

Vychází na platformách: PC

Verdikt: Otevřené akční RPG, kde se potkává kyberpunk s Dunou, Equilibriem a online grindem a společně míjejí cokoliv, co by se dalo nazvat uživatelskou vstřícností. Pochopit a naučit se místní pravidla zabere hodiny často frustrujícího hraní. Vloženou trpělivost umí E.Y.E odměnit značně rozhrkaným, ale bezkonkurenčním zážitkem ze staronové školy.

Hodnocení redakce 6/10

Jak hodnotíme

metacritic 61/100

Objednat na JRC.cz - obchod plný zábavy

19. 9. 2011 v 19:30 - Recenze Autor: Lukáš Grygar Komentáře: 0

Chce to díl odvahy a dva díly drzosti, dát do své hry úkol: “Objevil se Deus Ex Machina. Zab ho.” Co na tom, že v Božské kybermancii má bůh ze stroje podobu dvoupatrového robotického samuraje, který by tykal spíš kyberdémonům, než bratrům Dentonovým – ten vzkaz v druhém plánu je jasně čitelný. Kde Human Revolution dupe jako vysokorozpočtový Goliáš, na dvaceti kolenou lepená E.Y.E dychtí být svéhlavým Davidem. Její prak? Ambice, nastřelené daleko za možnosti skromného týmu. Troufne si někdo sázet, že to znovu dopadne jako v knize Samuelově?

E.Y.E: Divine Cybermancy - recenze

E.Y.E ale můžeme zosobnit i bez Bible. Představuje herního autistu, zavřeného do konstrukcí, které dávají pronikavý smysl jen jemu a rozpaky okolí ho spíš rozčílí. Odmítá vysvětlovat, odmítá radit. Odmítá konvenční ukládání pozice, protože nezapadá do zákonů jím vytvořené virtuální reality.

Odmítá loadingy, protože se do této reality místo nahrávání “napojuje”, a za líným ukazatelem staví prostory, které rostou do výšek a utíkají do dálek, aby rámovaly horečnatou vizi konce čtyřiadvacátého století. Hra vás do něj vpouští víceméně bez otěží, ale to spíš proto, že prostě nemá náladu se o svého hráče jakkoliv starat, respektive ho zcela pomíjí. Pamatujete časy, kdy nedělitelnou součástí herního zážitku bylo nejprve důkladné rozklíčování jeho principů? Jsou zpátky.

H+

Postavit herní svět na papírové předloze má výhody, které naneštěstí E.Y.E obratem mění v chaos. Kolik hráčů mělo tu čest s původním systémem A.V.A.? Tipoval bych deset: přesně tolik osob čítá vývojářský tým. Sotva se stihnete rozhlédnout ve světě, který vám nachystali, valí se na vás tuny textu, zoufale překlopeného z francouzského originálu do velice kostrbaté angličtiny.

Zkoušíte lepit dohromady vizuální dojem s kvanty informací a vychází vám nesourodý celek, postrádající jasné ukotvení a jednotný tón. Jste jedním z agentů organizace Secreta Secretorum, kterou zřejmě rozklížily půtky dvou jejích frakcí. Váš učitel, kterého na úvodním snovém návrší minete mrtvého, do vás hučí Á, váš velitel hučí Bé, všichni mají na tvářích masky bez výrazu a obývají chrám, do kterého by se vešly odhadem dva díly Běžné Moderní Střílečky™ včetně DLC.

E.Y.E má ve své DNA střílení celou spoustu, ale duší je svobodným RPG z pohledu první osoby. Vývoj agenta tvoří nosnou osu hry a svou komplexností zaujme: kromě základních atributů, kam se vedle obvyklých podezřelých (síla, výdrž, hbitost...) vejde i hacking nebo “duševní vyrovnanost”, nabízí především brozoufy financované vylepšování kybernetických implantátů, které je dále provázáno s veškerou akcí.

Brouzofy? Místní měna. Implantáty? Oči, ruce, nohy, páteř, nervy – jen si řekněte! Ke každému je víceméně logicky navázána jedna či více schopností nebo činností. Kdo chce skákat výš, koupí lepší nohy, kdo vidět ve tmě, lepší oči. Skromnější spotřebu energie zařídí srdeční pumpa a proti odstřelovačům není od věci tvrzená lebeční kost. Vše zastřešují čísla, procenta a násobiče, jejichž stavy se přímo odráží na bojištích. Za zdmi chrámu totiž zuří otevřená válka.

Na frontě

Mise, na které jste z chrámu vysíláni, fungují jako samostatné oblasti s porůznu rozstrkanými úkoly. Ty sice můžete plnit zcela po svém, ale jejich struktura je triviální: tohle dones, tamto znič, toho zabij, s tím zkus promluvit. Nesou sice náznak určitého větvení a zpětné vazby, ale dál ve hře se variace rozplynou a zůstane jen úmorné nahánění cílů na rozlehlých mapách, které si někdy nezadají s labyrintem.

Těžiště toho dobrého, co hra nabízí, leží v samotné konfrontaci s nepřítelem. Ta se nejprve neobejde bez krve, protože nepřátelé perfektně vidí a ještě líp střílí. Tichý postup, při kterém zůstává agent nepozorován, v podstatě nelze provozovat bez zakoupení maskovacího implantátu. Na tomhle příkladu mimochodem E.Y.E vytahuje drápky – nejen, že na samém začátku si můžete o desítkách tisíc za implantát nechat zdát, ale především i s jeho použitím vás občas skrze jednu z desítek chyb vypeče.

Když mě na konci první regulérní mise učitel peskoval, že jsem se nechal prozradit, zařekl jsem se, že misi dokončím bez jediného výstřelu a jediného protivníka, který by mě byť jen na zlomek sekundy zahlédl. A skutečně, prošel jsem až k cíli bez jediné rány, jediného poplachu. Učitel zopakoval svou stížnost. V tu chvíli jsem E.Y.E poprvé hlasitě proklel.

Kletby jsou vůbec jedna z věcí, ke které Divine Cybermancy bohatě inspiruje. Hra má za sebou první patch a stejně se neotřepala z neduhů, které ji regulérně rozbíjejí. Někdy vám jen ukryje aktuální úkol, jindy přestane dobíjet energii, pohánějící vše od sprintu po psychické útoky toho nejvyššího kalibru. Co to znamená na konci půlhodinové mise ve hře, která nezná quicksave? Výzva je krásná věc, ale když ji pepří nedodělky, padá do čirého masochismu.

Víc hackerů víc ví

Pokud jeho herní variantě holdujete, E.Y.E je tu najednou jenom pro vás. Nezbroušenými hranami řeže do Source enginu, který ji pohání, a zkouší věci, se kterými by se standardní produkce neodvažovala ztrácet čas. Tou hlavní je možnost hry více hráčů, na kterou jsou dimenzované vedlejší mise. Ty vám hra náhodně generuje v již absolvovaných mapách a vracet se do nich s dobře sehranou partou posouvá zážitek do vyšších pater.

Kooperace připomene patchem řešený multiplayer ve druhém System Shocku a zároveň přibližuje obsah klasickému MMO: opakované drancování map, nepřátel a předmětů (které tu slouží k výzkumu) nemá daleko do zábavy, se kterou se obvykle potkáváte ve světech elfů a trpaslíků. Kyberpunkový kabátek je okamžitě trumfem navrch, kdyby ho nenuloval stav síťového kódu a hlavně zavšivenost samotných úkolů. Ty pověstně rozbité se rychle naučíte odmítat a mapu kvůli nim restartovat, což je v sólo režimu otrava a ve hře s kamarády vyloženě za trest.

Když ale věci šlapou, jak mají, je to blaho. Střelci pokrývají ulice, maskovaní zvědové hlídají příchod posil (nastavení jejich frekvence je jedním z klíčových míst, kde se “ladí” zábava), hackeři mezitím nabourávají nepřátelské systémy a hbití kyber-nindžové číhají s bizarními katanami na svůj terč.

Mimochodem, hacking? Postavy a některé objekty sdílejí v Divine Cybermancy cosi jako wi-fi budoucnosti, na kterou se lze libovolně napojovat. Syrovost rozhraní má daleko do elegance Human Revolution, ale připomene špínu klasického kyberpunku. Škoda, že souboj statistik (čeho jiného...), kdy se snažíte cíl umlátit virovými útoky, působí spíš jako souboj v usilovném klikání.

Ani to ale nesebere dobrý pocit z úspěšného nabourání cizích systémů: můžete syslit peníze z bankomatů, kamarádit s autonomními kulomety, případně rovnou obhlížet situaci očima nepřítele a přikázat mu střílet do vlastních řad. Hacking probíhá oběma směry a pokud svůj pokus prohrajete, může na vás kromě ztráty zdraví a nemožnosti dobíjet energii vybafnout i rozšklebený smajl, zakrývající výhled. Jestli má E.Y.E nějakou duši, vypadá přesně takhle.

Francouzské psycho

Mentální schopnosti za těmi “kyber” nápadem i použitelností bohužel zaostávají. Situaci zachraňuje legrace jménem Dračí dech, která vás teleportuje na místo někoho jiného a dotyčného nebožáka ze světa pro jistotu vyzmizíkuje. Kromě likvidace nepřátel mění Dračí dech způsob, jakým vnímáte prostor kolem sebe (a už jsme si řekli, že prostory v E.Y.E jsou gigantické), ale zároveň jde o jednu z nejdražších schopností, na kterou můžete bez přísné specializace nebo trpělivého těžení nekonečných vedlejších misí pomýšlet až při druhém zahrání.

Svůj poslední trik, poslední proradnost, totiž schovává E.Y.E na samý závěr, který ve skutečnosti není závěrem, ale bodem na smyčce, ze které uniknout je jedním z možných cílů hráčova snažení. K jeho dosažení ale musíte Divine Cybermancy dohrát hned třikrát a navíc trefit konkrétní správný postup.

Vedlejší mise a možnost přeskakovat do kooperace více hráčů sice nastavují zábavu, ale i přes rostoucí schopnosti (falešný “konec” vaši postavu nenuluje) se nevyhnete utrpení pustých oblastí a všudypřítomných chyb. Pokud hledáte nesmlouvavější alternativu k Deus Ex, který otevřel náruč publiku středního proudu, buďte připraveni, že tahle se vám nerozevře zadarmo. Každý máme svůj práh bolesti jinde. A práh zábavy jakbysmet.

Tagy: akční sci-fi RPG kyberpunk

Zdroj: Vlastní

Poslední komentáře

celkem 0

Český herní web, který se soustředí na hry pro PC, PS4, Xbox One, Xbox 360, PlayStation 3, Wii, 3DS, DS, PS Vita, iPhone a iPad. Pro všechny platformy nabízíme recenze, preview, videorecenze i pravidelné novinky. Na Games.cz najdete i podcasty, rozsáhlou databázi her a speciály k očekávaným hrám ze sérií jako Call of Duty, World of Warcraft, The Elder Scrolls, Assassin's Creed, Grand Theft Auto, Battlefield nebo FIFA.