Deus Ex: Mankind Divided - recenze
8/10
zdroj: tisková zpráva

Deus Ex: Mankind Divided - recenze

28. 8. 2016 16:30 | Recenze | autor: Jan Slavík |

Rozdělené lidstvo. Na jedné straně pomyslné i skutečné barikády stojí lidé s vlastními těly z masa a kostí, na té druhé pak ti vylepšení, augmentovaní, se svými kovovými končetinami a implantáty v rohovkách. Nepokoje, terorismus, demonstrace a mocenské tahanice. Šedé eminence si mnou ruce ve stínech, společnost připomíná sud se střelným prachem. Takové je jeviště, které si na vás chystá Deus Ex: Mankind Divided, volné pokračování Human Revolution z roku 2011.

Kyberpunkový apartheid

Téma sociální segregace vám bez jakýchkoliv nuancí či snah o tajemno předkládá už název díla. Není proto žádné překvapení, že na něj narazíte v podstatě na každém kroku i při samotném hraní. Augové, jak se ve zdejším světě kyberneticky vylepšeným lidem říká, jsou odsouváni do ghett, kde nikoho pohled na jejich tělesné schránky nepobouří, mají vlastní vagóny v metrech, a i fronty na úřadě musí stát stranou od ostatních.

(spoiler z Human Revolution)

Úmysl Hugha Darrowa, vynálezce augmentací, se tedy podařil. Vyvoláním hromadného psychopatického běsnění augů, které stálo život na padesát milionů lidí, což je událost označovaná jako Incident, dosáhl ve společnosti silných anti-augmentačních nálad. To nahrává chystanému zákonu Spojených národů 3507, běžně nazývanému Human Restoration Act, který by, pokud by byl schválen, umožnil čipování vylepšených lidí a jejich hromadný odsun. Právě tento zákon je ústředním hybatelem zápletky Deus Ex: Mankind Divided.

(konec spoileru)

Metafora rasismu je naprosto očividná. Místy se ovšem může zdát, že tvůrci přeci jen tlačí na pilu trochu moc. Snaha vyvolat v hráči zamyšlení stojí ve své nahotě uprostřed pódia a rozpačitě se usmívá. Potravou pro hloubání se přeci snadněji stávají jemné, skryté náznaky, které si člověk může vyložit po svém. Prvoplánové bití faktem do očí je spíše kontraproduktivní - po nějakém čase se dostaví otupělost. Na druhou stranu, opravdu nám autoři předkládají až takový extrém? Stačí si uvědomit, jak se například nakládalo s Židy ve čtyřicátých letech minulého století, k tomu přidat katalyzátor v podobě desítek milionů ztracených životů v herním univerzu, a nakonec je potřeba uznat, že vyobrazený útlak a bezpráví zas tak absurdní není.

Matička stověžatá

Píše se rok 2029, a pokud sledujete herní dění, už pravděpodobně víte, že hlavním dějištěm Deus Ex: Mankind Divided je futuristická verze Prahy. Prostředí se, co se týče výtvarného stylu, tvůrcům povedlo na jedničku. Sledovat spletenec prstů, když se za ruku drží typická architektura Malé strany, holografické billboardy a hitech dómy, to opravdu stojí za to. Když pak navíc pod nánosem směsky graffiti a elektricky bzučící kabeláže rozeznáte třeba Prašnou bránu, vyloženě to zahřeje u srdce.

Trochu méně blaženosti už ale přivádí čeština. Jistě, jedná se o pouhé hnidopišství, a drtivé většině světové hráčské obce bude naše zprasená mateřština srdečně jedno, ale my máme zkrátka tu smůlu, že ji rozumíme, tudíž její nedokonalost působí rušivě. Jde o klasický problém, kdy překladatel či překladatelé očividně dostali k dispozici pouze texty a nemohli si ještě k tomu hru zahrát. To je bohužel, přiznejme si, vcelku běžná praxe, ale rozhodně není ku prospěchu věci.

Příkladů by šlo uvést přehršel, ale jeden za všechny - policistovi ukážete doklady, on si je prohlédne a vrátí vám je se slovy "Nezastavuj se." Což je sice fakticky správný překlad původní fráze "keep moving," ale do situace by samozřejmě mnohem více sedělo třeba prosté "Pokračuj." Stejně tak třeba "HESLO LÍSTEK" (původně access ticket) pěkně zatahá za oči a tak dále. Za uši naopak tahá ruský přízvuk anglicky mluvících postav a jejich výslovnost českých slov. Václav jako "veklef", vážně? Ostatně, to, že tvůrci konzultantovi pro češtinu nedali úplně volné ruce, dokládá i jméno televizní stanice - Picus Network.

O čem to vlastně je?

Human Revolution dokázal příběhem strhnout a upoutat. Nedělá mi radost, když musím prohlásit, že mladšímu bratříčkovi se kráčet v jeho šlépějích až tak nedaří. Těžištěm dění je chystaný zákon o regulaci augmentovaných lidí, ale co je pointou zápletky? Nejsem si jistý, a obávám se, že si vlastně není jistá ani samotná hra.

Témat vám autoři servírují několik, ale žádné z nich není ve svém jádru dostatečně zajímavé, aby se stalo hnacím motorem děje. Máme tu zmiňovanou segregaci, dále naivně prezentovaný terorismus a nakonec postavy tahající za nitky. Právě téma tajemných obchodníků s mocí ve spodní malbě příběhu slibuje největší vzrušení, protože jejich snaha o získání kontroly skrze rozdmýchávání nejistoty a nenávisti ve společnosti opravdu nějakou pointou zavání, ale hra se mu trestuhodně nevěnuje. Zřejmě proto, aby si připravila podhoubí pro pokračování. Katarze příběhu se do sebe navíc zamotává a klopýtá o vlastní nohy, aby se dočkala završení v podobě laciného cliffhangeru. Tlukot srdce a polootevřená ústa jak po konci Human Revolution zde tedy rozhodně nečekejte.

zdroj: Archiv

Hra selhává ve vykreslení poutavých konceptů, ale jedním dechem nutno doplnit, že naopak exceluje v podání materiálu, který od scénáristů k dispozici má. Představte si trochu sušší steak z mrazáku politý vynikající omáčkou a výborně okořeněný, který, ačkoliv si plně uvědomujete, že je to vlastně barbarství, nakonec s chutí spořádáte. Příběh Deus Ex: Mankind Divided není hovězí Kobe, je to falešná svíčková z Alberta, ale kuchař je zkrátka mistr.

Co si pod kulinářskou metaforou představit? Děj má skvělé tempo, je dovedně dávkován a oplývá povedenou dynamikou. Když se nad ním zamyslíte hlouběji, zaskřípe, ale pokud ho budete akceptovat a necháte se usadit do křesla, bude to jízda. Scény jsou dramatické, dobře režírované a působí dojmem neodkladné naléhavosti. Což je pochopitelně dobře.

Velkou měrou tomu pomáhají povedené rozhovory. Opravdu důležitých dialogů na vás během hraní sice čeká pouze několik, ale stojí za to. Uvěřitelné repliky a pochopitelné reakce, odvíjející se od vnitřních motivací postav, spřádají okolo vašich očí iluzi, že se nepohybujete po žádných kolejích dialogového stromu, ale že s oponentem opravdu diskutujete. Snažíte se odhadnout, jak by mohl reagovat a apelovat na jeho charakterové vlastnosti. Bravo.

Samostatnou kapitolou jsou pak postranní úkoly. Těch zde naleznete celou řadu a téměř všechny dokazují, že je opravdu snazší napsat krátkou a údernou kyberpunkovou povídku než rozsáhlý konspirační román. Kde ideje hlavní dějové linky dýchavičně ztrácí tah na bránu, sidequesty přebírají otěže s nevšední svěžestí a energií. Vedlejší mise jsem plnil všechny, na které jsem narazil, a to nikoliv kvůli odměnám do hry, ale kvůli tomu, že mě zkrátka zajímaly.

Na iniciátory postranních dějových linek narazíte zcela přirozeně, třeba při průzkumu prázdného bytu. Nečekají na vás žádné postavy s vykřičníky nad hlavami, což ještě více umocňuje uvěřitelnou pravost krátkých příběhů. Budete pátrat po sériovém vrahovi augmentovaných v detektivní ministory. Budete řešit drogovou laboratoř v pražských stokách. Budete vyšetřovat undergroundové noviny (nazvané příhodně Samizdat) a jejich zdroje. Pročtete si stovky mailů a zpráv črtajících další a další lidské příběhy, které kolikrát dovedou vzít za srdce tak, jak se o to hlavní linka marně snaží. A téměř nikdy nejsou všechny věci tak, jak se zdají na první pohled být.

Potichu i nahlas

Autoři si pomohli vcelku průhlednou berličkou, aby "RPG systém" hry dával smysl. Hlavní protagonista, jímž zůstává od minula známý Adam Jensen, je v úvodu zasažen výbuchem a přichází o většinu svých augmentací. Takže ano, začínáte opět s břídilem, který se při prvním pokusu o tiché složení nepřítele bodne zápěstním ostřím do nártu.

Jde ovšem o pochopitelný a tolerovatelný ústupek hratelnosti. Již po půldruhé hodině a aktivaci několika klíčových implantátů se hra dostává do klasické deusexovsky zábavné roviny a jistě nikomu nezkazím překvapení, když prozradím, že ve druhé polovině děje už se budete cítit jako opravdový mechanický bůh mezi prostým lidem.

Pokud jste hráli či dohráli Human Revolution, budete okamžitě doma, protože se nezměnilo v podstatě nic. Adam dostal do vínku několik nových implantátů a z nich pramenících schopností, ale jinak se horko těžko dá mluvit vůbec o nějaké evoluci, natož převratných přeměnách. Je to nicméně špatně? Zdráhám se za to hru nějak výrazněji kritizovat, protože předchozí díl se hrál skvěle a tvůrci očividně nechtěli spravovat něco, co funguje.

Zábavu v Deus Ex: Mankind Divided si můžete představit jako křivku přímé úměrnosti. Na jedné ose tichost a opatrnost přístupu, využívání technologií, na ose druhé pak šířka úsměvu na hráčově tváři. Ano, i zde můžete popadnout útočnou pušku, naběhnout do nepřátel jak smyslů zbavení a hrát ve stylu DOOM, ale jediné, čeho tím dosáhnete, bude, že si zkazíte potenciálně výborný a napínavý zážitek a přeměníte jej v přinejlepším průměrnou střílečku.

Hra není stavěná na otevřený boj. Gunplay, tedy pocit ze střelby, zásahů a chování zbraně, je dost mizerný, míření je navíc podivně trhané a výsledkem jsou značně neuspokojivé přestřelky. Ničemu nepomáhá ani umělá inteligence nepřátel, která se v otevřených konfliktech dopouští vcelku katastrofálních přešlapů. Jinými slovy, oponenti jsou při řeži rafinovaní jak hromady karfiolu a kolikrát je přelstíte i tak odysseovským úskokem, jako že jim před obličejem zavřete dveře.

Ale raději potichu

Na druhé straně spektra dlí tichý postup. Když se všechno daří, když kloužete mimo zorná pole nepřátel jak nehmotný duch, nebo když napnete možnosti svých implantátů až k prasknutí a proměníte se v nemilosrdný a smrtící přízrak, v takových chvílích se z Deus Ex: Mankind Divided stává čistý hráčský požitek. Je jasné, že právě s tímto přístupem tvůrci počítali - ostatně s ním počítá i level design. Ten je opět skvělý. Interiéry nejen, že dávají logický smysl, ale také nabízí pavučiny šachet, skrytých průchodů a nástrojů, pomocí nichž můžete strážným vpadnout do zad či je všelijak obelstít. A to je výborná zábava.

Změn se naneštěstí nedočkal ani systém hackování, který považuji za zřejmě nejslabší aspekt jinak výtečné stealth hratelnosti. Pokud se vydáte cestou tichošlápka, což byste měli, pokud si chcete hru užít, bude nabourávání se do různých elektronických systémů nedílnou součástí postupu. Hackerská minihra se sestává ze zabírání adresářů a cílového políčka dříve, než vás odhalí pátrací program, ale i s hackovacími implantáty vylepšenými na maximum v ní stále hraje podstatnou roli náhoda.

To samozřejmě, pokud máte smůlu, může ústit v sérii nezdařených pokusů bez vašeho zavinění, což dokáže být vcelku frustrující. Nakonec ale technologické brány padnou a odměna v podobě otevřeného sejfu či hlídacího robota pálícího do vlastních řad je sladká dostatečně, abyste rozčarování z otravné minihry šmahem pustili z hlavy.

Do menu a na kávu

Graficky je hra velice pohledná, což ostatně můžete posoudit z obrázků a videí. Textury jsou krystalicky čisté a zejména nasvícení dokáže divy. Pohled na scénu halící se do záře policejního majáku, střídavě rudou a modrou, dovede přimět se zastavit a minutku se kochat. Výtvarné stránce taktéž není co vytknout a působivou atmosféru dokresluje i velice povedený soundtrack.

Kámen úrazu je jinde. Připadám si už trochu jako gramofon na odpis, ale tvůrci opět podcenili technickou stránku věci při vydání PC verze. Fóra se plní smrští stížností na mizerný výkon a propady fps, pády na desktop a černání obrazovky. Očividně se jedná o problém zřetelný u každého počítače jinak, protože narazíte na hlášení nehratelného frameratu na monstrech typu GTX1080, ale jiní zase reportují bezproblémovou plynulost na grafických kartách na úrovni GTX960. Jedno je jisté - v momentálním stavu, pokud autoři hru ještě neodladí (dušují se, že na tom pracují, co jim síly stačí), je koupě Mankind Divided sázkou do loterie, protože nikdo neví, jak vám vlastně poběží. A to je zkrátka na pováženou.

V mém případě dopadl hod kostkou ještě docela dobře. Hraní ve 4K bylo na konfiguraci i7+980Ti nemožné, ale ve 1440p a při nastavených maximálních detailech si hra v interiérech držela uspokojivých 60fps a snesitelných cca 40-50fps při pohybu venku. Drtivá většina akce se odehrává právě uvnitř, takže zde žádný problém nebyl.

zdroj: Archiv

Neznamená to ale, že bych na žádné technické klopýtání nenarazil. Vteřinu dlouhé záškuby při rychlém rozhlížení v exteriérech jsou na denním pořádku a můžu říci, že po čase začnou lézt na nervy opravdu solidně. To hra používá textury v rozlišení milion na milion, že je musí načítat při každém pohybu kamery? Nestává se to ale vždy, například augské ghetto, které se svou myriádou světel a efektů vypadá na pohled daleko náročněji, běželo medově hladce, takže nakonec bůh ví, kam zabodnout obviňující prst.

Ještě otravnější byly ale prodlevy při otevírání menu a inventáře. Ten sice někdy vyskočil okamžitě, ale někdy hra na dvacet vteřin zamrzla. Snad nemusím dodávat, jakou zuřivost dovede podobný nešvar vyvolat. Kolikrát jsem se přistihl, že raději riskuji, než abych skřípal zuby při dostávání se do inventáře a volil vhodnější zbraň nebo používal lékárničku.

Poslední věcí, kterou je potřeba zmínit, je strašák mikrotransakcí. Upřímně, kdybych již před vlastním hraním nezaznamenal poprask, který jejich přítomnost ve hře způsobila v médiích a hráčské komunitě, nevšiml bych si jich. Nenarazíte na jedinou situaci, kdy by vám byla jakákoliv platba jakkoliv nabízena či dokonce podsouvána. Rozumím principiálnímu rozhořčení, že v singleplayerové hře zkrátka nemají co dělat, ale zážitek vůbec neovlivňují a pokud za ně někdo peníze utrácet chce, budiž mu přáno.

Stojí to za to

Pokud vám nevadí v podstatě nulová invence od minula a nebudete se snažit hrát hurá stylem, užijete si velice kvalitní zábavu. Stealthová hratelnost snese ta nejpřísnější měřítka, je napínavá, nervydrásající, naplňující a dostatečně variabilní, aby celých dvacet, pětadvacet hodin herní doby nezačala nudit.

Parádní a nápaditý level design podporuje průzkum. V případě, že vás baví se dostávat na špatně přístupná místa a hledat, co je na nich ukryté, taktéž si přijdete na své, protože na nich většinou opravdu něco ukryté je. Kyberpraha má své kouzlo, prostředí je zajímavé, atmosféra skvělá, grafika výborná. Deus Ex: Mankind Divided je navzdory lehce udýchané zápletce velmi povedená hra, jejíž hodnocení mohlo být vyšší, nebýt technických problémů.

Verdikt:

V jádru parádní hra s dobrou atmosférou, parádní grafikou a skvělým level designem, která se za volbu tichého přístupu odvděčí dlouhými hodinami zábavné stealth hratelnosti. Z úplného vrcholu ji ale strhává poněkud prázdná zápletka, průměrný otevřený boj se špatnou AI, ale hlavně a zejména řada technických nedodělků a problémů, které už tvůrci naštěstí řeší.

Nejnovější články