Elite: Dangerous představuje společně se Star Citizen od Chrise Robertse ambiciózní experiment ve vytváření už ne světů, ale rovnou celých galaxií. Braben jde na věc od lesa. „Nejlepší příběh je takový, který vám nikdo nevypráví,“ poukazuje na fakt, že hráči budou mít naprostou svobodu v pohybu vesmírem a jakákoliv aktivita bude záležet jen na jejich vlastním rozhodnutí. Ke komu se přidají, kam poletí, jakou roli přijmou – vše je v jejich rukách. Je libo obchodovat? Bojovat? Zkoumat? Není problém. Připomíná vám to EVE Online? Ani takovému srovnání se Braben nebrání, jeho hra je však srozumitelnější i pro začátečníka.
O Elite bylo na Games napsáno již hodně, i když někteří mohou tvrdit, že stále málo. Já přidám svojí trošku do mlýna tím, jak jsem se na E3 pokusil zaparkovat na vesmírné stanici a odletět pryč v nákladní lodi, jejíž rychlost byla ve srovnání se stíhačkami značně pomalá. Stíhačky oproti tomu neměly dostatečný nákladní prostor, ale byly zatraceně hbité.
Před monitorem s výhledem z kokpitu si lámu hlavu nad ovládáním. Ruce položené na dvou masivních leteckých pákách musí jemně korigovat zrychlení, otáčení a klesání lodi, která se blíží k zářícímu obdélníku přechodové komory. Rotuje podle staniční osy, takže musím neustále upravovat polohu. Stejně jako kdysi ve Frontier jsem i nyní napoprvé trefil zeď. Ozvala se dunivá rána, žádný přefiltrovaný sampl z komerční knihovny, ale masivní náraz kovu na kov. Braben, uvědomuji si, neponechává nic náhodě.
Ovládání počítá i s gamepadem a dokonce bude možné hrát na klávesnici, ale to podle Brabena bude jen pro opravdové hardcore fajnšmekry, protože přijdete o citlivost analogových páček. „Nejlepší je hrát s joysticky, protože jde o simulátor vesmírné lodi v realistickém prostředí,“ říká. Pod realističností si nepředstavujte nudné pomalé přesuny vesmírem, ale tak akorát vyvážený fyzikální model, ve kterém například gravitační tah hvězdy bude mírně utlumen, aby při soubojích nestahoval hráče neustále směrem k ohnivých jazykům.
Zpátky ze stanice jsem se vracel v HD prototypu Oculus Rift. Jako vždy to bylo skvělé, zejména kvůli tomu, že při pohledu na ruce jsem uviděl ruce, které držely ovládací joysticky a hýbaly s nimi stejně jako já. Jen takový detail stačil v posílení realističnosti a mnohem větší opatrnosti při cestě ven ze stanice. „Můžeš letět, kam chceš,“ vykládal neviditelný Braben, když jsem konečně s pocitem úspěšného žáka pilotní školy vyvedl raketu ven. „Zkoumat, objevovat a pojmenovávat systémy po sobě. Elite je realizací mé touhy objevovat vzdálená místa.“
zdroj: Archiv
Jak hluboko byl ochoten jít je vidět při letu se stíhačkou směrem do hvězdných hlubin. Souhvězdí, která známe, se začínají vlivem pohybu rozpadat a vytvářet nové konstelace. „Všechno je simulované v reálném čase, každá hvězda, kterou vidíš, je dostupná a její poloha se mění v závislosti na tvém letu,“ upozorňuje Braben. Pozoruji tu mrazivou krásu, prolétávám temnou hmotou, srovnávám orientaci lodi s galaktickým středem. Když dochází na souboj, vlastně mě nezajímá, protože samotná vize simulovaného vesmíru je natolik fascinující, že by fungovala sama o sobě.
Jsou tu, nepřátelé ve svých raketkách. Pouštím se do pronásledování, kříž se automaticky zamkne na nepříteli a spouští se bitva, která má do arkádové řežby z Hvězdných válek daleko, stejně jako je vzdálena pomalým uvážlivým manévrům v EVE Online. Důležité je hlídat si stav energie, štítů a paliva, srovnávat rychlost a hbitě unikat před výstřely. Je to složité, ale o to opojnější je výsledná exploze nepřátelské rakety.
Měla to být dvaceti minutovka s Brabenem s Elite: Dangerous. Protáhla se na hodinu a i během ní jsem ochutnal jen zlomek velkoleposti celého produktu. I tak jsem ale cítil, že jsem se dotkl vesmíru. Jak by řekl Kant, kdyby Elite: Dangerous hrál: „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon v mé lodi.“ Na ničem jiném totiž nebude záležet.
