Schválně říkám „snad“, protože do hry jsem zatím investoval „jen“ asi 20 hodin a přijde mi, že jsem stále teprve na začátku. V žádném případě však při hraní tohoto polského díla nemám pocit, že vývojáři plýtvají mým časem nebo mě nutí do neustále se opakujících aktivit. Nejlépe to ilustrují právě vedlejší úkoly, které tu jsou kolikrát propracovanější než hlavní úkoly v jiných RPG. I ten sebemenší quest je smysluplně vysvětlený a nějaký čas zabere.
Strašně rád bych vám teď barvitě vylíčil, jak jsem naháněl zatoulanou kozu, jak jsem vyklepl barona ve gwintu, nebo jak jsem s vlkodlakem řešil rozepři mezi žárlivými sestrami, ale tohle musíte zažít sami. Kvalita nad kvantitou v nejlepším slova smyslu. Nemůžu se dočkat, až doklovám ještě pár následujících odstavců, nasadím vlčí medailon, oholím svůj dorůstající albínský vous a vrátím se zpět do Severních království.
Geralt na lopatkách
Zaklínač 3 je těžká hra. Dvojku jsem dojel na temnou obtížnost, tady jsem opatrně sáhl po třetí ze čtyř nabízených, která mě hezky nutí k zodpovědnému zaklínačskému stylu hraní. Pravidelně si míchám lektvar na obnovu zdraví a posílení útoku, před každou potyčkou se vyzbrojím znamením Quen, které kolem mne vytvoří magický štít, občas svou čepel smočím v oleji, jsem neustále v pohybu a v žádném případě se nevrhám přímo do víru nepřátel. Zaklínač 3 není Assassin’s Creed, kde vás skupinka sice obklíčí, ale protivníci si poslušně chodí pro ránu jeden po druhém. I slabá smečka vlků nebo utopenců mě dokáže velmi rychle poslat do věčných lovišť. Musím hrát chytře. Musím hrát jako zaklínač.
Ani na 10. úrovni nemůže Geralt bezstarostně bloumat po světě, protože autoři sáhli po konceptu tzv. přírodní bariéry známé třeba z Gothic her. To znamená, že svět je už zkraje otevřený a teoreticky můžete jít skoro kamkoli, ale prakticky nevlezete skoro nikam, protože vás tam hned něco sežere. Zapomeňte na level scaling z The Elder Scrolls, kde se vám nepřátelé přizpůsobují. Každý oponent má svou úroveň, a dokud se k ní bělovlasý Gwynbleidd nepřiblíží, nemá absolutně nárok.
Díky přírodní bariéře autoři navíc elegantně plní svůj slib, že ve třetím Zaklínači sloučí otevřenost Skyrimu s intenzivním vyprávěním v Zaklínač 2. Ano, spoustu času trávím vedlejšími questy a virtuální turistikou, ale není možné, abych příběhovou linku na 30 hodin opustil a jel se zabývat jinými věcmi na druhé straně světa. Tam na mě teď čeká akorát smrt.
zdroj: Archiv
Po úrovních se dá rozumně šplhat vlastně jen plněním úkolů a nedá se to obejít grindováním (tedy neustálým zabíjením netvorů ve volném světě). Kupříkladu z 2. na 3. level jsem potřeboval nahromadit tisíc zkušenostních bodů, přičemž za každého přefiknutého vlka jsem obdržel body dva. Jednoduchými počty rychle dojdete k závěru, že tudy cesta nevede.
Tvůrci z CD Projekt Red zasluhují poklonu za způsob, jakým se jim daří vyprávět příběh i v otevřeném světě. Tedy, berte to jako prozatímní pochvalu. Ze samotného děje jsem toho totiž stále moc neviděl. Emhyr var Emreis povolal Geralta, aby mu (coby její skoro-otec) našel Ciri, která se po událostech v Paní jezera (poslední díl románové série) vrátila do „normálního“ světa. Jenže, spolu s ní zavítala do světa i kavalérie přízračných jezdců, která si říká Divoký hon a za sebou nechává jen rampouchy a smrt.
Mimochodem, není žádným tajemstvím, že za Ciri si párkrát zahrajete, ale nikdy nejde o nic dlouhého a souvislého, spíše jen o několikaminutové jednohubky z uzavřených kousků světa. Jedná se o elegantní způsob, jakým autoři vyprávějí, co Ciri dělala před několika dny a hodinami na místech, kde po ní Geralt aktuálně pátrá. Za dívku s popelavými vlasy se hraje trošku jinak, ale o tom si povíme až v recenzi.
Otevřený svět? Spíše světy
Velkým překvapením je pro mě ale skutečnost, že je Zaklínač 3 rozsekaný do několika oblastí a nenabízí jeden celistvý otevřený svět. Máme tu dvě rozsáhlé pevninské oblasti, jednu oblast ostrovní (Skellige) a pár dodatečných pidifleků, avšak nejedná se o provázanou plochu. Chcete-li mezi těmito oddělenými „bublinami“ cestovat, musíte se teleportovat, a přestože v jedné takové bublině strávíte vždy klidně desítky hodin, nedovedu se zbavit určitého pocitu zklamání.
Není zkrátka možné, abyste pomocí koně a loďky přejeli celý svět ze západu na východ, a přitom několikrát neloadovali. Jednotlivé bubliny jsou navíc omezeny poněkud nešetrně, a když z nich chcete vyjet, na obrazovce vyskočí nápis „dojeli jste na konec světa“, vybafne mapa a hra vás na místě otočí.
S mapou a celým menu vůbec zatím trochu bojuju. Je to dané technickými problémy xboxové verze hry, ačkoli už je díky 500 MB patchi vylepšená na verzi 1.01. PS4 taktéž sužují různé glitche a více si o nich povíme případně v recenzi, budou-li přetrvávat i po vydání. Zároveň jsem zvědav na PC verzi, kterou tvůrci odemknou až v den vydání.
Nekochat se a hrát
Je to trochu jako nošení dříví do lesa, ale dojmy z hraní Zaklínač 3 se nemůžou obejít bez slov chvály a uznání na konto grafického zpracování. Dragon Age: Inquisition je pohledná hra, nicméně metál za nejhezčí RPG současnosti bych bez mrknutí oka udělil polské produkci. Detailní modely postav, velmi solidní mimika, krásný design nestvůr nebo bezkonkurenčně nejhezčí západ slunce široko daleko. Když slunce zalézá za horizont, svět pohltí oranžová výheň a v dáli se objeví krásné červánky. Hotová poezie!
Člověk tak občas na chvilku zvolní a přejde ze cvalu do kroku, jen aby se pokochal tím zdánlivě krásným, povědomě středoevropským světem. Břízy! Borovice! Srnky! Krása je to však pouze povrchní. Jen co se vrátíte ze zasněných výšin, opět vás do nosu praští smrad oběšenců na stromech podél cesty, řev rasistů šikanujících trpaslíky a vzlykání znásilněných žen. Svět třetího Zaklínače není milý, ale je věrný své předloze a jako takový přetéká vtahujícími lidskými příběhy. Nyní mě tedy omluvte, musím se do něj vrátit. Ciri čeká. Yennefer čeká. Jo a Triss vlastně taky…
