Letošní rok je až nepřirozeně nabitý zajímavými tituly. Dokonce do té míry, že i hry, které by se jindy stávaly okamžitými hity, o nichž se herní obec nadšeně baví dlouhé týdny, zapadají na vrub čerstvějších zážitků. Přehlcení kvalitní produkcí je samozřejmě ten lepší „problém“, přesto i my v redakci už víme, že na některé nesporně skvělé letošní hry už zkrátka čas nenajdeme. Které to jsou?

Pavel Makal: Schytají to Japonci

Obecně o sobě vím, že s návraty ke starším hrám to mám hodně nahnuté. Když už, vracím se k osvědčeným klasikám z mládí, jako je třeba milovaná Jagged Alliance 2. I proto se většinu zajímavých her snažím odehrát v momentě, kdy jsou aktuální, protože jakmile je zastíní něco další, padá šance na dohrání k nule.

Mám to štěstí, že jsem letos recenzoval většinu toho, co mě skutečně zajímalo, a tak je můj seznam restů docela krátký, přesto jsou v něm tři hry, které mě dost mrzí. Shodou okolností jde o tři zástupce japonské produkce, a sice Like a Dragon: Ishin!, Wo Long: Fallen Dynasty a také Final Fantasy XVI, které mělo být mým prvním velkým průnikem do téhle značky.

Jenže to samé jsem si říkal už u remaku sedmého dílu, a ani tam to nedopadlo. Největší šanci na záchranu má asi ten Wo Long, který přeci jen padá do mého oblíbeného žánru, jenže nedávno jsem si pochutnal na Lies of P a blíží se Lords of the Fallen, takže… Snad na Vánoce? Vlastně ne, to budu (snad) hrát Starfield. Není to jednoduché!

Jakub Malchárek: Prosím, dost obrovským RPG!

Tak nějak pořád žiju v naivitě, že do konce roku stihnu dohrát všechno, co jsem vytyčil. Ale vzhledem k tomu, že jsem ještě pořád nedokončil ani ten Baldur’s Gate III, začínám být o své příčetnosti na vážkách. Jen považte, že seznam rozhodně není krátký. Z léta před sebou tlačím výše zmíněný Baldur a Armored Core VI, z podzimního nášupu mám v plánu Assassin’s Creed Mirage, Metal Gear Solid Master Collection Vol. 1, Spider-Mana 2, Phantom Liberty i Alana Wakea, a pokud bude čas (ha ha), velmi rád bych si zahrál i Lies of P.

zdroj: vlastní video redakce

A to jsou prosím všechno hry, které ani nerecenzuji! Takže to vidím na mezivánoční dovolenou… na které budu hrát hry. Co vím se stoprocentní jistotou, že z letošních titulů minu Final Fantasy XVI. Na druhé straně, hry z téhle série hraji většinou až s několikaletým zpožděním. V kolonce „prostě někdy“ mám i Star Wars Jedi: Survivor a v The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom jsem sice utopil asi 60 hodin, ale do dohrání mám pořád ostudně daleko. Zkrátka jak se říká u nás na Ostravsku: „Je toho vpysk.“

Adam Homola: Baldur’s Gate III? Není čas, dál.

Ach, jak rád bych se do takhle velkého a propracovaného RPGčka ponořil až po uši a ztratil se v něm na desítky a desítky hodin. Věřím, že by mě to bavilo, že bych byl nadšen a nejspíš bych to po dohrání rozehrál minimálně ještě jednou. Jenže podle How Long to Beat by něco takového znamenalo vyšší desítky hodin, nebo spíše (i s tím druhým dohráním) možná i nižší stovky hodin. A to je časová investice, jakou si teď bohužel nemůžu dovolit. A hrát něco jako Baldur’s Gate po pár hodinách týdně se mi popravdě moc nechce.

Po takových troškách pořád ukusuju z obřího koláče jménem The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom a není to ono, takhle se velké hry přece nehrají! Zeldu tímhle způsobem dříve či později doklepnu, tam mi to i díky dobrým znalostem předchozí Breath of the Wild tak nějak prochází, ale něco tak propracovaného, masivního a mně neznámého jako Baldur’s Gate si tímhle způsobem hraní kazit nechci.

Namísto toho budu svůj velice omezený volný čas letos věnovat ještě té Zeldě a doufám, že se dostanu k Phantom Liberty. Na seznamu mám ale třeba i nového Spider-Mana a Assassin’s Creed Mirage, jenže tam to buď nebude tak dlouhé, nebo se budu po městě pohupovat jen chvíli. A to mám ještě to „štěstí“, že mě Starfield dost zklamal a vůbec mě nebavil, protože zrovna v něm jsem mohl utopit až příliš mnoho hodin.

Šárka Tmějová: Ochutnávám, nedohrávám

Občas si říkám, jestli si na sebe recenzováním rozmáchlých RPG na vyšší desítky až nižší stovky hodin tak trochu nepletu bič. Moje hrdost nebo snad novinářská integrita, chcete-li, mi nedovolují hry na recenzi nedohrávat, a tak se občas nořím do docela náročných maratonů. Jenže letošní nadílka je tak bohatá, dokonce i na ta megalomanská RPG, že není v moci jednoho člověka recenzovat ani zlomek z nich - a já se tak trochu utrhla ze řetězu. Závěrečné titulky? Kdo je potřebuje vidět!

Baldur's Gate III mi visí nedohraná na pomezí druhého a třetího aktu už asi dva měsíce. Ve Starfieldu jsem jen tak decentně smočila kotníčky na nějakých deset hodin, abych seznala, že na něj čas opravdu nemám. Někde v hlubinách mého batohu pláče z vybitého Switche princezna Zelda, kterou ještě hodně dlouho nikdo nezachrání. 

zdroj: Larian Studios

Chtěla bych si aspoň zkusit mechanický balet v Armored Core VI, proběhnout se po pitoreskní krajině v Lies of P nebo se konečně vydat do Španělska v Resident Evil 4, které jsem dostala k narozeninám už před půl rokem, ale kdo to má letos zatraceně všechno stíhat? 

Naštěstí, podzimní nabídka už z hlediska časové náročnosti vypadá poněkud příznivěji. Ve Phantom Liberty jsem nechala kolem třiceti hodin, ale stihla jsem zkusit víc různých konců, Assassin's Creed Mirage by mělo být dlouhé zhruba podobně, Alan Wake 2 má mít hodin asi dvacet. Spider-Mana 2 si s radostí nechám na později, ze Super Mario Bros. Wonder opět jen zdvořile ochutnám... Inu, na konci října se mě můžete zeptat, které plány mi vyšly, na odpověď jsem už teď sama zvědavá.

Patrik Hajda: Postihlo mě největší FOMO za poslední roky

Za sebe mohu ten obsáhlý seznam plný bolesti (syndrom FOMO u mě běží na plné obrátky) rozdělit do dvou kategorií:

Vyzkoušel jsem, chci víc, ale není kdy

Sem spadají velké hry jako The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom, Shadow Gambit: The Cursed Crew, Hogwarts Legacy, Remnant 2 či Jagged Alliance 3, které jsem každou ochutnal v rámci několika okamžiků, nikdy ne déle než 10 hodin a jsou to tituly, ke kterým se určitě ještě vrátím, jen to nejspíš nebude letos.

Nevyzkoušel jsem a bojím se, že hned tak nevyzkouším

Hrozně mě lákal remake System Shocku, fakt jsem se těšil na dalšího Sherlocka Holmese v remaku The Awakened, fascinovalo mě Final Fantasy XVI, když jsem Šárce při jejím recenzování koukal přes rameno, rád bych si dal gaučovou kooperaci v Trine 5: A Clockwork Conspiracy a konečně se pořádně vrhnul do Cyberpunku, když už je to zase o poznání dodělanější hra.

Ale obávám se, že ani v jednom případě se letos prostě žádná skulinka nenajde. Nemluvě o budoucnosti, kde jsem si jistý, že mě mine jak Warhammer 40,000: Rogue Trader, tak The Lord of the Rings: Return to Moria.

Bonus

Letos mě nakonec mine i hra, na kterou jsem se těšil skoro ze všech nejvíc. Řeč je o omílaném Starfieldu, který se mi prostě vůbec netrefil do noty a je to ten velmi vzácný případ, kdy jsem vlastně rád, že si ze seznamu mohu odškrtnout obrovskou hru, což dalo prostor tomu, abych letos neminul tak fantastickou hru, jakou je Baldur’s Gate III.

Aleš Smutný: Příležitost k vybíravosti

OK, letošek je vážně těžký, a to jsem jeden z lidí, který nemá problém zapnout si hru, ke které se nedostal, klidně dva roky po vydání. Ostatně, proč ne. Zároveň jsem jeden z těch, kteří klidně hrají hru rok, dva s pauzami, protože občas musí delší titul odsunout na vedlejší kolej velký nový titul, o kterém je třeba mít nějaký přehled. Ale letošek… Letošek bude i tak těžký, protože je spousta her, ke kterým vím, že se jen tak nedostanu a k některým se nejspíš nedostanu vůbec. Možná na nějakém emulátoru, až budu v důchodu…

Pravdou také je, že z pozice své funkce už jsem velice vybíravý, co se týče titulů, které hraji „pro zábavu“ a ne „pro přehled“, takže budu upřednostňovat třeba nové Yakuzy, pardon, Like a Dragon, a nechám si utéct třeba… Lies of P. Pardon. Líbí se mi stylizace, líbí se mi nápady, ale jsem prostě už soulsovek naprosto a totálně přesycený. Dávám tomu tak rok, dva na zotavenou, možná déle. Když v tomhle žánru začínáte na Demon’s Souls, musíte být už extrémní nadšenci, abyste hltali každý nový přídavek do stále rostoucí knihovničky.

Co je ale horšího, jsem si už teď jistý, že o několik let (!!!) oddálím hraní jedné z nejlepších letošních her, a to The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom. Můžu se vymlouvat na to, že ji chci hrát až na stále mýtickém novém Switchi. Nebo, že si ji zapnu Vánocích. Ale pravdou je, že letos cílím na dlouhé hry a mám tendenci je vyzobávat (Baldur’s Gate 3, první akt, 45 hodin). A času není zase tolik.

Navíc jsem se dnes rozhodl stát přeborníkem ve Street Fighterovi VI, takže počítám s tím, že se mi to do vydání devítky třeba i podaří. No a hlavně je tu pořád strašně nadupaný podzim a já budu dohrávat Baldur’s Gate, DLC k Cyberpunku, Assassin’s Creed Mirage, nový Like a Dragon, Super Mario Bros. Wonder, budu chtít relaxovat u Cities: Skylines II… Ale v tom mě asi chápete, že?