Vynikající Satisfactory je zdatnou konkurencí Factoria

24. 6. 2020 17:00 | Dojmy z hraní | autor: Jan Slavík |

„Uspokojivé“. Slovo, které má v angličtině stejně jako v češtině čas od času lehce negativní konotaci. „Jde to, ale mohlo by to být i lepší.“ Odhlédneme-li však od slovní hříčky s továrnou, nelze přijít s jiným závěrem, než že si budovatelská strategie Satisfactory vlastně zvolila jméno celkem nešťastně. Není totiž pouze uspokojivá. Je skvělá.

Satisfactorio?

Srovnání s etablovaným českým klenotem Factorio bychom se stejně neměli šanci vyhnout, můžeme jím tedy rovnou začít. Konceptuální základ smyčky hratelnosti je v obou titulech zcela identický: V otevřené mapě stavíte a automatizujete výrobní linky a pomocí jejich produktů si zpřístupňujete stále komplexnější úrovně výroby, co následně odemykají ještě složitější procesy a tak dále. Nelze se tak divit váhání. Má cenu pouštět se do early accessu Satisfactory, když už máme prakticky hotové Factorio, které zvládne výborně zabavit?

Odpověď je kladná. Satisfactory, ač v základu hratelnosti totožná, rozhodně není prachsprostý klon. Má své přidané hodnoty a nesmírně svěží prvky, kterými nejenže bez problémů ospravedlní svoji vlastní existenci, ale navzdory ranějšímu stádiu vývoje bych se dokonce nezdráhal prohlásit, že působí jako titul s větším potenciálem. Ačkoliv jde samozřejmě z velké míry o osobní preference.

Pevně se zachyťte opěrek svých křesel, jinak vás smete šokující prohlášení. Připraveni? Největší rozdíl je... třetí rozměr.

Ano, to se samozřejmě dalo čekat, ale samotného mě překvapilo, do jak velké míry dokáže jedna přidaná osa změnit zážitek. Hra výborně pracuje s vertikalitou, svět je plný strmých skalisek, útesů, údolí, balvanů i strží. A jejich přirozené využívání ke stavbě, nebo naopak zdolávání coby překážek, když potřebujete přemístit surovinu přes obrovský kaňon či vypumpovat tekutinu sto metrů na skálu (sama do kopce nepoteče), zatímco u toho se staženými půlkami visíte na skalní římse nad nicotou, nabízí druh neotřelé zábavy, jakou ve Factoriu zkrátka nenajdete.

Nemluvě o tom, že i pásy na předávání surovin a produkce, tedy základ každé soběstačné fabriky, lze překládat přes sebe, nad sebe a drápat se s nimi vstříc mrakům pomocí výtahů. Nelze je tahat skrze imaginární krychle rámující budovy, ale jinak prakticky nemají omezení, což dodává stavění lehkou příchuť Planet Coasteru.

To je samozřejmě kompliment, protože svobodnější a příjemnější budování si upřímně nevybavuji z žádné jiné hry. A spletence pásů, že by si i gordický musel radši doběhnout do lékárny pro Kinedryl, si s horskými drahami ani za mák nezadají. Radost pohledět.

Od cementu k superpočítačům

Na šroubovici postupu ve hře je znát píle, kterou jí tvůrci věnovali. Je totiž vyvážená až nečekaně kvalitně, a to se bavíme o titulu v early accessu. Tento fakt jsem si nicméně musel sám často připomínat, jelikož zážitek je již nyní natolik uhlazený, že bych drtivou většinu času předběžný přístup vůbec nepoznal.

Začátky jsou jaksepatří komorní – po chvíli zmateného pobíhání zjistíte, jak najít suroviny, postavíte svůj první důl a zaradujete se nad pohlednými odlitky železa, co budou proudit z první slévárny. Sláva nazdar! Každá další sada receptů je ale zamčená za koncové produkty z té současné. Chcete rychlejší pásy, větší možnosti logistiky a tak dále? Odevzdejte sto kovových plátů.

zdroj: Archiv

Křivka zvyšující se náročnosti, komplexity výrobních linek a potřebného času k jejich promyšlené konstrukci je povedená. Když se otevře nový tier výroby, umí to sice trochu zahltit, protože si prohlédnete všechny nové recepty, vždy složitější než ty předchozí, a občas na vás padne lehká migréna, ale je to jen zdání.

Žádný dramatický propad či skok v tempu nepřichází, všechno odsýpá jak po másle, hodiny a hodiny mizí, jak když jeden luská prsty. Ani se nenadějete a místo schraňování drátů, aby bylo na kabely, rýsujete zhůvěřilé chuchvalce potrubí a pásů, aby série rafinerií správně zpracovala ropu a bylo postaráno o vedlejší produkty, protože rafinací vznikají krom nafty i polymery a těžký olej, co je také potřeba někam odlifrovat.

Či aby například do řetězce budov správně tekla voda a vývodové potrubí se nepřeplňovalo roztokem bauxitu. A uranové palivové články, to je teprve hlavolam. V nejlepším slova smyslu. A pak se podíváte na měřák času a zjistíte, že jste ve hře nechali třeba sedmdesát hodin, jen to hvízdlo.

Snažím se, co mi síly stačí, nebouchat lahve šampaňského předčasně.

Je potřeba doplnit, že celou řadu ze strávených hodin představují prostoje při čekání, než vaše manufaktura vychrlí dost produkce k otevření další úrovně. Ale ve zdejším podání to není na překážku, či dokonce designová chyba.

Ve „volném“ čase se můžete věnovat třeba optimalizaci linek, protože každou jednotlivou budovu v řetězci lze přetaktovat energetickými články, což dramaticky zvyšuje její výkonnost, ale i spotřebu elektřiny. A je samozřejmě ideální, aby budovy na zpracování dostávaly přesně tolik dílčích součástek za minutu, kolik jsou schopné spotřebovat, k tomu si pohlídat, jestli má potrubí dostatečný průtok, aby zvládlo přijmout veškerou produkci tekutin a podobně. A souběžně musíte neustále brát v potaz kapacitu vašich elektráren. Vyvážit to je nesmírně zábavný bolehlav.

Ještě důležitější ale je, že zmíněné energetické články nevyrobíte žádným automatickým procesem, musíte je ručně vytvořit z podivných světélkujících slimáků poschovávaných ve světě. Bez páchání expedic se tak prakticky neobejdete.

Do světa

Snažím se, co mi síly stačí, nebouchat lahve šampaňského předčasně. Zkrátka nepřechválit hru, co ještě není hotová. Ale jakmile přijde na přetřes zdejší svět a prostředí, obávám se, že už se superlativům nevyhnu.

Protože je to prostě paráda. Mapa (jedná se o jednu mapu, nenechte se zmást čtyřmi lokacemi na výběr při startu hry, jsou to různá místa v jednom světě) je gigantická, překrásná, rozmanitá, posetá rozličnými biotopy od příjemných lesů a o něco méně příjemných jedovatých džunglí přes několik druhů pouští až třeba po surrealistická skaliska ze zkamenělých hub. A co je hlavní, vytvořená bez pomoci jakéhokoliv strojového generování.

Je to hrozně znát. Představte si zhruba krajinu z No Man’s Sky, akorát různorodější a dělanou ručně. Skvělá fantazie, ne? Opravdu se je na co koukat. Na výpravy nicméně většinou nevyrážíte za účelem scénických procházek, potřebujete hlavně ony veledůležité elektroplže. A zde se nejvíc projevuje výhoda manuálně komponovaného prostředí.

Svět je pocukrovaný myriádou skrýší, schovek, nedostupných plošinek, uzoulinkých převisů nad výškami, ze kterých se tají dech, zdánlivě nedosažitelných vrcholků a podobně. A to si pište, že když jich nakonec přeci jen dosáhnete, bude tam odměna.

Většinou hlídaná nepřátelskou faunou a bojovým intermezzem. Akce je v Satisfactory prozatím spíše průměrná, ale kvůli tomu vážně nemám potřebu vybalovat palečnice. Těžiště má být (a je) jinde.

Průzkum krajiny je díky fantastickému designu zábavný sám o sobě a navíc ještě poskytuje vítané osvěžení, když se vám zrovna nechce konstruovat další výrobu. A to je zkrátka pecka.

Kolektivní úsilí

Hra nabízí i možnost otevřít svou továrnu ostatním a pustit se do budování ve skupině. Tvůrci ale už u položky v menu hlásí, že multiplayer ještě vůbec není hotový a máte tudíž očekávat technické potíže. Které se opravdu dostavily.

Zejména síťový kód, zdá se, bude potřebovat ještě trochu poladit – hra více hráčů probíhá na peer to peer bázi, ale i s otevřenými porty byly běžné lagy, výpadky či dlouhé minuty, kdy jsme jeden druhého viděli provádět intimní sblížení s nedalekou zdí, zatímco reálně jsme se normálně pohybovali.

Když ale zrovna nezlobí konektivita, je multiplayer naprosto legitimní volba. Chybí mu jen možnost „pingnout“ kamarádovi lokaci na mapě nebo, ideálně, možnost označit místo či předmět napřímo jako v Apexu nebo Vermintide 2, což by občas pomohlo se zmatky, které vznikají, když se snažíte třeba jeden druhého na něco upozornit. Bylo by přeci jen o něco příjemnější přehledně označit slimáka namísto „Je támhle vlevo od tý divný palmy na tý jakoby šikmině mezi tím druhým žebrem a tím vrcholkem vpravo, jak je tam ta mlha.“ Ale to třeba ještě přibude.

Zbytek je fajn. Společné zdolávání rozzuřených divnorožců je daleko zábavnější než o samotě a kolektivní stavění funguje překvapivě dobře, protože už předem vidíte, co se kolega chystá zbudovat a můžete se o tom třeba dohadovat za pochodu. A jelikož se dá i navzájem zraňovat, nic nebrání tomu si kupříkladu ukrátit volnou chvíli duelem stylově na traverze nad propastí. Bez jetpacků, aby to mělo grády.

Jen do toho

Jak už jsem zmiňoval v úvodu, subjektivní preference budou hrát roli. Stavby se sice po podržení klávesové zkratky snaží rovnat do mřížky, ale budování z pohledu první osoby bude zkrátka z principu věci vždycky méně přehledné než z ptačí perspektivy.

Pokud se vyžíváte v účelném chaosu jako já, vůbec to nevadí, ale jestli se řadíte k těm, kdo jsou nesví z mírně křivé pozice klávesnice a tužku si šuplerou rovnáte rovnoběžně k podložce na myš, a tudíž potřebujete i ve hře všechno přísně v pravém úhlu, budete u Satisfactory asi občas skřípat zuby.

Zmlsaný Factoriem bych také uvítal ještě o trošku propracovanější možnosti optimalizace linek. Chybí mi chytré překladače a hlavně programovatelná skladiště. Pravda, časem vynaleznete alespoň nastavitelný rozdělovač pásu, co pošle tu kterou surovinu, kam mu přikážete, ale šlo by jít ještě do větší hloubky. Rovněž by nebyla od věci možnost si klávesovou zkratkou zobrazit třeba ikony nad stavbami a kontejnery, aby bylo přehledně vidět, co se kde vyrábí a skladuje. Ano, jako to umí Factorio.

Jenže... early access. Tohle všechno může do hry ještě dorazit. A vzhledem k evidentní péči, co tvůrci věnují maličkostem, bych se vůbec nedivil, kdyby opravdu dorazilo.

Vezměte si třeba situaci, kdy vám vyletí pojistky, protože jste to přehnali se spotřebou. Nezapnou se samy, musíte je ručně nahodit. A to nikoliv suchým kliknutím, ale přetažením páky shora dolů. Naprostá prkotina, jenže v nich, jak je známo, sídlí sám Satan. Satisfactory je podobně milých detailů plná a pro pohroužení do situace dělají hotové divy.

Máte-li žánr rádi a s hrou jste ještě neměli tu čest, běžte to napravit. Nebudete litovat.

A nebylo to pohroužení na jeden večer. Počítadlo se v momentě, kdy jsem měl postavené všechno, co hra momentálně nabízí, zastavilo někde u devadesáti hodin. A to se bavíme čistě jen o sledování nalajnovaného progresu s trochou explorace.

Pokud vás baví stavění zkrátka samo o sobě, umíte si sami určit výzvu a pak se za ní hnát (například „postavím síť elektráren produkující víc než sto gigawattů, protože prostě chci“), aniž by vám to hra přikázala, má Satisfactory již nyní životnost v trojciferných, možná i čtyřciferných číslech hodin.

Satisfactory je návyková, propracovaná a bohatá hra už v současném stavu. A to se chystá další update, co má přidat osmou (a šušká se i o deváté) úroveň budování, v níž budete vyrábět chuťovky typu antihmoty či kvantových počítačů. A já se upřímně těším jak pětileté děcko před Vánoci se zvýšenou šancí hradu z Lega. Máte-li žánr rádi a s hrou jste ještě neměli tu čest, běžte to napravit. Nebudete litovat.

Nejnovější články