Div se, světe, ale navzdory divokému, víc než desetiletému vývoji protkanému střídáním studií, vydavatelů i odklady, Dead Island 2 není hořící odpad, ale vlastně docela zábavná hra. Soudím alespoň z toho mála, co jsem měl možnost v uplynulých týdnech odehrát.
Několikrát jsem si poctivě proběhl značný kus úvodu, vyzkoušel několik hlavních misí, vedlejších úkolů, aktivit a vůbec celou zdejší variaci na zombíky zaplevelené Los Angeles. A jakkoliv jsem si nemohl některých vrásek a ostrých hran nevšimnout, tvůrci z Dambuster Studios na poslední chvíli vybrali zatáčku, takže namísto velké a do jisté míry i očekávané bouračky jen odřeli lak.
Dead Island 2 začal kdysi dávno svůj život jako projekt studia Yager, tedy svého času tvůrců zajímavého Spec Ops: The Line, jen aby po nich rozpracovanou verzi v roce 2016 převzali Sumo Digital a v roce 2019 pak pánové a dámy právě z Dambuster Studios. Ti mají přitom s dokončováním cizích her své zkušeností, neboť svého času od Cryteku přebrali a dodělali Homefront: The Revolution.
Lineární svoboda
Pokud byste měli o novém Dead Islandu vědět jen jedinou informaci, je to fakt, že hra vás asi moc nepřekvapí. Ve své podstatě jde totiž o pořád stejnou šablonu, jakou si pamatujeme z jedničky a jejího samostatného datadisku. Celá smyčka hratelnosti se tedy opět motá kolem staminy, správně mířených útoků vhodnými zbraněmi na nejzranitelnější části těla a obecně kolem těžkopádných soubojů. Ale taky se otírá o sbírání surovin, craftování a vůbec výrobu i úpravu zbraní, podobně jako třeba v „konkurenční“ sérii Dead Rising.
Dead Island 2 začíná v dobře známých ulicích Los Angeles, kterým předchází krátký, přísně lineární úvod. Uvítací pasáž přitom působí jako vrchol ne nutně špatného, nýbrž rutinního, nezajímavého a nudného designu. Čím víc mi tvůrci svazovali ruce a snažili se mi vnutit konkrétní postup, tím míň jsem se bavil. Platí to ale i naopak a jakmile se mi hra po chvíli trochu otevřela, měl jsem radost.
S velkou svobodou tady přichází i poměrně velká kreativita, a vy tak můžete běhat po ulicích a barácích LA jak se vám zamane, byť i tady jste přirozeně omezení prostředím.
Z ulic se pak můžete dostat do různých vil, honosných domů, malých uliček, velkých bulvárů a tak dále. Město nepůsobí tak volně a otevřeně jako třeba Los Santos v GTAčku. Nemůžete se tady přeparkourovat přes libovolnou zeď či plot a jít si kam se vám zamane. I leckteré venkovní lokace blokují například vybouraná auta. Přes svá více či méně přirozená omezení ale jde o poměrně příjemné sandboxové kulisy.
zdroj: Deep Silver
Samotné prostředí postapokalyptického Los Angeles je sice z her i filmů do značné míry okoukané, respektive jde o čistě pocitově dosti nadužívané město, ale tady navzdory všemu funguje. Funguje kontrast luxusních prosluněných čtvrtí, širokých ulic, honosných vil s úzkými temnými uličkami, klaustrofobními sklepy a krví potřísněnými prostranstvími. A většina toho je zamořena zdánlivě nekonečným množstvím zombíků. Sice je to místy už trochu kýčovité, ale funkční.
Souboje
Kýčovité LA je tady pořád jen kulisou pro to hlavní, čímž jsou bez debat souboje. U soubojového systému je zajímavé sledovat tu přiměřenou evoluci, v dobrém slova smyslu. Přesné detaily soubojového systému z prvního Dead Island si už nepamatuji, ostatně je to už víc než deset let, nicméně princip je pořád takřka identický.
Souboje jsou tak především těžkopádné. Přesto nabízejí poměrně solidní možnosti i flexibilitu a když se vám v nich daří, jsou nesmírně uspokojivé. Když se nedaří, frustrace se dostaví rychleji než další vlna zombíků. Nic zbrkle akčního tedy nečekejte. Vy se pohybujete relativně pomalu, většina zombíků taktéž, a pokud v ruce třímáte libovolnou nestřelnou zbraň, bude záležet na každém pohybu.
Každé máchnutí vás totiž stojí pár bodíků výdrže a čím víc se napřáhnete, tím víc to sice zombíky bolí, ale tím déle úder trvá a tím více staminy vám sežere. Každé rány, která padne vedle, tak okamžitě litujete, protože výdrž se obnovuje poměrně pomalu a proti jednomu nepříteli stojíte jen zřídka.
Většinou jich na vás jde víc najednou a ke slovu se tak dostává především vaše schopnost zvládat „kontrolovat dav“. Jakmile vás totiž zombíci zahltí a vy nemáte adekvátní zbraně, možnosti, nebo alespoň únikový plán B, C a D, pravděpodobně zemřete. Proti velké tlupě máte pramalé šance, ale zapotit se můžete i u osamoceného zombíka, pokud k souboji nepřistoupíte správně.
Prostředí je kamarád
Souboje nejsou zrovna triviální. Je potřeba u nich používat nejen nástroje, ale i hlavu. Na druhou stranu, když je chytnete za správný konec, mohou být i leckteré střety se skupinkou zombíků relativně jednoduchým a rychlým procesem. Vývojáři tady totiž prošpikovali prostředí snad až přehnaným množstvím enviromentálních příležitostí, tudíž se všude povalují obnažené elektrické kabely poblíž kaluží, nebo je někde rozlitý olej, povalující se bomby s plynem a tak podobně.
Podobné příležitosti jsou místy až trošku do očí bijící, protože když se jen na chvíli zastavíte a pořádně se kolem sebe rozhlédnete, působí to opravdu značně nepřirozeně, ale budiž. Zase nemá cenu předstírat, že si tady hrajeme na co nejrealističtější ztvárnění čehokoliv.
Dead Island 2 vám tak nenabízí jen přímočaré zbraně, ale taky hromadu možností jak zombíky přechytračit, nalákat do pasti a pak je nechat třeba vzplát. A i tyto nepřímé konfrontace s nemrtvými jsou zábavné a zajímavé, neboť nejsou jen o rubání, ale i o jakémsi důvtipu, plánování a do jisté míry o kreativitě. S otazníkem je snad jen variabilita různých pastiček a nástrah prostředí, nicméně tu už bude muset posoudit recenzent po dohrání, nikoliv já, který si vyzkoušel jen začátek.
zdroj: Deep Silver
Když selžou zbraně i možnosti vašeho okolí, můžete vzít nohy na ramena. Ne vždy, někdy vás hra do přímého konfliktu vyloženě nutí a nedává vám ani zrovna největší prostor pro improvizaci. V takových chvílích se mi zábavnost rozpadala před očima jako zombíci pod mojí mačetou. Každopádně občas dostanete možnost prchnout, a to mi věřte, že když utíkáte potemnělou uličkou nebo zdánlivě opuštěným domem a na záda vám dýchají rychlí zombíci, je to napínavé a nervy drásající.
Postavy, crafting…
Celou hru můžete projít v kůži několika postav (během hraní se mezi nimi nedá přepínat), ale osobně mě zase tolik nezaujaly. Minimálně ze začátku jsem mezi nimi totiž žádné zásadní rozdíly nepozoroval. Ano, čistě papírově se statistiky postav poměrně liší, každopádně třeba na koncept tříd rovnou zapomeňte.
Se všemi postavami ve výsledku zabíjíte zombíky příliš podobně na to, aby se dalo mluvit o nějaké velké pestrosti. To platí i pro systém sběratelských kartiček, s jejichž pomocí si přizpůsobujete, měníte a rozšiřujete jak statistiky, tak i vlastnosti a pohyby postav. Příjemný detail hraje do karet znovuhratelnosti, ale jejich skutečný dopad na hratelnost ukáže opět až důkladný průchod celou hrou.
Totéž platí i o craftingu a vůbec možnostech úpravy a výroby zbraní. Z toho mála, co jsem si mohl vyzkoušet, se zdá, že hračičkové si tu přijdou na své – některé kombinace a kreace jsou už skutečně za hranou zombie parodie, ale do zdejšího přestřeleného světa svým způsobem sedí. Víc o podobných výstřelcích vám už napoví spíše přiložená videa a obrázky.
Solidní sedmička?
Kolem a kolem se mi těch pár hodin hrálo krátké preview úvodních hodin až překvapivě dobře. Sice jsem neměl pocit, že by se na nás řítilo něco výjimečného nebo špičkového, ale bavil jsem se. Dead Island 2 nepůsobí jako „zase další zombie akce“, neboť her v podobném duchu na trhu momentálně moc není.
Očekávat od téměř libovolné hry nějakou zásadní žánrovou evoluci, nedej bože rovnou revoluci, je vždycky ošemetné. Chtít něco takového po Dead Island 2 je rovnou bláhové. Tady můžeme být rádi, že jsme se hry po takhle dlouhém a divokém vývoji vůbec dočkali a že to s největší pravděpodobností bude normální, pro svou cílovku zábavný titul. A jakkoliv bych si tady na kdovíjak skvělý příběh zatím raději nesázel, zdá se, že minimálně hratelnost by nás zklamat nemusela.
