Podívejte, chápu, že titulek i následující řádky budou vnímané jako příliš negativní. Ale přiznejme si, že v dnešní době extrémní polarity názorů v herním byznysu, kdy se mediální aktéři (ne nutně média) tváří buď optimisticky nadšeně, nebo rozlíceně pobouřeně, je dobré občas dobré zaujmout pozici přiznaného otráveného nezájmu. A přesně tyhle pocity ve mně vyvolávají chystané Borderlands 4, které se Gearbox snaží prodat jako návrat mesiáše, i když jde o rozpačité modlení se k zaprášenému zlatému teleti.

Aby bylo jasno, zcela chápu pozici Gearboxu, který má na kontě několik selhání, táhnoucích se víc než deset let. Spíš než tragédie v podobě vydání Aliens: Colonial Marines je symbolizuje nešikovná neohrabanost Borderlands: The Pre-Sequel, totální přešlap Battleborn a pomalu vyvanuvší kouzlo křečovitého humoru Borderlands 3. Gearbox nepostihla série katastrof, spíš postupný sesun do roviny bezvýznamnosti, i přes fakt, že jde o velké studio a malého vydavatele.

zdroj: Gearbox

Je tedy logické, že jejich další hra musí být opravdový hit a pro Randyho Pitchforda, šéfa studia, asi bylo i logické, že se rozhodl upřít náklady a naděje právě na svou největší značku, která slavila tak velké úspěchy a vystřelila ke slávě v roce 2012 s Borderlands 2. Takže uslyšíte, že půjde o největší, nejlepší, nejhezčí a také trochu vážnější Borderlands, s menší porcí už otravného Claptrapa, zato s docela seriózní zápletkou o boji proti tyranovi.

Má to jeden problém. Nový díl Borderlands mne už absolutně nezajímá a podle toho, jak moc čtete články o hře vy, nezajímá ani vás. Tedy, ony jsou tu hned dva problémy. Nejenže mne samotná hra nezajímá, to není zase tak hrozné, ona se doposud prezentuje obsahem, který je sám o sobě nezajímavý. Jen se podívejte na jednotlivé trailery a řekněte mi, co vás na nich zaujalo. Ano, grafika je pěkná, je tu ještě větší důraz na vertikalitu, ale co se za těch 13 let od Borderlands 2 změnilo?

Čtyřka působí jako zoufalý, zestárlý komik, který vytahuje svá nejoblíbenější čísla a skrz slzy křičí: „Mějte mě rádi, pořád jsem stejně vtipný.“ Jenže, svět se nezastavuje a v tuhle chvíli představují Borderlands se svou koncepcí looter shooteru (jehož byly kdysi etalonem), další sérii, která se odmítá vzdát vzdor ubíhajícímu času.

A popravdě, pokud jste se dívali na daný segment ze State of Play, kde Randy Pitchford a Randy Varnell uvádí svou hru, měli jste totožný pocit. Jako byste se vrátili k prezentacím videoher před patnácti lety, kde tvůrci ještě hledali jazyk, jak promlouvat ke „gamerům“ a kolísali mezi křečovitou pózou „how do you do fellow kids“ a kašírovaným entuziasmem.

zdroj: Gearbox

Nedá se ubránit pocitu, že oba Randyové nepostřehli, že se svět kolem nich mění. Což by bylo úplně jedno, pokud bychom se bavili jen o formě prezentace. Jenže ono se zdá, že si toho nevšimli ani se svou značkou Borderlands. Při sledování záběrů ze čtyřky mám podobné pocity, jako když jsem viděl záběry z Concordu. Ano, formálně je všechno v pořádku, ale tohle je hudba hluboké minulosti.

Je to syndrom, který se nevyhne ani těm největším titulům, které kdysi definovaly herní generaci. Gears of War postupně hledaly cestu ze své jasně definované formule, až ji v Gears 5 společně s polovinou názvu zcela ztratily. Halo v Microsoftu tak dlouho ladili, až jej de facto v Infinite vyhladili.

A nemá ani smysl začínat o érách, kdy každý musel mít svou MOBA hru, ještě kratší éře, kdy každý musel mít svůj autobattler, a ještě doznívající éře, kdy musel každý mít vlastní hrdinskou střílečku. Jenže, zatímco poslední tři zmíněná období trpěla především nesmyslným kalkulem, Borderlands 4 působí spíš jako nesmyslná nostalgie, kdy Gearbox touží po nadšení (a úspěchu) starých časů.

zdroj: Gearbox

Neříkám, že se ještě z Borderlands 4 nemůže vyklubat skvělá, inovativní střílečka se spoustou zábavy. Jen tak prozatím nevypadá. Co hůř, nepůsobí provokativně svou zahleděností do minulosti, pouze nezajímavě. A to je pro hry opravdu smrtící.