Rok 2022 pro mě byl z mnoha osobních (i obecných) důvodů tím nejhorším, jaký pamatuju. Naštěstí ale píšu pro Games.cz, a ne pro Napsáno životem, takže se tu místo vylévání srdíčka můžu radovat nad herními zážitky. Ty totiž svou kvalitou výrazně převyšovaly ty ze skutečného světa.
Odehrál jsem toho letos skutečně hodně, kromě bezmála třiceti zrecenzovaných her jsem minimálně vyzkoušel prakticky všechny zásadnější tituly, které nám letošek naservíroval, a dokonce jsem zvládl ze svého backlogu odstranit jeden velký rest, ze kterého se nakonec vyklubal skutečný herní klenot.
Jaro
Rok 2022 byl silný od samého začátku, už únor mě oblažil hned trojicí očekávaných her, z nichž ani jedna mě vyloženě nezklamala. O Elden Ringu se nemá smysl déle rozepisovat, obří počin od FromSoftware mě chytil za srdce takovým způsobem, že jsem jej prošel třikrát za sebou bez přestávky a nedokázal jej odložit, dokud jsem neodhalil i to poslední tajemství a nezískal tu nejcennější trofej.
To samé, byť s trochu vlažnějším finálním dojmem, se dá říct i o Horizon Forbidden West. Původní, pět let starý Horizon Zero Dawn patří mezi moje nejoblíbenější hry minulé generace a vedle Bloodborne jej považuji za nejlepší exkluzivitu na PS4. Pokračování ve mně sice nebudilo takové emoce jako prvotina, přesto mě jeho překrásný svět uhranul na dlouhé hodiny a donutil mě opět propadnout sběratelské a kompletovací vášni, jak to některé obří openworldy dokážou.
Přes úzký oslí můstek můžu dojít ke třetí únorové hře, kterou je Dying Light 2 Stay Human. Ani ten totiž tak úplně nedokázal zreplikovat nadšení z prvního dílu a asi se mu úplně nepovedlo naplnit očekávání, která vzbudil famózní ukázkou za zavřenými dveřmi na E3 2019. Pořád se ale navzdory trnitému vývoji jednalo o povedenou hru, která by si zasloužila lepší rozšíření, než zatím dostala.
Během jara mě potěšila dvě další pokračování mých oblíbených indie záležitostí, s Rogue Legacy 2 i se Salt & Sacrifice jsem strávil hromadu hodin zábavy, i když druhá jmenovaná nakonec nebyla tak dobrá jako její předchůdce. Naopak v Lego Star Wars: The Skywalker Saga jsem dostal přesně to, co jsem čekal a potřeboval.
Léto a podzim
Nyní se dostáváme k onomu velkému restu. Letošní letní herní sucho mi totiž pomohla překlenout Yakuza: Like a Dragon, hra, na kterou jsem si jako fanoušek značky brousil zuby už od vydání a letos konečně nazrál čas. Nakonec jsem ve virtuálním Japonsku strávil přes 100 hodin a sedmá Yakuza se katapultovala na špici žebříčku mých oblíbených dílů. Ičibana Kasugu a jeho nesourodou skupinku dobrodruhů si totiž nelze nezamilovat, příběh jako obvykle střídá absurdní situace s naprosto srdceryvnými momenty a celý zážitek zastřešuje mimořádně interaktivní město s desítkami aktivit a miniher. Na tu jednu poslední chybějící trofej budu žehrat dlouho, ale znám se, patrně už navždy zůstane neodemčená. Nebo ne?
V letních parnech mi taky společnost dělal rozkošný Cult of the Lamb, který mě taktéž potěšil a nezklamal, v prvních dnech podzimu mě v mé klaustrofobní pracovně přidusil znepokojivý Scorn. Obrovskou radost mi udělala Bayonetta 3 (už jsem skoro začal ztrácet naději), velkým zklamáním pro mě byla nakonec výsledná podoba tuzemského akčního RPG The Last Oricru, jehož vývoj jsem sledoval od raných začátků.
Zima
Zrovna dneska jsem dohrál Pentiment, který jsem si schovával na vánoční volno, a civilní příběh Andrease Malera a městečka Tassing je jedním z nejpříjemnějších překvapení roku. Krátké, ale o to silnější herní vzplanutí ve mně pak zažehla pecka jménem Vampire Survivors, kterou jděte okamžitě vyzkoušet!
Až do listopadu jsem žil v přesvědčení, že je o mojí osobní hře roku rozhodnuto a že jí natuty bude Elden Ring, jenže pak se mi do rukou dostal God of War Ragnarök a všechno bylo najednou úplně jinak. Ve finále Kratovy severské ságy pro mě totiž všechno krásně zapadlo na své místo a výsledkem byl mimořádný herní zážitek, který kombinuje poutavý příběh se skvěle napsanými postavami, vybroušenou hratelnost s náročnými souboji a skvělé technické zpracování. Všem známým na potkání vyprávím, že právě Ragnarök je tou jednou hrou, kterou by si měli zahrát, aby viděli, jak vypadá špička herního průmyslu v roce 2022.
Nemá smysl tenhle text dál prodlužovat, na závěr bych tedy rád ještě udělil dvě čestné zmínky – díky, Honzo, Ondro a Davide, za ten bezpočet hodin ve Fortnite, které se velmi pozitivně podepsaly na mém duševním rozpoložení. Stříkadla 4ever! A taky díky, Lukáši, za ty zápasy plné hecování v Modern Warfare II. Snad jich v příštím roce bude ještě hodně.
