Dnešní trh s FPS střílečkami je velmi odlišný, než tomu bylo před pár lety. Tam, kde dříve soupeřila celá řádka titulů, dnes vládne jen jedna dvojice - Call of Duty a Battlefield. Jasně, máme tu ještě Halo a pár dalších her, ale ty jsou v mnohém poněkud jinde. Čistokrevné „realistické“ FPS zbyly prakticky pouze dvě a jsou tak populární, že si nikdo další netroufá lézt jim do zelí. V EA si troufli, i když vzhledem k tomu, že Battlefield je jejich vlastní dílo a multiplayerovou polovinu MoH má na svědomí DICE, tedy stejný team jako Battlefield, lezou do zelí vlastně sami sobě.

Pod recenzí single playerové části hry se rozpoutal zuřivý flame war mezi fanoušky jednotlivých FPS her. Popravdě řečeno: nečekal jsem takovou dávku nadšenectví a zároveň nenávisti a vzteku u v zásadě komerčního a velice prvoplánového titulu a mám takový pocit, že ať už sem napíšu cokoli, zastánci i odpůrci nového Medal of Honor budou zuřit vzteky. Jedni že moc chválím, druzí že moc haním.

Když se ale podíváme na uživatelské recenze hry na ostatních velkých webech, zjistíme, že většina hráčské veřejnosti se shodla, že MoH je takový lepší průměr. Recenzenti mu udělili lehce nad 70 a čtenáři Gamespotu dokonce pouze 60 procent. Jak tedy multiplayer kontroverzní hry dopadl podle nás?

Každý pes, jiná ves

Už v původní recenzi jsme psali, že multiplayerová část hry beží na jiném enginu než single a pracoval na ní zcela jiný team. Cílem EA bylo pravděpodobně udělat hru co nejrychleji, stejně ovšem nechápu, proč nepoužili engine z Battlefieldu, který multiplayer pohání i pro kampaň pro jednoho hráče. Výsledkem totiž je, že zkušenosti z ní rozhodně ve hře po síti nezúročíte.

Co se v singlu naučíte, na to můžete s klidem zapomenout. Postava se ovládá úplně jinak, pohybuje se jinak rychle, zaměřovač je jiný, lokace jsou jiné a dokonce i modely nepřátel a animace jsou jiné. „Jiné“ v tomto případě bohužel znamená ve většině věcí horší. Nejde se plazit, nejde se vyklánět zpoza rohu, zaměřovač je macatější a vaše postava reaguje na ovládání tak nějak laxněji. O něco líp je na tom grafika, ta je naopak, minimálně na PC, proti svému singlovému bratříčkovi o něco detailnější a hezčí.

Křížení plemen

Jesliže jsem si v recenzi singleplayeru neodpustil srovnávání s Modern Warfare 2, ze kterého si Medal of Honor rozhodně vypůjčil víc než je zdrávo (a jsem si téměř jistý, že za celým restartem stály právě neskutečné prodeje konkurence), u multiplayeru se bohužel nevyhneme srovnání také a to především s pseudokonkurenčním Battlefieldem Bad Company 2. Tentokrát to ovšem nebude tak drsné, protože se bez mučení přiznám, že ačkoli jsem oba Battlefieldy dohrál, jejich online složce jsem se vyhýbal jak čert kříži.

Od dávných dob, kdy jsem po několika promarněných letech praštil s Counter Strike, se střílení do kamarádů raději věnuji už pouze v reálu prostřednictvím paintballu. S výjimkou občasné chvilky s poněkud realističtější Insurgency jsem tedy v zásadě multiplayerový panic. Nicméně i tak si dovolím tvrdit, že v EA zřejmě neměli záměr konkurovat vlastní úspěšné hře a naklonovali raději jakýsi hybrid CoD s genetickým kódem Battlefieldu.

Přiznám se, že po siláckých řečech o armádních poradcích a všech kontroverzních skandálech okolo hraní za Taliban jsem čekal něco poněkud jiného, než jsem dostal. Stejně jako se Taliban nakonec jmenuje OPFOR, tak hra samotná je všechno jiné než realistický simulátor cvičící potencionální teroristy.

Battlefield Lite

Podobnost s nejznámějším titulem tvůrců multiplayeru MoH je více než zřejmá. Už jen úvodní menu hry je prakticky identické. Jeden by proto čekal, že v MoH nalezne také všechny vymoženosti, které nabízí Battlefield. To je ovšem chyba. Destrukce prostředí, kterou se Battlefield proslavil, je ve hře použita jen velice decentně na pár drobnějších překážek a stejně tak je to i s dopravními prostředky, kterých je v Battlefieldu požehnaně.

V MoH sice můžete řídit v několika mapách lehký pěchotní obrněnec M3A3 Bradley, jenže tím to hasne. Zjednodušené jsou i třídy postav, ze kterých si můžete vybrat, stejně tak jako jejich vývoj a menší je dokonce i množství zbraní. Jeden by si skoro začal myslet, že DICE nedokáže držet krok s konkurencí. Jelikož to ale není pravda, nemůžeme v tom hledat chybu, ale spíš záměr. V EA zjevně nechtěli vytvořit další komplexní válečnou mašinu, ale něco jednoduššího pro „normální“ lidi.

Need For Speed FPS

Hra je rychlá. Hodně rychlá. Respawnování nikdy netrvá více než pár sekund, většinou je ovšem prakticky instantní a doba, kterou strávíte na bojišti s jedním životem, se bude často také počítat v řádech desítek sekund, spíše než minut. Zapomeňte na rozsáhlé mapy Battlefieldu, většina lokací MoH je malinká a hra vás respawnuje vždy jen pár kroků od místa, kde se to zrovna řeže.

Pokud vás někdo zabije, je často jen otázkou vteřin, než se znovu dostanete na stejné místo a můžete to soupeři vrátit. Pro někoho tohle může znít jako rajská hudba - žádné zdržování, jenom nonstop akce. Pro jiné to je rudý hadr před očima býka. Nechám každého, ať se rozhodne podle vlastních preferencí, vynášet soudy na toto téma je totiž asi stejně smysluplné jako hádka o tom, jestli jsou lepší blondýnky nebo brunetky.

Módy a mapy

Hra nabízí čtyři módy, ze kterých si můžete vybrat (nepočítaje nové módy přidané přes DLC). Team Assault je klasický deathmatch mezi dvěma týmy. Sector Control je souboj o držení vlajek rozmístěných po mapě. Oba týmy se snaží vyvěsit na předem daných místech svoji vlajku a brání soupeři ve vyvěšení jeho. Objective Raid je podobný stařičkému Counter Strike nebo Rush Mode z Battlefieldu. Na mapě jsou dvě místa, kam má jedna strana umístit bombu, přičemž druhá strana se jí v tom snaží zabránit.

Posledním módem pak je Combat Mission, který se odehrává na větších mapách, kde jedna strana musí postupovat kupředu a plnit při tom úkoly a druhá strana se jí v tom snaží zabránit. To všechmo se odehrává na osmi mapách, z nich tři jsou určené pouze pro Combat Mission mód a zbývajících pět pro všechno ostatní. V době, kdy toto čtete, už EA uvolnila DLC s dalšími módy a novými mapami, COŽ však situaci nijak dramaticky nemění.

Třídy a zbraně

Před každou hrou si musíte vybrat, zda chcete hrát za příslušníka pěchoty, speciálních jednotek nebo odstřelovače, kteří se od sebe odlišují zbraněmi. Každá třída má na začátku pistoli, primární zbraň a zbraň sekundární. Pěšák tak může kromě samopalu používat ještě granátomet, specialista RPG a sniper může okolo sebe rozhazovat na dálku odpalované nálože. Každá strana má zbraně vzhledem odlišné, ovšem funkčně se jedná o prakticky identické variace na to samé.

Za každý frag nebo splněný úkol dostáváte body a v závislosti na jejich množství se vám postupně odemykají nové možnosti tuningu zbraní. Postupně je tak můžete vybavit jinými mířidly (kolimátor, optika), tlumičem, úsťovou brzdou nebo laserovým zaměřovačem a použít silnější munici nebo zásobníky navíc.

Po čase vám také přibudou zbraně nové. Pěšák může dostat kulomet, speciál brokovnici a sniper výkonnější ostřelovačku. Body se udělují pouze pro tu třídu, za kterou jste v dané hře hráli, takže abyste například získali kulomet, musíte hrát za pěšáka. Povolání můžete ale kdykoli měnit a body vám u každého typu postavy zůstávají.

Kromě toho ještě přímo ve hře dostáváte za body kill streaky. Když pozabíjíte dostatečné množství nepřátel, máte možnost seslat na ně dělostřeleckou, leteckou nebo raketovou podporu nebo získat silnější munici či neprůstřelnou vestu.

Vidle kydají hnůj

Až doposud by se zdálo všechno v pořádku. Není to sice nic pro taktiky, ale jako přímočará hurá střílečka by to mohlo fungovat skvěle. Kdyby ovšem hoši z DICE neudělali několik dost kontroverzních rozhodnutí, jejichž smysl moc nechápu.

Vzhledem k nevelkému množství map (a to i včetně DLC) by jeden čekal, že se autoři nejspíš soustředili na jejich vyváženost. Po chvíli hraní ovšem možná dojdete stejně jako já k názoru, že tomu tak není. Obzvláště tři velké mapy pro mód Combat Mission jsou takové všelijaké. Jedná se totiž pouze o primitivní koridory, kde nemáte zrovna velkou možnost taktizování, a tak se postup útočící strany často zvrhne v bezduché nabíhání na stále stejné místo, kde všechny vždy sejme sniper.

S tím úzce souvisí respawnování, které je bohužel strašné. Už jen fakt, že je hra schopná vygenerovat na začátku několik hráčů na jednom místě, když je přitom může rozmístit rovnoměrně po ploše, o něčem vypovídá a bohužel je to ten nejmenší problém. Hra vás kromě toho totiž často spawnuje přímo před hlavně nepřátel, a to je věc zcela tragická. V některých módech se respawnuje prostě tam, kde zrovna má vaše strana vlajku. Střílí se tam? To je hochům z DICE buřt.

Šance, že zemřete hned po respawnu, aniž byste se mohli byť jen pohnout, je značně vysoká. Můj osobní rekord v tomto směru je, když jsem byl čtyřikrát po sobě v řadě zabit kill strikem a po páté sniperem. Na druhou stranu mě ani moc nebaví koukat se přes celou mapu, jak přede mnou vyblikávají respawnovaní nepřátelé a střílet je do hlavy jako na jatkách. Je to tak blbé, že to snad nemůže být chyba, ale záměr, jehož cíl mi nicméně zcela uniká.

Dost mě zarazil i poměrně malý počet zbraní. Jedno povolání má pistoli, samopal a sekundární zbraň. Po čase získáte jednu alternativní zbraň (kulomet, brokovnici...) a po ještě delším čase i druhou (UZI). Pak už ale dostáváte pouze „vylepšené“ varianty zbraní stávajících nebo zbraně druhé strany. Jakákoli podobná střílečka má mnohem pestřejší arzenál, který je navíc mnohem dostupnější.

Stejně jako v singleplayeru i tady jsem se setkal s podivným lagováním při detekci zásahu. Někoho trefíte a on zemře až o sekundu později. Vede to k značné nejistotě, zda jste zasáhli a děje se to bohužel dost často. Vystřelíte, zaměřovač blikne na znamení, že jste se trefili a nepřítel udělá ještě čtyři kroky jako by se nechumelilo, načež se najednou zhroutí k zemi. Přirozená reakce je, že do něj po tu dobu sypete dál a přitom zcela zbytečně plýtváte municí. Jindy ovšem kurzor blikne stejně, střílet přestanete a zjistíte, že tentokrát jste střílet měli.

Děje se to i v roli zasaženého, a i když by se to dalo přisuzovat lagu ve spojení, nemám pocit, že tomu tak je. Často se vám stane, že dostanete zásah, víte přesně odkud, uděláte úkrok dva metry stranou za pevnou neprůstřelnou překážku a najednou zemřete. Dobrou sekundu po zásahu. V jiných hrách se mi to takhle do očí bijícím způsobem neděje.

Kapitolou samou o sobě jsou pak granáty, RPG a výbušniny. Nestalo se mi snad ani jednou, že bych někoho zabil granátem a stalo se mi asi dvakrát, že někdo granátem zabil mě. Granát vám může vybuchnout téměř pod nohama a nezabije vás to. I v singleplayeru to nebylo o moc lepší, ale tady je to naprosté zoufalství a o moc líp na tom nejsou ani RPG a granátomety. Když vystřelíte z RPG do malé místnosti, ve které se někdo nachází, očekávali byste, že to nepřežije. To je zcela chybné očekávání. Bohužel.

Co mě ovšem nakrklo snad ze všeho nejvíc, je neustálé prohazování stran, kterému se nedá zabránit. Jednu hru prostě hrajete jako Taliban, pardon vlastně Opposing Force, a druhou jako US Army a tak pořád dokola. Nikde nejde nastavit, že chcete hrát pořád za stejnou stranu. Kromě hlediska morálního, kdy řada hráčů prostě nechce hrát za jednu ze stran (třeba já, David Jaffe, hráči, kteří jsou skuteční teroristé, nebo američtí patrioti), je tu i hledisko zcela praktické. Když hrajete pět minut za Američany a zvyknete si střílet po chlápcích v pyžamu, je poněkud problém deset sekund na to kosit ty, kteří byli před chvílí na vaší straně. Mně to zcela zbytečně neustále motalo palici, obzvlášť u rychle se střídajících her Sector Control módu.

No a pak už nám zbývá ještě takový „detail“, že si Matchmaking, který vás náhodně přiřazuje do hry, nelze nijak nastavit a naprosto nebere v potaz nastavení filtrování serveru při manuální volbě. Pokud jste z Evropy, hra vás klidně šoupne do Ameriky se zoufalým pingem a ještě k tomu do hardcore verze hry, kterou nechcete hrát.

Konec dobrý, všechno dobré

I když to může po takové smršti kritiky vypadat, že MoH je naprostá příšernost, není to zas tak hrozné. Je to rychlé, poměrně návykové a vypadá to dobře a akčně, protože kolem vás neustále všechno bouchá a někdo něco řve. Díky poměrně povedenému rozhraní každý ví, co je potřeba dělat a kde se něco děje, takže i banda náhodně sebraných hráčů se většinou dokáže docela dobře sehrát.

Nějak mi tam ovšem chyběl sociální aspekt. U jiných stříleček jsem většinou po čase znal jména svých spoluhráčů a držel se těch, kteří se chovali podle mého gusta. U MoH znám jen jména těch, co mě opakovaně zabili. Možná to bude i tím, že jsem na PC nenašel jakoukoli zmínku o VoIP, takže jsem nabyl dojmu, že komunikovat mikrofonem prostě nejde.

Přiznám se, že stejně jako u singleplayeru jsem se i přes všechna negativa nějakou dobu docela dobře bavil (dostal jsem se na 8 level a skill mám 2000). Často jsem měl chuť zapnout hru a chvíli si jen tak zastřílet, což byl zřejmě i záměr autorů. Že bych ovšem našel kandidáta na zabíjení dlouhých zimních večerů, to se rozhodně říct nedá. 5 map určených pro většinu herních módů se poměrně rychle omrzí, takže mnohé hráče asi hra rychle přestane bavit.

Medal of Honor tak určitě pobaví především fandy rychlé bezproblémové zábavy anebo ty, které už z nějakého důvodu nebaví konkurenční tituly, třeba proto, že už je znají nazpaměť. Problém je, že od rebootu série bych čekal podstatně víc. Medal of Honor má málo zbraní, málo povolání a málo map a já nějak nechápu proč. V EA buď hodně spěchali nebo zacílili na publikum, jehož uvažování nerozumím.

Verdikt?

Přestože pochází multiplayerová část Medal of Honor z dílen tvůrců Battlefieldu, dost se od něj liší. Je jednodušší, rychlejší, mnozí možná řeknou, že ořezanější a horší, ale poskytne instantní, téměř zběsilou akci. Záleží na vás, jestli je to to, co hledáte. V každém případě stejně jako u hry pro jednoho hráče i tady najdeme pár chyb, nebo možná kontroverzních designových rozhodnutí, které restartu MoH na kvalitě nepřidávají a číní z ní spíš lepší průměr, než nějakou revoluci.