Jedna kráva v Desperados 3 vyvraždila město plné nevinných
zdroj: Vlastní foto autora
Téma

Jedna kráva v Desperados 3 vyvraždila město plné nevinných

16. 6. 2020 16:00 | autor: Václav Pecháček |

Desperados 3 jsou výjimečná hra, fantastický příspěvek do žánru taktických stealth strategií, který kdysi frčel díky Commandos a dlouho se zdál být prakticky mrtvý. Jak se dozvíte v mojí recenzi, jednou z nejsilnějších stránek nového kovbojského dobrodružství je jeho variabilita – ačkoliv pořád děláte vlastně to samé (plížíte se a podřezáváte krky banditům), užíváte si to na tisíc možných způsobů.

Jedním z oněch způsobů je zábavná mise přibližně uprostřed hry, která slouží jako humorná vložka v jinak poměrně seriózním příběhu. Vaše banda plíživých zabijáků se na noc zastavila v poklidném městečku, v saloonu si dala o pár whiskey víc, než měla, a nedopadlo to úplně dobře. Zničený majetek, újmy na cti, soulož s šerifovou ženou…

Obyvatelé zkrátka nejsou úplně nadšení, chtějí vás zatknout a předhodit neúprosné paži spravedlnosti. A vy se tomu samozřejmě musíte vyhnout. Hra vám ovšem z pochopitelných důvodů neumožní používat zbraně, protože kdybyste těm chudákům večer zničili živobytí a ráno je ještě pozabíjeli, přidala by se k té skutečné kocovině i ta morální.

A tak místo nožů úřadují pěsti. Všechny šerifovy pohůnky musíte majznout po hlavě a pečlivě svázat, aby se neprobudili. Svalovec Hector například místo své strašlivé medvědí pasti nastraží hrábě, které jak v nějakém animáku jednou ranou knokautují každého, kdo na ně stoupne. Je to prostě taková milá švanda.

Pokud tedy nejste já a nevšimnete si lákavě postaveného býka.

Oni jsou totiž býci v Desperados maličko vznětliví, a pokud jim do nosu cvrnknete minci, rozzuří se a vymrští své velice ostré rohy kupředu. Efektivní způsob, jak se zbavit neopatrných banditů… a bohužel pro nesmrtelnou duši Johna Coopera a jeho kumpánů to samé platí pro civily.

Cink

Desperados 3 zdroj: Vlastní foto autora

Začalo to drobnou frustrací. Nějak se mi nedařilo proplížit se jednou složitější pasáží, a tak jsem si řekl, že se jednoho strážného zbavím tímhle kreativním způsobem. Šel kolem tura, já po zvířeti hodil minci, to se naštvalo a probodlo toho chudáka rohy skrz naskrz.

Vůbec jsem netušil, jak strašlivý sled událostí byl právě odstartován. První smrt byla jen droboučký kamínek, který se brzo proměnil v lavinu smrti. Bezvládného těla nebohého strážného si totiž všiml jeho kamarád, který se k němu samozřejmě rozběhl a začal zkoumat, co se mu, chudákovi, přihodilo.

Já hodil další minci. A býk přinesl další oběť na krvavý oltář boha vraždy.

Ještě než se druhá mrtvola stačila sesunout k zemi, všiml si jí třetí zástupce šerifa. Přiběhl, cinklo to, zemřel. To zaujalo jiného statečného ochránce pořádku. Přiběhl, cinklo to, zemřel. Přikvačilo jich takhle ještě mnoho, po sedmém jsem to přestal počítat. Vždycky to cinklo. Vždycky zemřeli.

Býk a jeho oltář

Desperados 3 zdroj: Vlastní foto autora

Sledoval jsem svoje dílo s posvátnou hrůzou. S radostí nad vlastní prohnaností. S vědomím, že už zkrátka není cesty zpět. Američané si po Hirošimě už taky nemohli umýt ruce od atomu a prohlásit, že odteď se bude bojovat zase jen tanky a puškami. Objevil jsem hrozivou moc drobného peněžního obnosu v kontaktu s nevykastrovaným skotem. Ta moc se mi zalíbila, a tak jsem pokračoval v zabíjení, dokud bylo koho zabíjet.

Až na konci mise, když jsem se v bezpečí únikové lodičky kochal svým civilizovaným, nenásilným postupem skrz městečko, když jsem obdivoval pečlivě svázané, ale jinak nezraněné strážné, mi oči znovu ulpěly na zohyzděné hromadě mrtvol před býkem. A došlo mi, že ti lidé se vlastně neprovinili vůbec ničím, tedy kromě toho, že mě chtěli na pár dní zabásnout za výtržnosti.

Skutečně je adekvátním trestem za ochranu veřejného pořádku smrt, navíc ještě smrt děsivě bolestivá, plná špikování a proklávání? Kloním se spíš k záporné odpovědi, ale koneckonců je vždycky možné být alibistou a prohlásit: „Soudit mě bude až pánbůh.“

Umím si představit, jak to asi bude probíhat. Prošedivělý kovboj jednoho dne bude příliš pomalý a s malou dírkou v lovecké vestě vyšlápne schody do nebe. Tam už na něj bude čekat svatý Petr.

„Jméno?“ zeptá se strážce nebeské brány.

„John Cooper,“ zazní odpověď čestného muže bez bázně a hany, který celý život ubližoval jen těm zlým a hodným pomáhal.

„Tak Cooper,“ zavrčí zlověstně Petr a pohybem rychlejším než myšlenka zpod bílého roucha vytáhne kolt. Zazní rána a John Cooper podruhé během pár minut ucítí, jak mu do srdce vniká kulka. Sesune se k zemi a ucítí, jak se pod ním otevírá podezřele horká jáma.

„Proč…?“ vydechne z posledních sil.

Petr ledabyle odfoukne kouř z hlavně a ucedí: „Bůůůůůů, ty hajzle.“

Nejnovější články