Jak možná víte, série Test Drive se letos po mnoha letech vrátí s novým dílem, na kterém pracuje studio Kylotonn, známé především posledními díly série WRC. Tvůrci po letech od oznámení konečně začínají s odhalováním nejrůznějších aspektů hry a k mojí radosti začali oblastí, kterou jsem měl na posledních dvou dílech série ze všeho nejraději – tím, jakým způsobem mě tyto hry naučily vážit si každého vozidla.
Přiznám se, že o námětu tohoto článku přemýšlím už poměrně dlouho, měsíce, možná i rok nebo dva. Může za to současná produkce závodních her. Ať už je řeč o Need for Speed, Gran Turismu, Forze, nebo dalších závodech, ve všech do jednoho postrádám to citové pouto, které se tak snadno, okamžitě a samozřejmě tvoří mezi mnou a autem právě v posledních dvou dílech Test Drive Unlimited.
Předtím jsem něco takového pociťoval tak maximálně v Need for Speed: Underground 2, když jsem si svého počátečního pežůtka piplal tak dlouho, až jsem s ním v závodech porážel i supersporty. Toho oranžového ďáblíka se zelenými neony na podvozku jsem prostě miloval.
A stejně tak jsem miloval i Audi A3, které jsem si zvolil jako první fáro v Test Drive Unlimited. Jenže na rozdíl od druhých Undergroundů jsem v TDU miloval úplně každé další auto, které se mi dostalo do ruky.
zdroj:
Eden Games
Test Drive Unlimited i jeho nástupce totiž udělaly už jen z pouhého nákupu vozu zážitek. Nejednalo se o nějakou abstraktní tabulku, kde byste si jen porovnali statistiky, stiskli tlačítko „koupit“ a auto se vám jako zázrakem zhmotnilo v garáži.
Byl to realisticky pojatý proces. Stejně jako ve skutečnosti jsem si nejprve musel otevřít mapu, kde na mě vyskočilo několik ikonek známých značek od zmíněné Audi přes BMW až třeba po Ferrari. Když jsem chtěl nové auto, musel jsem si zjistit, kde je jaký dealer, fyzicky si k němu dojet a podívat se, co má zrovna vystavené v showroomu.
Ano, byl to zdlouhavý proces, který ale prohluboval vztah s budoucím autem. Nebylo to abstraktní, vozidlo mi nevypadlo z nějakého kolotoče štěstí. Musel jsem zkrátka věnovat svůj čas tomu, abych navštívil několik prodejců, zjistil, co mají v nabídce a zda na to mám zrovna finance, a pak jsem se vrátil k dealerovi, jehož vozidlo mi padlo nejvíce do oka.
zdroj:
Nacon
Need for Speed, Forza, Gran Turismo… Ti všichni před vás prostě hodí katalog a vybírej, přičemž ani vy sami vlastně nejste nikdo. V TDU ale někdo jste. Na Havaj přilétáte letadlem, první auto si jen půjčujete na letišti, vybíráte si svůj první domek s nevelkou garáží, řešíte vlastní oblečení. I to, že hrajete za člověka, a ne za auto, jak to bývá nejčastěji, napomáhá vcítění se do zdejšího světa – jste na ostrově Oahu (v případě dvojky i na Ibize), bydlíte tam a kupujete si tam auta do svých sídel.
Zároveň tomu všemu pomáhá fakt, že jen nezávodíte. Jistě, závody jsou to hlavní, ale na Test Drive Unlimited jsem ze všeho nejvíc miloval všechny ostatní aktivity. Třeba když jste dělali práci, kterou bychom dneska nazvali řidičem Uberu, a lehce pokecali s cestujícími. Ještě lepší bylo, když vám už v začátcích, kdy jste jezdili zcela obyčejnými osobáky, dali možnost přepravit z bodu A do bodu B historický supersport. Tlačil vás čas, ale nesměli jste ho škrábnout, dokonce ani sjet ze silnice, abyste nepoškodili podvozek.
A nejlepší ze všeho bylo jezdit v obyčejném autě po 1 ku 1 vytvořeném ostrově Oahu a objevovat jeho exotické krásy. Jistě, u obyčejných aut nezůstalo a později jsem si vybudovala vztah třeba i se svým milovaným Mustangem z 60. let minulého století, ale hra byla zkrátka svým celkovým pojetím jedinečná.
Jízdní model byl skvělý, každé najetí na obrubník bylo cítit a člověk měl skoro touhu se za nebezpečný průjezd zatáčkou svému miláčkovi omlouvat. Svět byl krásný a lákalo mě si v něm pořídit tu nejlepší vilu.
Pořád to ale nebylo tak hluboké, jak by mohlo být a jsem moc zvědavý, jak to nakonec bude zpracované v nadcházejícím Test Drive Unlimited Solar Crown. Jedno je ale už teď z posledního deníčku jisté – vztah k autům by tu měl být pojatý přinejmenším podobně.
Opět budeme navštěvovat dealerství. Budeme si v nich v klidu prohlížet jednotlivá vozidla ze všech úhlů, zvenku i zevnitř. Budeme si u prodejce diktovat, jakou barvu bychom na autě viděli nejraději. A už jen fakt, že zastoupená bude paleta skutečných barev daného vozidla, mi napovídá, že důraz na simulaci zážitku pořízení nového auta bude veliký.
zdroj:
Nacon
Netvrdím, že TDU je nejlepší závodní hra, jakou jsem kdy hrál a že dnešní závody stojí za prd. Vždyť poslední Need for Speed Unbound my sedly natolik, že jsem jim musel udělit devítku, se kterou spousta hráčů sice nesouhlasí, ale já si za ní stojím, protože jsem se u série po mnoha a mnoha letech zase pořádně bavil.
Nicméně na Test Drive Unlimited vzpomínám úplně jinak než na všechny ostatní závodní hry. Nevzpomínám na to, jak se hra hrála, ale co ve mně vyvolávala. Jak se jí dařilo dát mi najevo, že nejsem auto, ale jeho řidič. Jak jsem cítil, že si toho, co řídím, neskutečně vážím.
Věděl jsem, že s daným autem prostě zůstanu nějaký ten čas, několik herních hodin, než mu v konkurenci dojde dech a já se s ním budu muset se slzou v oku rozloučit, protože jsem ještě nevydělal dost peněz na dům s větší garáží či spíše potřeboval peníze na jeho náhradu.
Dnešní závodní hry jedou spíš na kvantitu, chrlí na vás nová vozidla zleva zprava, poskytují vám je zadarmo a bez námahy, vybízejí k vyzkoušení co největšího počtu. A já bych přitom byl mnohem radši, kdyby mě nabádaly k tomu, se s jedním, dvěma, třemi skutečně sžít a nepovažovat je jen za prostředek k dosažení vítězství. Brát je jako parťáka do života, s nímž můžete plnit různé zakázky, dojet si na nákup a tak podobně. Zamilovat se do nich a toužit po nich i v běžném životě.
Test Drive Unlimited Solar Crown by tohle – s trochou štěstí – mohl nabídnout. Ještě toho o něm moc nevíme, ale společenské postavení v něm má hrát velkou roli. A já bych moc rád chvíli nezávodil a jen se jel do nějakého klubu pochlubit svým naleštěným, opečovávaným miláčkem. Zároveň bych tam samozřejmě sám valil bulvy na auta ostatních, tajně o nich snil a doufal, že si jednoho dne rozšířím garáž o další, nikoliv však už desátý, dvacátý, stý kus.
