„Koho proboha ještě dneska zajímá Sonic,“ ptal jsem se sám sebe na premiéře první filmové adaptace před pár lety. Jak se posléze především s druhým snímkem ukázalo, zatímco na herních obrazovkách modrý ježek s každou moderní iterací bojuje, na stříbrném plátně dokáže vydělat jmění, a to navzdory tomu, že oba filmy jsou, fanoušci prominou, otřesné slátaniny, ve kterých Jim Carrey ztrácí poslední zbytky sebeúcty.
Bleskurychlý modrý hmyzožravec to má v moderní době těžké. Ty tam jsou doby největší slávy, kdy představoval onu cool hustou alternativu pro teenagery k usedlému kníratému Mariovi, ty tam jsou doby, kdy Sega v herním průmyslu představovala zásadní sílu a mohla používat tak velkohubé slogany, jako „Sega Does What Nintendon’t“.
2D bylo nej
Ve zkratce se dá říct, že Sonicovi zlomil vaz především přechod do třetího rozměru. Zatímco původní 2D skákačky sklízely chválu a fungovaly jako system seller pro různé konzole někdejšího provozovatele význačné herní platformy, zejména po rebootu série v roce 2006 začala modrá šmouha spíše přešlapovat na místě.
Pokud se podíváte na seznam vydaných her, možná vás až překvapí, kolik jich v posledních dvou dekádách bylo a o kolika jste nikdy ani neslyšeli. Prakticky žádná neudělala větší díru do světa a z velké části série bojuje alespoň o průměrná hodnocení. Příznačné pak je, že zřejmě nejpozitivnější ohlas vzbudila Sonic Mania z roku 2017, která ovšem plně spoléhá na dvourozměrnou retro stylizaci a připomíná to nejlepší, co Sonic v herním světě dokázal.
Sega svého někdejšího maskota ne a ne poslat na odpočinek, a tak nyní přichází s dalším pokusem, který se od svých předchůdců opět velmi odlišuje. Můj vztah k Sonic Frontiers byl od odhalení na loňských Game Awards jako na horské dráze: Zatímco vůbec první trailer ve mně vzbudil zájem a naděje, některé další ukázky z hraní způsobily spíše skepsi. Na prezentaci v rámci letošního Gamescomu jsem šel s pozitivním očekáváním, ale jak to dopadlo, si můžete přečíst v mých dojmech z hraní. Nyní mám za sebou finální výsledek a bohužel musím říct, že se žádná pecka opět nekoná.
Ze všeho, co jsme se o hře dozvěděli před vydáním, bylo cítit, že má Sega velké ambice a vlastně by si hrozně přála, aby se z Frontiers stal podobný megahit, jakým byl pro Nintendo fantastický Super Mario Odyssey. Jenže zatímco u něj je od první chvíle po celou dobu cítit naprosto jasná a pevná kreativní vize, která se ani na okamžik neuchyluje ke kompromisům a servíruje hráčům jeden skvělý nápad za druhým, to vše v pohledném kabátku a s neuvěřitelně přístupnou hratelností, Frontiers mají obrovský problém s prezentací. A to do té míry, že v mnoha situacích působí spíše jako technologický prototyp, ze kterého by se někdy v budoucnu měla stát hra.
Láska na první pohled? Ani omylem
Hra dělá extrémně špatný první dojem, když vás po úvodní lineární běhací scéně hodí do otevřeného světa, který vypadá jako hi-res remaster hry z PlayStationu 3. Okamžitě si všimnete pop-inu objektů, které nejsou tak daleko, aby na něco takového (zvlášť při téhle grafice) měly nárok. Efekt deště, kterým vás úvodní svět přivítá, je na úrovni Dreamcastu. A nejsem si jistý, že zrovna tohle pomrknutí na pamětníky labutí písně Segy měli vývojáři v plánu.
zdroj: Sega
Grafika a estetika celkově je extrémně nekonzistentní. Úvodní svět svými pustými zelenými pláněmi a zakaboněným nebem připomíná atmosféru Death Stranding a spojení zářivě modrého ježka v keckách a sněhobílých rukavicích s desaturovanými barvami na první pohled mrtvého světa mi v úvodu připadalo jako zajímavý kontrast. Navíc hra sice obecně opravdu vypadá, jako by se k nám propadla ze vzdálenější minulosti, ale pak překvapí takovými detaily, jako je až nečekaná (na poměry zbytku technického stavu) kvalita odlesků v kalužích.
Možná vám přijde, že se ve vizuálním ztvárněním až moc patlám, ale oba extrémy jsou v Sonicovi natolik do očí bijící, že mě často vytrhly z hraní. Někdy to bylo absolutní šeredností, jindy zas překvapivým půvabem.
Sonic Frontiers se odehrává v otevřeném světě na ploše několika ostrovů jménem Starfall Islands. Sonic a jeho kamarádi se sem jali pronásledovat zlotřilého doktora Robotnika, záhy ale padli do pasti a stali se zajatci v kyberprostoru. Unikl jen Sonic díky své rychlosti, vaším úkolem je tedy přátele zachránit.
Do příběhu nemá smysl hlouběji zabředávat, funguje tu jen jako pojivo všeho toho běhání a skákání a v rámci žánru je to úplně v pořádku. Frontiers se dá vyčítat spousta jiných věcí.
Nákupní seznam
Základní premisa je v podstatě jakousi paralelou k pohádce o slepičce a kohoutkovi. K zachránění přátel musíte sbírat různé speciální předměty a v zásadě platí, že jsou rozřazeny do několika stupňů. Budete tedy zabíjet minibossy, abyste získali takzvané Portal Gears, které vám umožní přístup do kyberprostoru. Tam chcete chodit, protože se zde nacházejí klíče, které potřebujete pro získání Chaos Emeralds, které zase potřebujete k porážce finálního bosse každého ostrova. To ale není to jediné, co budete v průběhu hry sbírat: Každý uvězněný kamarád má totiž vlastní collectibly spjaté se svým příběhem.
zdroj:
Sega
Každý ostrov představuje samostatný otevřený svět, který vás má inspirovat k prozkoumávání. Pokud vyčítáte Ubisoftu přílišnou zálibu v záplavě otazníčků na mapě a nekonečné zásobě šedivě průměrných aktivit, vůbec o Frontiers nepřemýšlejte.
Herní mapa působí jako místo, kam vývojáři bez ladu a skladu naházeli, co je zrovna napadlo. Nad zemí smutně visí mnohdy komplexní soustavy kolejnic, po kterých můžete jezdit a tradičně sbírat zlaté obruče či jiné bonusy, platforming je ale natolik primitivní, že si většinou vystačíte s mačkáním jednoho tlačítka, díky kterému Sonic sám přeskakuje mezi odrážecími body.
Kromě toho je v každé zóně přehršel miniher, počínaje časově omezenými závody z místa na místo a konče otřesnou variaci na pinball. Můžete také vyzobávat pod zemí skryté (a nepřehlédnutelně označené) poklady, případně se věnovat extrémně jednoduché (čti stupidní) rybařící minihře, která skýtá další platidlo.
Boj se boje
Nedílnou součístí Sonic Frontiers je boj, který tu hraje snad největší roli v historii značky. Sonic má na začátku k dispozici pouze klasický útok, záhy se ale naučí zásadní schopnost jménem Cyloop. Ta vám umožňuje díky držení tlačítka „kreslit“ kolem nepřátel kruhy, které je třeba zbaví štítů. Pokud takový kroužek nakreslíte na volné ploše, odmění se vám aspoň několika zlatými obručemi, případně díky tomu můžete aktivovat některé předměty na mapě.
Cyloop ale není jedinou schopností. Sonic jich má celý strom, který si budete postupně za získané body dovedností odemykat. Jedná se o další důkaz, jaké ambice vývojáři se hrou měli a jak se do značné míry nemohli rozhodnout, jestli z ní chtějí mít zábavnou jednoduchou 3D skákačku, která vás do velké míry vede za ruku (důkazem budiž, že si při každém souboji s protivníkem můžete okamžitě nechat hrou poradit, jak na něj), nebo náročnější akční adventuru s RPG systémem.
Pro to druhé totiž potřebujete přesné ovládání a ideálně bezproblémovou kameru, ani jedno z toho ale Frontiers nemají. Souboje s masivními bossy jsou od samého počátku frustrující ne proto, že by byly příliš těžké, ale zkrátka proto, že se budete opakovaně snažit někam vyskočit a vyběhnout a hra vám bude házet klacky pod nohy, ovšem ne tím zábavným způsobem.
To nejtěžší na soubojích s bossy je přežít nekonečnou nudu. Velikost těchto nepřátel je často tím jediným zajímavým, co mají v rukávu, a absenci reálné výzvy nahrazují jenom velkým množstvím zdraví, které budete po kousíčkách uštípávat, až se samou zábavou zalknete.
Zvláštní je především to, že ačkoli si můžete v menu zvýšit maximální rychlost svého ježka, skoro nikdy jsem při hraní neměl dojem, že je skutečně rychlý, že mám v rukou onu žíznivou čáru, která se jen míhá před očima. Sonicova ikonická vlastnost je tak vlastně nevyužita, a i když bych pochopil, že při různých aktivitách museli vývojáři dbát na ovladatelnost, při normálním běhání po světě je to přinejmenším podivné.
Hra vás navíc až příliš často zbavuje kontroly a nechá vás sledovat dění přes statickou kameru. Děje se to především v lineárnějších pasážích na kolejnicích nebo při proskakování skrz obruče vysoko ve vzduchu. Chápu, že si autoři nevěděli rady s kamerou (ostatně to dokazují po většinu hry), ale tohle řešení není úplně elegantní.
V čem je problém?
Vlastně nejsmutnější na celé hře je její evidentní potenciál. Nechápejte mě špatně, Sonic Frontiers je podle mě nejlepší (3D) hra, kterou série za dlouhé roky vyprodukovala, s tak nízko nastavenou laťkou to ale ani tak není žádná výhra. Samotný nápad přenést Sonica do otevřených zón přitom vůbec není špatný a mnohokrát během hraní jsem si říkal, že na to autoři skoro kápli.
Bohužel pořád platí to, co jsem napsal výše, že totiž Frontiers působí jako jakýsi prototyp, jako zkouška, nahrubo splácaná kopice nápadů, které by zasluhovaly vytřídit, vyhodnotit a vybrousit na takovou úroveň, na jakou jsme u moderních vysokoprofilových 3D skákaček zvyklí. Odpustil bych slabší grafiku, odpustil bych i dabing, který si herci zjevně moc neužili, ale prostě nemůžu odpustit, že je většina aktivit nedotažená, nezábavná „práce“, u které se jen modlíte, aby už byla za vámi a vy jste se mohli jít věnovat něčemu jinému.
Vlastně bych si přál, aby Sega koncept Frontiers nezahazovala, ale aby ke hře přistoupila jako k testu, z jehož výsledků si může do příště vzít ponaučení. Nejvíc se obávám toho, že nám za pár let představí další zbrusu nový koncept s ambicí postavit značku na nohy, ze kterého opět vzejde nedopečený polotovar. Některé herní legendy si přeci jen zaslouží lepší zacházení.
