Při příležitosti vydání prazvláštního akčního RPG Weird West se v časopisu Level objevil text Pavla Dobrovského, ve kterém se můžeme seznámit s myšlenkou toho, jak do klasického westernu vstupují jiné žánry a jak osvěžující to může být. A je to myšlenka, která se týká i dnešní recenze.
Přiznejme si, že klasický western už dnes nemusí většinovému konzumentovi nic moc říkat. Sledovat desítky minut dlouhé scény, v nichž na sebe hledí Clint Eastwood a další drsňáci, možná nejsou ideální zábava pro zmlsaného moderního člověka žadonícího po akčním a rychle se měnícím obsahovém stimulu.
Žánrový mix, který by takovému nezájmu mohl předejít, nabízí kromě Weird Westu i Hard West 2, pokračování povedeného RPG, které ukazuje, že si je velmi dobře vědomé svého velkého potenciálu. Tak se pojďme podívat, jak to celé dopadlo.
Hele vole, kde mám vlak?
O tom, jak zpracovat herní intro, by se daly psát akademické práce a stejně bychom se nedobrali konkrétního výsledku, každý na to jde jinak. Red Dead Redemption 2 vás pár hodin povede za ruku velmi pomalým tempem, Hard West 2 na to jde opačně a začíná velkolepou vlakovou loupeží.
Už od prvního momentu ve hře se ukazuje, že navzdory jádru v podobě strategického RPG autoři z Ice Code Games zvyšují tempo. Není to jen počáteční iluze, pozlátko vlaku řítícího se vpřed, s nímž závodí čtyři koně s vašimi postavami. Je to citelně pozorovatelný prvek provázející celou hratelnost. I taktické uvažování evidentně může mít spád.
Na začátku se seznamujete s ovládáním i se svými svěřenci, kteří se rozhodli vyloupit vlak. Westernová klasika nicméně rychle nabere hororové obrátky a z honičky za lokomotivou se stane bizarní cesta kamsi za hranice naší reality, kde se musí desperáti vypořádat s nadpřirozenem a následně začít hledat cestu domů.
Stát Washington na západním pobřeží Spojených států, ve kterém se hrdinové nedobrovolně octnou, rozhodně nevypadá tak, jak byste si asi představovali. Místní domorodé Američany sužují problémy s nadpřirozenem a všude řádí neméně podivné bouře, které vás často drží zavřené v určitých lokacích.
Autorům se podařilo v Hard West 2 vybudovat vynikající atmosféru. Změn oproti naší realitě je tak akorát a vy si vůbec nebudete připadat uzamčení do neměnných kolejí westernových klišé. Na podivný Divoký západ se navíc velice pěkně kouká, umělecké oddělení svou práci odvedlo na jedničku.
Jediná výtka směrem ke vizuálnímu zpracování směřuje k úvodní vlakové honičce a několika dalším podobným sekvencím, které kombinují stacionární postavy s pohyblivým okolím. Musím se přiznat, že to bylo poprvé v mém hráčském životě, kdy se mi dělalo při hraní nevolno, což přisuzuji právě zvláštnímu zpracování pohybu v popsané sekvenci.
Indián, ten tvrdej chleba má
Při práci se svou družinou musíte být ostražití. Její páteř tvoří Gin Carter, takový mix mezi Dutchem van der Lindem a Arthurem Morganem, kterému zdatně sekundují další postavy jako nadpřirozenem říznutá zlodějka Flynn nebo můj oblíbenec Old Man Bill. Do party je získáte hned na začátku velmi stylovým způsobem, který pro vaše vlastní dobro nehodlám prozrazovat.
Vaše parta se ovšem neomezuje na čtveřici postav, se kterými se seznámíte v prologu. Naopak, skupina desperátů a dalších pochybných existencí postupem času pěkně bobtná a nabízí velmi slušnou variabilitu při plnění misí, ale také během nejrůznějších textových událostí, na které narazíte.
zdroj: Devolver Digital
Oproti některým podobným titulům, z nichž jako první vytane na mysli XCOM, je Hard West 2 mnohem blíž warhammerovské Chaos Gate, která je o poznání ukecanější. Hard West vám často dává na výběr z dialogových možností, které umí být velmi nepředvídatelné.
Ústřední roli pak hrají vztahy mezi jednotlivými protagonisty a vůdcem bandy Ginem. Ten si se všemi členy družiny udržuje určitou formu pracovně-přátelského vztahu. To umožňuje využívat dobré vztahy s parťáky právě při volbách odpovědí v dialozích. Jednou můžete díky Starému Billovi někoho zastrašit nebo zvolit násilnější řešení, příště něco šlohne zlodějka Flynn, jindy zase využijete kněze-léčitele Lazaruse s jeho krátkou mentální rozbuškou a podobně.
Pokud s danou postavou adekvátní fázi vztahu nemáte, naštěstí se nic neděje a hra je vždy připravena nabídnout nějakou tu alternativu, byť se často ochudíte o extra dialog nebo speciální odměnu. Vyplácí se investovat do vztahu s alespoň jedním kamarádem, abyste vždy měli po ruce nějaké to řešení. Snažit se zavděčit všem je sice hezké vůdcovské gesto, ale daleko se s ním nedostanete.
Aspekt práce s partou desperátů bohužel není bez chyby a myslím, že svoji slabinu má na tom nejméně vhodném místě: U domorodých Američanů. Kultura severoamerických indiánů je nesmírně zajímavá a hra ji používá chytře, jako most do nadpřirozena. O to větším zklamáním je ale pro mě dvojice domorodých Američanů, kteří patří k vám do party.
Nejhůř na tom je jedna z hlavních postav – Laughing Deer, kterého jsem začal v partě nahrazovat v podstatě okamžitě, jakmile se mi rozšířila o pátého člena. Smějícího se jelena jsem postupně upozaďoval i v konverzacích, protože takhle šablonovité až parodické zpracování se vážně jen tak nevidí. Škoda!
Kolty proklatě nízko
O Hard West 2 nemůžeme mluvit bez toho, abychom se řádně pověnovali soubojovému systému. Jak už jsem zmiňoval, stran hratelnosti jsme o něco blíž akčnějšímu Chaos Gate ze světa Warhammeru než k opatrnému a strastiplnému XCOMu. Hard West 2 je akčnější a živější a sám vás na to milerád upozorňuje nejrůznějšími herními aspekty i vedlejšími úkoly v každé druhé misi, kde se po vás chce, abyste během jednoho kola například vyčistili startovní soubojovou lokaci před přesunem do dalších částí bitevní mapy.
Nejdřív nad tím člověk instinktivně mávne rukou s tím, že si přece nebude dělat násilí a projde si mise svým vlastním tempem. Nakonec se to ovšem velmi snadno zvrhne v řetězení útoků a nahrávání uložených pozic, jen abyste všech těch devět banditů během svého kola opravdu sejmuli. Hormony se postarají o zaplavení vašeho těla slastným pocitem úspěchu a vy se s radostí pustíte do dalšího prolézání mapy a dokončování hlavního úkolu mise.
V místním tahovém systému má každá postava tři akční body na kolo. Dobré je, že dokud nevyčerpáte všechny body, nepřijdete o zbytek tahu, střelba tudíž nepředstavuje konec a vy můžete zůstat tak mobilní, jak je to jen možné.
Neobejde se to bez systému krytí, ale vůbec nejdůležitějším prvkem hratelnosti souvisejícím s předchozím odstavcem je obnovení všech akčních bodů postavy ve chvíli, kdy se jí podaří sejmout nepřítele. Málokdy na to máte víc než jednu ránu v rámci kola (střelba většinou stojí dva až tři akční body), nicméně pokud se vám to podaří, můžete přemýšlet, co dál.
Pro dlouhodobý úspěch ve hře jde o naprosto nepostradatelný aspekt, který byste se měli naučit využívat, protože většinu náročnějších soubojů nemáte s jednou akcí a ranou za kolo šanci úspěšně zdolat. Zvlášť v případě, kdy do hry vstoupí nadpřirozeno a speciální schopnosti.
Ace of Spades
Zvláštními schopnostmi disponují jak nepřátelé, tak vaši svěřenci, přičemž každý z členů Ginovy party se může pochlubit různými dovednostmi, které reprezentují jak osobnost jednotlivých postav, tak jejich upřednostňovaný herní styl. Old Man Bill je střelec se vší parádou, Flynn se umí přemisťovat, Laughing Deer je profesionál v boji zblízka a podobně. Jenže jak naplno otevřít potenciál vašich postav a odemknout jejich skryté speciální schopnosti? Jednoduše – pomocí karet.
Ne, nemusíte se popadat za hlavu, nejde o další karetku, ale o velmi chytrý a estetický způsob, jak doslova zamíchat s rozdělováním talentů a bonusů. Kromě klasického rozšiřování inventáře o aktivní či pasivní vybavení jako zbraně a amulety totiž sbíráte při hraní i karty. Esa, krále, královny, znáte je. Jednotlivé karty se pak podle barev liší v tom, co dané postavě zlepšují, třeba pohyblivost nebo přesnost střelby.
Nebyl by to ale pravý poker, kdybyste se nesnažili skládat kombinace. Pokud chcete opravdu naplno odemknout veškerý potenciál ukrytý ve svých hrdinech, musíte začít experimentovat. Některé schopnosti desperátů a přidružených postav se odemykají až poté, co disponují správnou sestavou karet – full house, straight flush a podobně. Pokud nejste s pokerem obeznámeni, budete možná trošku bloudit, ale na druhé straně si o to víc užijete experimentování s tím, co se které postavě vyplatí odemknout. Pochopitelně můžete před většinou bojů měnit partu, vybavení i složení karet, fantazii se tudíž meze nekladou.
Odjíždíme do západu slunce
Někdy mám pocit, že za nejčastější nedostatek u všech her, které se mi dostanou pod ruku, považuju absenci manažerského módu. Nechte mě, ať všechno řídím a učiním to maximálně efektivním! V Hard West 2 mi něco takového chybí taky. Tábor, který můžete průběžně zakládat a ve kterém vaše postavy sbírají síly, působí jako nezbytně nutné osekané zlo a mohl být zpracován určitě mnohem líp.
Hra také často válčí s kamerou, především při snaze zorientovat se na bojišti, které má vícero výškových úrovní. Je to něco, co mě občas zlobilo i v případě druhého XCOMu a nejsem přesvědčen o tom, že v kontextu tahových strategií a RPG existuje opravdu ukázkový příklad toho, jak si s tím bez výhrad poradit.
Když to vezmu všechno dohromady, v Hard West 2 si skoro nemám nač stěžovat. Pravda, nemůžu ani extrémně chválit, ale ono to možná nakonec není potřeba. Hra je postavená na solidních základech, její hratelnost je zábavná a šikovně kombinuje souboje „na pohodu“ s těmi, u nichž se už musíte zatraceně snažit. Všechno má navíc díky kreativnímu systému akčních bodů velký spád. Snad jen tematika domorodých Američanů a kmenů mohla být zpracována líp, protože do nadpřirozena a hororu ve westernu sedí a zdrojů k inspiraci je plný internet.
Navzdory drobným výtkám je Hard West 2 povinností pro všechny fanoušky tahových RPG, zvlášť pokud mají rádi westerny říznuté hororem. Díky nepřemrštěné obtížnosti navíc hra skvěle poslouží i pouhým zvědavcům. Howgh, domluvil jsem!
