Diablo IV konečně dorazilo na naše herní systémy, tedy aspoň v předběžném přístupu pro novináře a majitele deluxe edice. No a protože se velká část redakce do jedné z nejočekávanějších her roku okamžitě pustila, můžeme vám přinést naše kolektivní dojmy. Je čtvrtý díl důstojným nástupcem toho, co přišlo předtím? Nebo už se díváme na sérii, které tak trochu dochází dech?
Aleš Smutný: Poklidná barbarova cesta
Kvůli rodinným povinnostem jsem se dostal k pořádnému hraní až v neděli, tedy pokud nepočítám test, jestli se dostanu do hry hned při launchi – a dostal. Zatímco Pavel hraje na PlayStationu a Honza na PC, já mám jako platformu Xbox Series X, především proto, abychom pokryli všechny možnosti. A s klidem už teď můžu říct, že i na Xboxu se Diablo IV hraje dobře a vypadá vizuálně prostě skvěle. Tolik krásných potůčků krve v sychravém slunci, tolik bahýnka… No nic.
Je vskutku překvapující, jak mě stále primitivní hratelnost dokáže držet u ovladače stylem „ještě jeden quest“. Na rozdíl od několika bet jsem se vrátil ke svým kořenům z prvního a druhého dílu a vydal se do světa s Barbarem. Během první hodiny jsem se uklidnil, ustoupil od pomýlené tendence hnát se dopředu a uvědomil si, že mé prvotní obavy z toho, že veškerý obsah před endgame bude nudný, byly liché. Díkybohu! Ve skutečnosti se velice bavím jednoduchým systémem hraní, kvůli kterému jsem tak miloval dvojku.
V první řadě za to může fakt, že Barbar (můj se jmenuje Perturabo a má fakt velké kladivo) je velmi interaktivní třída, která se musí pustit do blízkého kontaktu. Na rozdíl od Rogue a především Nekromanta se v bojích nenudím, od prvního okamžiku schytávám rány zpátky a musím se snažit přežít. Což autobattler Nekromant ani rotační Rogue úplně neposkytovali.
Tím neříkám, že je za ně špatné hrát! Jen jsem prostě měl chuť na jiný styl hraní. Hodně mi sedne budování synergie skillů od první úrovně, byť ještě nedokážu posoudit, jak obtížné bude sehnat zbraně do všech Barbarových slotů na endgame build.
zdroj: Blizzard
Nicméně, s tím se nijak netrápím, vesele vyzobávám questy v prvních regionech a zkouším různé buildy. Nejdřív jsem testoval Hammer of Ancients Build na Bash, nicméně u toho mi přišlo, že nemá, jak by řekl Jan Palacký, dostatečné „oomph“, a tak jsem nejprve přešel na ryze Rend Bleed styl, abych se vrátil k Frenzy HoA. A ano, přesně tohle mě baví. Hrát si se skilly, těšit se z hezkých dropů a, protože nepíšu recenzi, zatím velkodušně přehlížet fakt, že obchody jsou pro mě zbytečné, jelikož nemají co nabídnout a příběhy jednotlivých úkolů sice mile temné, ale dost monotematické.
Ale takhle, po deseti hodinách mohu říct „ano“! Popravdě jsem si vůbec nebyl jistý, zda mne Diablo IV ještě chytne a… vida, stalo se!
Pavel Makal: Píšu recenzi!
První dojmy? Když jsem v pátek jel do redakce streamovat Diablo IV, vadilo mi, že cestou tam a zpátky nemůžu hrát Diablo IV. Poslední dny usínám s ovladačem v ruce kolem třetí ráno, abych se zhruba v osm zase probudil a dál drtil pekelné hordy. Napsal bych víc, ale musím jít zase hrát, pardon!
Honza Slavík: Lepší, než jsem čekal
Šlo by to vlastně sfouknout asi tak ve dvou větách. První: Je to lepší, než jsem čekal. Druhá: Je to pořádné Diablo!
Možná si vzpomenete, že po betě jsem úplně netryskal nadšením, ale plná verze mě uchlácholila. Diablo IV je promyšlený, cílený a zatraceně funkční útok na spouštěče dopaminu a óda na chvíle, kdy se zatají dech, protože se na zemi zablyštěla lepší barva kořisti. Stojí na dvou věcech – fortelném designu a audiovizuální kráse.
Vážně je nač se dívat. Výrazně pochmurnější tón hry, která s černým úsměvem vzývá krvavé rituály, hromady ohlodaných kostí, hnijicí morové brlohy a zvrácené chrámy zla, už jsme zmiňovali mnohokrát. Ale fascinující je například i neskutečné množství detailů, kterými tvůrci zvládli naplnit každou druhou scénu. Stěny katedrály zdobené reliéfy mytologických výjevů, odraz houpající se lucerny ve vlnách, mozaika na podlaze sídla... Když si člověk najde volnou minutu při všem tom zběsilém krveprolévání, dojde mu, kolik práce a úsilí muselo padnout jen na samotné prostředí. Klobouk dolů.
A ještě k tomu se to i dobře hraje. Boj s lepší výbavou zrychlí a nabere větší intenzitu, možnosti stavění postavy jsou překvapivě široké a už chápu, proč lidé, co hráli uzavřenou endgamovou betu, slibovali, že paragon levely a s nimi spojené paragon skilly otevírají prakticky nový svět. Nebudu lhát, bál jsem se, že to bude jen suchá sekvence nevýrazných bonusů. Ale ono ne, místo toho se připravte na plnohodnotnou další rovinu budování hrdiny.
Našlo by se pár technických nedostatků, ale žádná rozbitá tragédie se také nekoná. Kolem a kolem mám zatím velmi příznivé dojmy. Jasně, do jisté míry jde o fázi líbánek s novou hrou, tedy chvíli, kdy je všechno svěží, zajímavé a zábavné, než si člověk nevyhnutelně zvykne a řada věcí pak zevšední, ale mistrné řemeslo jako takové se zkrátka nedá upřít. O endgame a nejvyšší obtížnosti torment si ještě povíme, však sám zatím jenom čistím nightmare, ale už nyní se nebojím říct, že Diablo IV dělá svému jménu čest.
Ondra Partl: Velmi uspokojivý kompromis
Můj pohled na věc je dost možná heretický, ale série Diablo mě nikdy moc nebavila. U prvních dvou dílů za to nejspíše může má mladická nezkušenost, zatímco u trojky především ohyzdná stylizace a všeobecná neschopnost mě jakkoliv oslovit. Proto jsem velice mile překvapený tím, jak mě čtyřka dovedla zcela pohltit.
Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou řeknu, že to je hlavně vizuálem, atmosférou a příběhem. Čvachtavé lokace plné vnitřností, špíny a hnusu, slovanský nádech a utlumené barvy – přesně jak to mám rád. Lilith je charismatická záporačka (divím se, že internet neslintá jako u Lady Dimitrescu) a její dabérka si zasluhuje uznání. Vyprávění je tak akorát přímočaré a atmosférické, aby vás táhlo dopředu a s chutí jste hltali každý rozhovor a filmeček (produkční hodnoty Blizzardu se ani zde nezapřou).
Herní náplň se jinak zatím jeví jako velice příjemný kompromis mezi komplexností a přístupností. To znamená, že titul je bez problémů srozumitelný lidem, kteří se v tomto subžánru normálně příliš nepohybují, ale zároveň je tu dostatek možností, aby si „oddanější“ základna mohla dostatečně experimentovat. Nicméně megalomanství Path of Exile tu asi budete hledat zbytečně.
Likvidování nepřátel osobně považuji za více než uspokojující, za což může i lehce reaktivní prostředí. Na obrazovce se sice častokrát objeví vyloženě „bordel“, ve kterém se na první pohled jednoduše ztratíte, ale ve skutečnosti je bojová vřava přehledná a ztráta kontroly nad situací je spíše výjimečná.
Endgame zatím nejsem schopný posoudit. Mám sice úroveň 50, ale jsem teprve na konci druhého příběhového aktu. Na co bych si ale možná trochu postěžoval, je lehká jednotvárnost dungeonů. Od bety se situace výrazně zlepšila, ale stále je daleko od ideální. Také bych více omezil drop-rate legendárních věcí, na něž narážíte až příliš často. Podle všeho se ale ve hře nalézá ještě vyšší úroveň rarity, takže to je asi v pořádku.
Kromě několika minoritních bugů a dvou zamrznutí jsem na PlayStationu 5 nenarazil na výraznější překážku. Vše běží plynule a i v té největší spleti vybuchujících těl a elementálních efektů se snímkovací frekvence skálopevně drží. Ba dokonce i servery po celý víkend železně odolávaly veškerým problémům. Proto vše skutečně nasvědčuje tomu, že Blizzard se čtvrtým dílem své kultovní série má vykročeno lépe než dobře, což by společnost potřebovala jako sůl. Tak snad si to v následujících dnech, týdnech a měsících zase nezkazí.
Zbyněk Povolný: Paráda, i přes úvodní klopýtnutí
Na start čtvrtého Diabla jsem se neuvěřitelně těšil. A Blizzard mi to tedy úplně jednoduché neudělal. Byl jsem jeden z těch šťastlivců, kteří měli problémy s licencí na PlayStationu. Po nákupu herní měny mě ale najednou hra pustila do Sanctuary a já se konečně mohl vydat na krvavou pouť po stopách matičky Lilith. Od pátku do neděle jsem propařil kolem třiceti hodin a upřímně říkám, že si užívám každou minutu.
Jak na tom momentálně jsem? Moje druidka začala s paragon levely, které se odemykají po padesáté úrovni, ale příběhově mě ještě pár misí čeká. Mám možná trochu problém s tím, že kvůli rozlehlosti a open world aktivitám je pro mě příběh až moc rozmělněný a rozhodně není tak intenzivní jako v předchozích dílech. Byť narativní část je dechberoucí a cutscény v Blizzardu fakt umí.
Do endgame mi ještě pár krůčků chybí, ale během levelování je ve světě tolik aktivit, které mě baví všechny. Díky jejich množství jsem zatím nepocítil ani záchvěv únavy z dělání toho samého pořád dokola. A ta hratelnost! Souboje jsou pro mě totálním požehnáním a epickou podívanou. Všechny ty výbuchy, škrábance změny z člověka na medvěda a naopak jsou oku lahodící.
Je tu pár bugů, které mi občas hru znepříjemňují, jako jsou pády či zamrzající obrazovka. Ale jinak si zatím Diablo nemůžu vynachválit, i když mě ze začátku dost zlobilo, a těším se, až se začnu prokousávat finální fází hry!
