Studio Frogwares, jehož detektivka Sherlock Holmes: Crimes & Punishments mi svého času učarovala a jehož fantasy odbočka The Sinking City nastínila možné nové směřování open world adventur, před pár dny prozradilo práci na další detektivní adventuře Sherlock Holmes: Chapter One sázející opět na otevřenost a svobodu hráčova rozhodování.
Ale protože do vydání nového Sherlocka je ještě daleko (blíže nespecifikovaný rok 2021), rozhodl jsem se hned po diskutování o adventurách ve Fight Clubu #478 stáhnout veškerou sherlockovskou tvorbu studia Frogwares a doplnit si znalosti. K mému štěstí už nějaký ten čas vlastním většinu her ze série na GOGu vyjma té úplně první, od níž mě ale okamžitě odradily nelichotivé recenze na Steamu.
zdroj: Frogwares
S nebývalým zájmem jsem proto usedl k druhému počinu studia, Sherlock Holmes: The Silver Earring, a netušil, co se na mě vlastně chystá. Na šestnáct let staré hře je zub času dobře vidět (na rozdíl od dalších dvou dílů nejde o remaster), ale já nejsem z těch, pro které by nedokonalá grafická stránka byla vyloženou překážkou.
To, co mi několikrát pozvedlo obočí, byla tehdejší neotesanost adventurního žánru. No dobře, není fér hodnotit celý žánr na základě jedné zpětné zkušenosti a já zrovna nemám ambice se vrátit ke všemožným adventurám ze začátku tisíciletí. Ale Sherlock Holmes: The Silver Earring o své době určitě něco vypovídá. Vždyť po svém vydání nesbíral vůbec špatné známky (u nás osmička).
Okem dnešního, moderními tituly rozmazleného hráče jde ovšem místy o velice bolestivou zkušenost. Zkušenost, díky níž si naštěstí alespoň připomenete pozapomenuté standardy minulosti, které svým způsobem dokáží vykouzlit úsměv na tváři. Uvědomíte si jednak pohodlnost dnešního světa, jednak syrovost toho minulého.
Automat? Kdepak kamaráde, manuál!
Mé největší rozčarování z The Silver Earring přišlo až po nějakých čtyřech hodinách plných vyšetřování záhadného případu vraždy vysoko postaveného britského byznysmena. Vraždy, jíž byl sám Sherlock svědkem.
Po ryze konverzační a poklidně zvídavé pasáži jsem byl načapán hlídačem při snaze proplížit se do jednoho rozpadlého objektu (buďte rádi za dnešní pathfinding, protože starý Sherlock se nesčetněkrát odmítal dostavit na mnou určené místo jenom proto, že byl líný obejít skříň, což nejvíc zabolelo v hektických pasážích na čas).
Dnes bych v takové situaci, tedy po selhání v rámci úkolu, očekával návrat k předchozímu záchytnému bodu, v horším případě restartování celé mise. Ale místo toho jsem byl informován o zhroucení britské ekonomiky vlivem mého nezdaru při velmi špatně čitelném stealthu. Konec hry.
zdroj:
Frogwares
Nečekal jsem, že by point-and-click adventura postrádající jakoukoliv akci mohla zničehonic zcela skončit. A co je na celé věci nejhorší: Neuvědomil jsem si, že něco jako automatické ukládání pozice nebylo tehdy běžnou praxí. Tyto hodiny bezstarostného šetření zakončené jedním nechápavým „WTF?“ mi už nikdo nevrátí.
Ale co, zasmál jsem se nad vlastní hloupostí, uvědomil si, jaký dnes máme ve hrách komfort, a protože už jsem znal řešení hádanek, za pár desítek minut jsem dohnal ztrátu a plíživou pasáž odehrál na Xtý pokus s velkou kadencí manuálních savů. Člověk se rychle poučí a od té doby jsem ukládal před čímkoliv, co byť jen trochu zavánělo možným průšvihem.
To kyselo je moc zakyslé
Výše popsané situaci předcházel další nešvar z doby, kdy byl internet ještě v plenkách, existovalo jenom pár pořádných stránek zabývajících se hrami a jejich obsah byl i tak řídký. YouTube? Ani náhodou. Takže co si počít ve chvíli, kdy si ve hře nevíte rady?
Uvědomil jsem si, že už se mi hodně dlouho nestalo, abych se v moderní hře vyloženě zasekl a musel použít vyhynulé slovo zákys (vyhynulé z hlediska herního významu, obchody jsou jinak plné zákysů). Hry jsou dneska nějaké jednodušší, dokážou hráči napovědět a nechtějí ho trápit. A když už se vám stane, že nevíte, jak dál, stačí si rozkliknout první walkthrough na YouTube a za pár vteřin jste zpátky v plných obrátkách.
Ale takový komfort v roce 2004 neexistoval. Existovaly návody, ale jejich sepsání nebylo okamžité, leckdy ani stoprocentní, a kdo si koupil hru v den jejího vydání, ten mohl zkejsnout na místě na hodně dlouho. A při hraní The Silver Earring mě zákys potkal minimálně jednou za hodinu.
Na vině byla hádanka, které jsem podle kusých indicií prostě nemohl přijít na kloub (a ani po přečtení návodu jsem nedokázal pochopit její princip). Ale stejně tak za to mohl malý bílý kousek látky, který v zastaralé grafice unikl mému zraku i kurzoru v disciplíně zvané pixel hunting. Návod z webu Abecedaher.cz jsem měl proto neustále při ruce a koukal do něj častěji, než by mi bylo milé.
zdroj:
Vlastní foto autora
Dnešní doba je velice uspěchaná a her ve frontě je obrovské množství. Kdybych chtěl, mohl jsem si lámat hlavu o trochu déle a snažit se dostat hádance na kobylku nebo už počtvrté oběhat úplně všechny místnosti a zjistit, jakou malou blbůstku nesmírně důležitou pro případ jsem to vynechal. Ale přišlo mi to jako zbytečné krácení už tak dost omezeného času, jakého se nám na tomto světě dostává. Ba co víc, už jsem v tom nedokázal najít zábavu, jen zdlouhavé trápení netrpělivého hráče.
Je škoda, že tvůrce už tehdy nenapadlo zakomponovat do hry nápovědu. Zrovna v případě Sherlocka Holmese by to ani nemuselo rozbíjet dobrý dojem! Kdyby se namyšlený Sherlock pro jednou přeci jen zeptal svého věrného společníka doktora Watsona na jeho názor a ten by ho nějakým nevinným pošťouchnutím dostal na správnou stopu...
Ale v případu The Silver Earring jste na to sami a sami musíte na všechno přijít. Ačkoliv vlastně na nic nepřicházíte, což je třetí a poslední kámen úrazu této konkrétní adventury.
Vlastní závěry? Ty sem nepatří
Po rovných deseti hodinách jsem se proklikal na konec The Silver Earring, abych si vyslechl Sherlockův sáhodlouhý monolog rekapitulující celý příběh hry a rozmotávající neskutečně zašmodrchanou sérii vražd, za nimiž stálo až příliš mnoho různých vrahů. Nebudu tvrdit, že jsem si to neužil. Chtěl jsem starou adventuru, chtěl jsem detektivku se Sherlockem. Dostal jsem to, bylo to místy příjemné a v lecčems mi to otevřelo oči.
Jenže za celých těch deset hodin na mě vůbec nepřišla řada. Pominu-li pár hádanek, které byly buď příliš triviální, nebo nepochopitelně obtížné, já jako hráč jsem za celých 10 hodin neučinil jediné rozhodnutí.
Dokud jsem nesebral úplně všechny předměty, které autoři označili za interaktivní, dokud jsem si nepřečetl všechny dokumenty, neprozkoumal všechny stopy, nepřeměřil tohle a nevzal vzorek támhletoho, tak se hra nehnula z místa. Vedlo to samozřejmě k dalším zákysům, protože při snaze opustit místo činu (honosnou vilu) Sherlock prohlásil, že ještě nemůže odejít. Důvod? Ten se skrývá někde v šeru, je těžko rozpoznatelný lidským okem a příliš malý na to, aby o něj myš nahodile zavadila.
zdroj:
Frogwares
Sherlock Holmes: The Silver Earring vám zkrátka nedovolí udělat chybu (vyjma stealthové pasáže, kde je naopak nebývale přísný). Nedopustí, abyste minuli jakýkoliv detail. Nenabídne vám větvené dialogy, prostě musíte oklikat každé z nabízených témat, protože se potřebujete dozvědět všechno a špatná volba neexistuje, neboť neexistuje žádná volba.
Jde v podstatě o starý film na pásce, který neplyne sám, ale potřebuje, aby hráč točil kličkou. Jakmile přestane točit, někde se zadrhne, film stojí a bude stát do té doby, než se klička dá opět do pohybu přesně tak, jak to autoři chtěli.
Po každém dni stráveném na případu máte kapsy plné důkazů a už už se těšíte, že bude na vás rozhodnout, co s nimi. Ale i vědecká minihra vám přesně říká, co máte kam dát a s čím to smíchat a vy nikdy nemáte pocit, že jste na něco přišli.
zdroj:
Vlastní foto autora
Na konci dne musíte ještě odpovědět na sérii otázek přiřazením konkrétních důkazů či dialogů, a i když tentokrát opravdu vy sami vybíráte odpovědi, platí, že dokud nebudete mít dotazník správně na 100 %, hra vás prostě nepustí dál a Sherlock bude trvat na svém, že vám unikl nějaký detail. Neřekne vám ale jaký, takže vás čeká buď zdlouhavé procházení všech záznamů z vyšetřování, nebo metoda pokus omyl.
Povolení selhání zkrátka nepřipadá v úvahu a vede to pouze k tomu, že čelíte dalším a dalším zákysům a akorát si připadáte zbyteční. Co se samotného závěru týče, jde o jediný moment, kdy můžete ve svých volbách chybovat – při vyplňování jmen vrahů konkrétních obětí. Ale stejně to na výsledek nemá žádný vliv, na což vás hra sama upozorní a znehodnotí tak veškerou vaši snahu.
Předpřipravená cutscéna s již zmíněným monologem Sherlocka odhalí úplně celý děj hry a rozuzlení. Kvůli mé nepozornosti (tedy doufám, že jen kvůli ní) jsem si nespojil některé detaily a určil několik vrahů špatně. Ale protože na tom vůbec nezáleželo, bylo mi to jedno. Nedostavil se ani příjemný pocit překvapení nad prozrazením skutečných viníků, protože já jsem v tomto příběhu sehrál pramalou roli.
Sherlockova evoluce
Sherlock Holmes: The Silver Earring byla moje druhá zkušenost s touto sérií od Frogwares. Tou první byl už zmiňovaný Sherlock Holmes: Crimes & Punishments. A je o to těžší vrátit se v dnešní době k starobylé hře, jejíž současná pokračování obsahují vynikající mechanismus myšlenkového paláce. Díky němu už máte pocit, že skutečně sami skládáte dohromady vodítka a ano, můžete si dát dohromady špatné dvě a dvě a dojít k závěru, který neodpovídá proběhlým událostem. A to je skvělý pocit. Rozhodli jste se a udělali chybu. A tak to má být.
I když z návštěvy roku 2004 rozhodně neodcházím plný nadšení, dovedlo mě to k zamyšlení. Uvědomil jsem si, jak moc jsem rozmazlený. Jak počítám s automatickým ukládáním, jak jsem zvyklý na to, že hru řídím já a nejsem jen její loutkou, jak dnešní hry neustále plynou kupředu a nenechají vás zaseknout, protože na to prostě není čas. Protože nejsme tolik trpěliví.
zdroj:
Frogwares
Tehdy bylo času víc, a bylo proto snadné odpouštět to, co dnes označíme za nedostatek (i když to tehdy třeba bylo bráno jako standard). Myslíte si, že mě tato zkušenost vyléčila z touhy zkoumat starší adventury? Právě naopak. Mám v úmyslu dokončit všechny následující adventury se Sherlockem od Frogwares, protože mě tento svět zajímá, studiu dlouhodobě fandím a detektivní videohry a deskovky jsou mojí nejnovější vášní.
Půjde-li vše podle plánu, chtěl bych mít hotovo před vydáním hry Sherlock Holmes: Chapter One. Nejde mi jen o doplnění vzdělaní, jednoho dne bych chtěl zmapovat vývoj jedné adventurní série napříč téměř dvěma dekádami. Jsem velice zvědavý, zda byl hráč do hry zapojován postupně, nebo šlo o jeden velký skok, od kterého už skutečně záleželo na tom, jak se ve hře rozhodujete.
Ale už hraní The Silver Earring mě přece jen něco naučilo. Dokud vám ji nevezmou, ani si neuvědomíte, jak moc je důležitá možnost volby. Skutečné volby, která něco znamená.
