Strider - recenze

Možná jste si toho nevšimli, ale nacházíme se v době, kdy se z recyklace stala každodenní realita. Velké vydavatelské domy namísto vývoje nových značek opakovaně sahají do rukávu a vynášejí trumfy, kterými nás bavily v devadesátých letech na arkádových automatech nebo starých konzolích. Vyjde to levněji a navíc ke hře přitáhnou pozornost pamětníků.

GRID 2 - recenze

Závodní žánr se mezi prvním a druhým dílem GRID změnil k nepoznání. Všichni jako by pochopili, že polorealistické, ale přeci jen mírně odosobněné simulátory sice vyhrávají ceny, ale jejich tržby nevypadají příliš sexy v powerpointových koláčích. A tak se i největší hráči na trhu ženou za co nejširší cílovkou a snaží se balancovat na hraně obecného zájmu a pověsti vybudované na seriózním závodění. Není to jen o věčném a celkem černobílém rozdělování na simulace a arkády - je to především o snaze nějak to závoděním hráčům pocukrovat. A v tomhle směru zatím všichni slaví spíše rozpačité úspěchy.

Forza Horizon - recenze

Hned zkraje se přiznám, a možná to pro některé z vás bude důvod, abyste se rovnou vrátili k volantům svých hardcore simulátorů, že jsem se na Forza Horizon těšil. Hluboko v srdci mám totiž pro tyhle „simulace“ silničních flákačů slabost. To samozřejmě nevylučuje skoro fanatickou oddanost závodním okruhům, speciálům a osekávání vteřinek na Nordschleife. Jenže čas od času člověk potřebuje vypnout. A předstírat relaxační jízdu v uhlově černém Mustangu první generace, snažíc se jet třeba Road Atlanta rychlostí pod sto mil za hodinu, to prostě vypadá hloupě.

Joe Danger 2: The Movie - recenze

Není to ani rok, co vyšla recenze Joe Danger: Special Edition a už tu máme regulérní pokračování. Jak samotný název naznačuje, Joe Danger 2: The Movie se již neodehrává na opuštěných tratích někde na venkově, kde se Joe snaží získat zpět svoji ztracenou slávu. Tentokrát si jej právě díky všem šíleným kouskům z minulého dílu vyhlédl režisér těch nejakčnějších filmů na světě, protože potřeboval někoho, kdo si bude ochoten s úsměvem na tváři polámat všechny kosti v těle jen pro naši zábavu.

Mad Riders - recenze

Déjá vu. Jedině tak se dá popsat návrat polského studia Techland na pole závodních her. Ještě to nejsou ani dva roky, co nám přineslo fádní hru nail'd a už jsou zase zpět a v tom samém průšvihu. Mad Riders je opravdové šílenství, hlavně z proto, že se od svého předchůdce nepoučilo a přináší nám v podstatě jedno a to samé.

Sine Mora - recenze

Tvůrci z Grasshopper Manufacture mají sklony k uměleckému zpracování svých her. Naposledy to předvedli v akční adventuře Shadow of the Damned a nyní v těchto tendencích pokračují i v titulu Sine Mora. Jelikož se jedná o 2D střílečku viděnou z boku, čekal by to asi jen málokdo. Přesto musím říct, že Sine Mora je prostě krásná. Chlubí se však i jinými přednostmi.

Insanely Twisted Shadow Planet - recenze

Her, ve kterých neohrožený hrdina zachraňuje svoji planetu před invazí hnusáků z vesmíru, vyšlo již nepočítaně. Avšak indie počin Insanely Twisted Shadow Planet na to jde z druhé strany a místo rádoby vážného boje o přežití, plného dojemných scén, nám servíruje logické hrátky, kde je záchrana světa vlastně jen taková třešnička na velmi chutném dortu.

Bodycount - recenze

Bodycount mohla být pořádná střílečka, která se na dlouhé měsíce stane pro všechny vyznavače žánru ideální zábavou. Ne každý chce totiž hrát komplexní 1st person akce s nějakým přídavkem. Mohla to být hra, která prostě jen nabídne dostatečně velké množství akce s naprosto ideálním poměrem jednoduché zábavy. Tvůrcům však záměr vyšel jenom částečně.

Test Drive Unlimited 2 - recenze (zaměřená na multiplayer)

Od minulých dojmů (které plní roli recenze singleplayeru) mám v joypadu o další stovky mil víc a v garážích po celém ostrově se nahromadily tisíce koní ukrytých v plechových fetiších na čtyřech kolech. Jako sběratel se cítím skvěle, jako řidič ovšem pořád průměrně. Jízdní model je totiž i u těch nejdražších a nejrychlejších vozítek stejně podivně nezúčastněný a nevyzpytatelný.