Ano, my víme, že Zaklínač 2 vyšel poprvé už v roce 2011. Své desáté výročí ale slaví rozšířená edice, která 17. dubna 2012 značila Geraltovu premiéru na konzolích. Příchod na Xbox 360 někteří z nás slavili, jiní brblali na nové ovládání, vesměs ale vzpomínáme zejména na obrovskou odvahu CD Projektu rozseknout hru ve třetině na dvě úplně odlišné příběhové linie. 

Alžběta Trojanová

zdroj: Foto: CD Projekt RED

První Zaklínač mě minul, protože jsem a) vždycky tíhla víc ke konzolím než PC, b) co si budeme nalhávat, Geraltův rybí obličej mě nijak neokouzlil. Pak ale přišel druhý díl a s ním moderně vyhlížející nový engine, ale i předělaný Geralt.

Pamatuju si, jak se nad tím tehdy brácha rozčiloval: „Vypadá jak David Beckham!“ (což v roce 2010 byla podivně obskurní narážka na dobu, kdy kolem roku 2003 tenhle fotbalista nosil dlouhé háro stažené do culíku). Já v tom ale neviděla problém. Geralt konečně nepůsobil jako hubenější Paroubkův příbuzný. Když pak oznámili, že vyjde i verze pro konzole, bylo jasno. Tuhle hru si stoprocentně musím zahrát! 

Moje vzpomínky na dvojku jsou veskrze dobré. V době, kdy vyšla na konzole, byla spousta problémů, které rozčilovaly původní hráče na počítačích, už odstraněná. Místo toho tu byl parádně rozjetý příběh, kde se snoubila vysoká politika s osudem běžných lidí. Samozřejmostí byla morální neurčitost, i když možná ne v takové míře, jakou zažili hráči jedničky. Ale vzhledem k tomu, že jsem neměla s čím srovnávat, mi to spánek nekazilo. 

Místo toho tu byl pořádný AAA zážitek. To, že hra v sobě obsahovala v podstatě dva zcela odlišné příběhy, mě naprosto okouzlilo. Zahrála jsem s chutí oba dva a doteď nevím, který bych si vybrala jako ten lepší. Stejně tak pamatuju, jak moc mě děsil otevřený svět Zaklínače 3 na prezentacích před vydáním a se slzou v oku jsem vzpomínala na kompaktní, ale velmi pečlivě vykonstruovaný zážitek ze dvojky. Jasně, třetí díl má v mém srdci asi nakonec větší místo a bavil mě o chlup víc, i tak ale na dvojku vzpomínám s láskou. Což mi připomíná, sakra, měla bych si tuhle hru oživit! Už je to nějaký ten pátek, co jsem ji hrála naposled.

Vašek Pecháček

zdroj: tisková zpráva

Ach, druhý Zaklínač, laťka pro všechny herní vývojáře, kteří by se chtěli kingkongovsky bušit do prsou a řvát na celý průmysl, jak jsou odvážní.

Protože může být někdo skutečně odvážný, dokud pro druhý díl svého relativně obskurního slovanského RPG nezmění celou vizáž svého ikonického hlavního hrdiny? Může si někdo říkat hrdina, dokud pro jistotu nevymění i barevnou paletu a z šedivé se přesune do sytě oranžové? Je skutečným herním Herkulem kdokoliv jiný než ten, kdo si dovolí z tutorialového souboje udělat smrtící past na nezkušené?

No a co jiného je statečnost než to, že v každém průchodu uzamknete celý jeden akt a jeho příslušnou lokaci, protože si hráč prostě musí vybrat jednu ze dvou radikálně odlišných cest?

Leckdo by samozřejmě řekl, že to vůbec není statečnost, ale čiré bláznovství, že leda pošuk by tvořil obrovské trpasličí město a pak do něj půlku hráčů vpustil jenom během závěrečné bitvy, ale jen se podívejte, kdo dneska vydává Cyberpunky, prodává práva Netflixu, plánuje čtvrté díly a po nocích se mazlí se soškami pro nejlepší hru roku 2015!

Druhého Zaklínače, ačkoliv mi osobně k srdci zas tolik nepřirostl (preferoval jsem temnější stylizaci jedničky a trošku mě štval soubojový systém), z výše uvedených důvodů nelze než obdivovat. Ano, jeho nejvýznamnějším zápisem v kronice herní historie nakonec asi bude fakt, že položil základy pro geniální třetí díl, ale do té RPG síně slávy sám o sobě taky nemá zase tak daleko. Takže RIP Foltest, vivat Geralt a vzhůru na čtyřku!

Aleš Smutný

zdroj: Archiv

Druhý Zaklínač, jak já ho nenáviděl (na začátku), jak já ho miloval! Dvojku jsem kupoval hned první den a to byl důvod mé prvotní nenávisti. Málokdo si pamatuje, jak moc CD Projekt „ulítnul“ s obtížností a obléhání hradu hned na začátku bylo totální peklo. Můj Geralt umíral a umíral a umíral a samozřejmě mě štval fakt, že Řezník z Blavikenu dostává neustále na budku od prostých kmánů na hradbách. A když jsem se tím vším probil, během pár dnů tvůrci vydali rychlý update, který mě už nenutil být nedůstojným strojem na kotouly.

Chtěl jsem Geralta z jedničky, který bude měnit styly boje, k nějakému kotoulu sáhne jen výjimečně a v boji bude spíše jako tornádo čepelí než hravý filuta, který rytíře dostává tím, že se kolem nich válí po zemi… Ostatně, je to asi jediná věc, kterou CD projektu neodpustím: Opuštění soubojového systému z jedničky. On by tedy na budoucí verzi pro X360 nefungoval, a protože ta zachránila CD Projektu život, asi bych svou umanutostí zabil celou firmu, ale tehdy jsem remcal, kudy jsem chodil.

Ale pak jsem se zamiloval. Letho byl perfektní nepřítel. Doteď si myslím, že je to koncepčně jedna z nejlepších postav, které CD Projekt pro Zaklínače vytvořil. Pak tu je Iorveth, můj nejoblíbenější elf, jehož cestu jsem si poprvé zvolil. Vernon Roche, cynický black ops chlapík, kvůli kterému jsem Vrahy králů rozehrál podruhé. Ves, můj videoherní crush. No a pak celá dějová linie, která naprosto drtí, ničí, zesměšňuje hlavní příběhovou linku trojky (ta ale zase vše kompenzovala skvělými vedlejšími úkoly).

CD Projekt byli doslova magoři, že se nimrali se dvěma plnohodnotnými větvemi příběhu, což si dnes málokdo troufne. Obě byly povedené, obě byly strhující a obě mě bavily hrát – a já se ke hrám prakticky nevracím. Hlavně měla ale dvojka unikátní atmosféru, která pro mě ztělesňuje herního Zaklínače. Ani pochmurná rozplizlost světa jedničky, ani rozmáchlost a zahlcení otevřeného světa trojky. Mám rád všechny tři díly z trilogie, ale dvojka, dvojka je pro mě asi pořád top.

Šárka Tmějová

zdroj: tisková zpráva

Celá herní zaklínačská trilogie je pro mě srdeční záležitostí. I když zpětnou optikou druhý díl z těch tří miluju asi nejmíň, pořád ho mám dost ráda a nechala jsem v něm v průběhu let děsivé množství času. A taky jsem kvůli němu u rodičů vydyndala novou grafickou kartu, protože na té původní mi úvodní cutscéna v lese běžela i na minimální detaily asi v 5 FPS.  

Díky své přesvědčivosti jsem nicméně Zaklínače 2 hrála na PC hned po vydání, takže mě neminuly Alešem zmiňované absurdně nevybalancované skoky v obtížnosti. Před rozzuřeným drakem na mostě jsem v úvodu prchala snad patnáctkrát, v jeskyni nekkerů jsem ve Flotsamu bídně zhynula aspoň desetkrát.

Konzolovité ovládání mi moc nesedělo, ale i bez gamepadu mi nakonec jakž takž přešlo do krve a já se mohla konečně začít soustředit na příběh, místo dumání, jak se co nejdéle vyhýbat soubojům. 

A že bylo na co se soustředit – trochu se obávám, že mě druhý Zaklínač zasáhl v kritickém období dospívání a elfský rebel Iorveth ovlivnil můj vkus na muže víc, než je zdrávo. Se skřípěním zubů jsem samozřejmě prošla i druhou linku s Modrými pruhy, ale blátivý vojenský tábor a zápletka kolem krále Henselta si moje srdce získaly mnohem míň než majestátní trpasličí město s mým elfským manželem, lesbomancií, sukubou a chlastačkami s trpaslíky. 

No a teď mám chuť si dvojku zase zahrát. Mimochodem, s mody na hezčí textury a delší renderovací vzdálenost vegetace vypadá na PC i po 11 letech pořád výborně. 

zdroj: Archiv

Pavel Makal

Toto je autentický záznam redakční diskuse na Slacku:

Pavel: přemýšlím, co napsat k Zaklínači

jako koupil jsem si kvůli němu Xbox :)

ale to je asi největší příběh, co k tomu mám

Aleš: Ale to je epic story! :)))

Pavel: hele, já jsem teď zjistil, že jak se snažím na tu hru rozvzpomenout, tak jsem ji asi nikdy nedohrál :)

moje poslední vzpomínka je na nějakou divnou část, kdy chodím někde po kopcích, se mnou skupina dalších (asi kouzelníků) a jsou tam myslím nějaký magický kopule?

pletu si to s něčím?

Aleš: Nn, to je začátek po prologu :)

zdroj: tisková zpráva

Pavel: nenee

to nemůže být začátek po prologu, hrál jsem to docela dlouho

prolog je dobývání hradu

a pak je takový to městečko Flotsam ne?

nebo tak nějak se to jmenuje

stoprocentně si pamatuju, že jsem souložil Triss v nějaký kašně

a že tam byl bossfight s nějakou velkou vodní mrchou

Aleš: Ona Triss používá tu magickou bublinu ještě před Flotsamem

Pavel: a ta pasáž, kde jsem skončíl, je imho fakt mnohem dál

Alžběta: Ještě je magická bublina, když procházíš tím bojištěm. A to je někde ke konci. Myslím, když hraješ Iorvetha

Pavel: hele tak už to vidim

je to začátek druhý kapitoly

kde najednou člověk nehraje za Geralta a asi mě to tenkrát štvalo :)

Šárka: Ale to je desetiminutová pasáž! :D

Pavel: ok, píšu si Zaklínač 2 na backlog :((((((

Já si totiž myslim, že to bylo v době, kdy jsem byl větší edgelord než nyní a hrál jsem všechno na největší obtížnost a pak jsem toho litoval. A myslim, že mě tam něco hrozně frustrovalo v tom Witcherovi, tak jsem to odložil a už jsem se k tomu nevrátil. Ale kdo ví, je to deset let :(

Patrik Hajda

Není moc o čem mluvit. Z té chvilky, kterou jsem druhému Zaklínači věnoval, mi utkvěly v paměti jenom dva momenty. Tím vrcholným je sex s Triss, tím finálním je souboj s „krakenem“ Kayranem, který mi přišel natolik nezábavný a pitomý, že mě dokonale odradil od dalšího pokračování ve hře. Dnes by mě docela lákalo dát hře druhou šanci a zjistit, co dalšího vlastně nabízí, ale kdo na to má mít čas…