Dnes je to přesně deset let, co vyšla mestská akce Watch Dogs, od které jsme si, za patřičné asistence PR mašiny Ubisoftu, slibovali novou revoluci a nebo alespoň evoluci v žánru městských akcí, komplexní hratelnosti se zakomponováním hackovacích prvků a celkově prostě chytrou hru, která se bude vymykat dosavadnímu standardu v tomto žánru. Jak dnes vzpomínáme na tenhle kousek, který pro některé z nás byl spíše zklamáním?
Adam Homola
Předpokládám, že můj názor na první Watch Dogs zase tak unikátní nebude. Stejně jako skoro všichni jsem byl z prvního představovacího videa ohromen a těšil jsem se. A stejně jako spousta lidí jsem pak byl mírně zklamán. A to ne ani tak z onoho grafického downgradu, jako spíš obecně z tónu i hratelnosti. Slibovaná „revoluce“ se nedostavila, nic zásadního se nestalo a já tak dostal jen solidní akční adventuru v otevřeném městském světě, který byl sice poněkud prázdný a suchý, ale rozhodně nebyl nezábavný.
Přesto jsem tam viděl velký potenciál a bavil jsem se dostatečně na to, abych u hry pár hodin vydržel, ale nedostatečně na to, abych ji na sílu dohrával. Na první Watch Dogs tak dodnes vzpomínám spíš jako na ambiciózní ideu, na titul s velkým potenciálem, který možná trochu předběhl svoji dobu a který určitě potřeboval zůstat ještě chvíli ve vývoji.
Každopádně je zajímavé, jak s oním potenciálem, tónem a vlastně i hratelností Ubisoft nakládal. Nebál se opravdu inovovat a dávat prostor poměrně divokým nápadům, čehož důkazem není jen zajímavá jednička. Mám teď na mysli hlavně výrazně odlišnou dvojku, která mě osobně z celé série bavila asi nejvíc, s výjimkou nepříliš sympatických postav a příliš rozdováděného tónu. Hratelnostně byla ale dvojka mnohem lepší než jednička a šlo, alespoň za mě, o opravdu zábavnou, vyladěnou a povedenou městskou akci. No a třetí Legion zaslouží pochvalu leda tak za další originální nápad(y), ale tím to bohužel hasne.
Značka Watch Dogs se tak do minulé generace konzolí zapsala nesmazatelným písmem a já jsem za ni rád. A jakkoliv preferuju dvojku, svoje kouzlo, nápady a vůbec odvahu něco takového zkusit měla pochopitelně i jednička už před deseti lety.
Patrik Hajda
Jakožto fanoušek série Driver je pro mě Watch Dogs hořkou pilulkou. Prapůvodně to totiž měl být další Driver, ale v Ubisoftu se po neúspěchu Driver: San Francisco, které osobně považuji za skvělou hru s auty, rozhodli pro změnu, přidali hackování a nakonec se z toho všeho vyklubali Watch Dogs.
Jasně, první trailery vypadaly famózně a městských akcí bylo tehdy stejně jako dnes trestuhodně málo. Nakonec z toho byla přinejlepším fajn hra, která dokázala zabavit, ale velkou díru do světa neudělala (a dodnes je mi záhadou, proč se dočkala rovnou dvou pokračování, která rovněž nijak zvlášť nezazářila).
Protože už víte, že mám rád auta, tak jsem si na prvních Watch Dogs oblíbil právě tuhle složku. Tedy, jízdní model zas tak skvělý nebyl, ale hra se mohla pochlubit opravdu skvěle zpracovanými nehodami, které byly audiovizuálně opravdu hrozivé, uspokojivé a strávil jsem spoustu času jen tím, že jsme s pomocí mobilu způsoboval chaos na křižovatkách (což vyvolávalo nostalgické vzpomínky na vynikající Burnout 3: Takedown).
zdroj: Archiv
Z celkového hlediska ve mě ale hra Watch Dogs zanechala dojem nenaplněného potenciálu a rozhodně ne next-genového zážitku. Nikdy nedostanu z hlavy video, v němž jsou různé aspekty hry srovnávané s původní českou Mafií a dalšími staršími hrami. Vystřílené nábojnice zůstávaly na ulici, stejně jako střepy z vyraženého okénka, mořská hladina šplouchala po výstřelu do ní, voda tryskající z uraženého hydrantu neprocházela skrz model vozu… Nic z toho Watch Dogs neumělo, a to vyšlo dávno po hrách, které takovou imerzí vládly.
zdroj:
tisková zpráva
Aleš Smutný
Popravdě, Watch Dogs ve mně nezanechali většího dojmu a v paměti mi zůstává jen skvělý první trailer. Hru jsem pak dostal do ruky těsně před vydáním a fascinovaly mne věci, které se později začaly stávat standardním neduhem některých her od Ubisoftu. Tedy sliby něčeho přelomového, revolučního, co se ovšem ve skutečnosti vyklube v celkem běžnou hratelnost s dříve viděnými prvky, jen převlečenými do jiného kabátku.
Nesmyslné momenty a rozhodnutí v příběhu, nemastný neslaný hlavní hrdina a především naprosto přefouknutý a glorifikovaný motiv hackingu, který ale představuje jen další „kouzelnou“ schopnost v rámci prostých miniher. Neoslovil ani bezkrevný otevřený svět a hlavně a především, ve chvíli, kdy jsem jako soukromé očko a hacker místo nějakého sofistikovaného postupu měl vykosit skladiště plné profesionálních ozbrojenců, atmosféra vylétla oknem a nevrátila se.
Watch Dogs je prostě příkladem hry, která není sama o sobě špatná, jen toho slibovala mnohem víc a zároveň jako v jádru městská akce nedokázala nabídnout nic opravdu výjimečného a neviděného. Kdyby tu nebyly další dva díly, už bychom na Watch Dogs dávno zapomněli. Takhle jsme měli hratelností velmi solidní dvojku, kde mne ale iritovaly všechny postavy a o Legion snad ani raději nebudeme mluvit...
Pavel Makal
Je těžké nevzpomínat na Watch Dogs s jistou mírou zklamání, byl to konec konců jeden z prvních případů tvrdého vystřízlivění z opojení zbrusu novou generací, jejíž údajný výkon měl nabízet takřka nekonečné možnosti. Asi všichni si pamatujeme ono okouzlující video z deštivého Chicaga, ve kterém všechna NPC realisticky reagovala na chování Aidana Pearce, krásná grafika vykresluje odlesky na každém povrchu a město je interaktivní hračkou, kterou schopný hacker dokáže v mžiku přetvořit ve smrtící zbraň.
Výsledek byl poněkud jiný, daleko schematičtější. Grafika z trailerů prošla masivním downgradem, příběh o mrtvé neteři nanicovatému antihrdinovi velkou službu neudělal a akce v kombinaci s žalostným jízdním modelem to nedokázala vykoupit. První díl mám tedy spojený především s hořkým uvědoměním, že ani nový hardware nemusí znamenat, že reklamní kampaně tak trochu nekecají.
O poznání lepší vzpomínky mám na druhý díl, který sice masy drsných hráčů odpudil svou frikulínskou estetikou a ústřední skupinkou sanfranciských hipsterů, po stránce hratelnosti a možností na tom byl ovšem o poznání lépe. Jen v prodejích hra propadla, hráči zkrátka Ubisoftu už příliš nevěřili. No a zklamání jménem Legion, které vsadilo vše na jediný mechanismus, v konečném důsledku nefunkční, patrně nad hlídacími psi demokracie nadobro zavřelo hladinu.
A co vy? Jak vy vzpomínáte na už dekádu starou značku?
