Máte námět či připomínku? Napište nám
První hra, na kterou jsme se místo hraní raději dívali
zdroj: vlastní
Téma

První hra, na kterou jsme se místo hraní raději dívali

11. 5. 2020 17:30 | autor: Redakce Games.cz |

Youtubeři, kteří za vás odehrají celou hru, ať už s komentářem, nebo bez něj, už hezkých pár let nejsou žádnou vzácností. Je to výtečná alternativa pro všechny, kdo si hry nemohou dovolit, nerozjedou je na svém starém železe nebo se jim prostě zrovna chce spíš koukat než hrát. Jak to ale se sledováním her na YouTube máme my, novináři, kteří mají hraní v popisu práce? Kdy jsme si odbyli svoje youtuberské poprvé?

Patrik Hajda - Penumbra: Black Plague

Přiznám se, že už si nepamatuju důvod, proč jsem v době kamenné začínajících youtuberů jako první viděl právě Penumbru: Black Plague. Možná se objevila někde ve slevě, možná byla na disku Levelu či Score a já prostě potřeboval zjistit, o čem ta hra je a zda by mě mohla zajímat. Nemám rád horory. Nehraju je, nekoukám na ně, ale Penumbra mě nějakým záhadným způsobem přitahovala.

Bylo podivně zábavné dívat se, jak někdo cizí hraje hru a já si mohu prožít její celý průběh, aniž bych pohnul myší a mačkal klávesy. Tehdy to bylo ještě bez doprovodného komentáře youtubera i bez jeho tváře v jednom z rohů. Atmosféra tak mohla naplno vyniknout a do paměti se mi vrylo setkání s podivným humanoidním monstrem se zvláštně zkrouceným penisem.

Youtuber, na jehož jméno si nikdy nevzpomenu, jelikož mě tehdy nenapadlo se o něj vůbec zajímat, prchal před tímto zrůdným monstrem a čelist mi spadla ve chvíli, kdy se prchající postava schovala do tmavého kouta a díky možnosti manipulovat čímkoliv v okolí se přikryla matrací z nechutné nemocniční postele. A zrůda ho opravdu nenašla, i když čenichala okolo.

Přestože jsem se bál, měl jsem touhu dokoukat celou hru. A byl to skvělý zážitek, díky kterému jsem této aktivitě docela propadl. Našel jsem si tři youtubery, jejichž tvorba, žánrový záběr a přednes se sešly s mými preferencemi a každý den jsem jako závislák sjížděl jedno video za druhým. Od té doby uběhlo už pár let a já si neumím představit, že bych dnes tímto způsobem trávil volný čas. Ale na své poprvé nikdy nezapomenu.

Václav Pecháček - The Last of Us

zdroj: Naughty Dog

The Last of Us by si měl zahrát každý majitel PlayStationu, který holduje silným příběhům a nezalekne se nějakého toho houbáckého zombíka. A já jsem si ho taky zahrál… jenže nedohrál. Stala se mi taková drobná nepříjemnost: v mechanice se mi při neopatrném přenášení konzole poškodil disk a já už nemohl pokračovat. A tak jsem se poprvé v životě obrátil na letsplayery.

Nejdřív jsem sledoval komentované hraní, než mi došlo, že přece existují i prosté záznamy hraní, do nichž nikdo nekecá a jen mě nechá, ať si naplno užívám melancholickou poetiku Joelova a Elliina světa. A víte co? Nakonec jsem si možná sledování The Last of Us užil víc než jeho hraní.

Stejně jako Patrik totiž nejsem zrovna nejstatečnější hráč, příliš nezvládám hrát horory, a ačkoliv bych The Last of Us za čistokrevný horor určitě neoznačil, někdy, když vás v temnotě pronásleduje klikání neviděného houbíka, to umí být pořádně strašidelné. Byl jsem proto daleko víc uvolněný a schopný naplno vstřebávat slasti a strasti (no dobře, spíš jen ty strasti) Joelovy pouti, když smrt hrozila někomu jinému než mně  a když jsem věděl, že žádná smrt pravděpodobně nepřijde, protože to by se do videa nehodilo.

Adam Homola - Hearthstone

Ke kartičkám mám komplikovaný vztah. Samotné hraní mě docela baví, ale ukrutně mě nebaví skládání balíčků a řešení, které karty se hodí k sobě. Proto se do karbanu moc nepouštím, byť jsem svého času na nějakou dobu propadl Hearthstonu. Nakonec mi to zase tak dlouho nevydrželo, ale víte, co mě na Hearthstonu bavilo ze všeho nejvíc? Sledovat Total Biscuita, respektive jeho sérii Lord of the Arena.

Stejně jako Total Biscuit nebyl tradiční youtuber, není Lord of the Arena tradiční hraní Hearthstonu. TB dělal různé experimenty, zkoušel všemožné kombinace, ale – a to především – všechno hrozně dobře vysvětloval. Právě jeho analytické myšlení, důkladné vysvětlování všeho potřebného za pochodu a následné sledování reakcí na jeho akce bylo k nezaplacení. 

Sám jsem pak už jeho postupy ve hře moc nepraktikoval. Tou dobou mě totiž Hearthstone víceméně ztratil. Přesto jsem se s chutí díval na každý další díl a užíval si Biscuitovy rozbory všeho možného i nemožného.

Šárka Tmějová - Heavy Rain

Heavy Rain zdroj: Archiv

Mnohahodinové komentované streamy mi nikdy nic neříkaly a dodnes vlastně nic moc neříkají. Jediné průchody hrami, které jsem cíleně sledovala, byly ty prakticky anonymní, nijak neobohacené streamerskou persónou. Když nepočítám různé alternativní konce sebevražedné mise v druhém Mass Effectu, kterou bych nechtěla celou znovu procházet, jen abych své oblíbence nechávala umřít, byl první odkoukanou a nehranou hrou nejspíš Heavy Rain.

Zbožňovala jsem Omikron, bavil mě Fahrenheit a Heavy Rain vypadal jako příčetnější, méně nadpřirozenem obohacená verze šablony interaktivní zábavy na pomezí filmů a her od Quantic Dream. Zkrátka mě lákal, ale v roce 2010 jsem nevlastnila PlayStation 3 a o PC verzi jsem si mohla ještě devět let nechat jen zdát, takže mi nezbylo než se na něj podívat na YouTube. Samozřejmě bez komentáře, zato v několika verzích, kde Ethan, Madison, Norman i Scott opakovaně umírají, ožívají a ztrácejí i nacházejí malého Shauna. Shaaauuun? Jasoooooon?!

David Cage chce zkrátka vždycky napsat emocionální drama, ale internet ho opakovaně zrazuje. Nebo Cage možná jen neumí moc dobře psát, protože se svým patosem umí leckdy zesměšnit i bez doprovodného komentáře. Spíš než o průvodní slovo bych tak stála o stream, kde do Heavy Rainu někdo doplní sitcomový smích. Ne, moment, to už vlastně skoro existuje. 

Nejnovější články