Už od oznámení World of Warships jsem trpěl k téhle sestře World of Tanks silnou náklonností, a to i přesto, že mne původní tanky nijak nebraly. Důvodem nebyla ani víc než dekádu stará návštěva Lesta Studio v Petrohradu, ani láska k filmu Das Boot (protože tehdy ještě ponorky ve hře nebyly) nebo Tora! Tora! Tora! Už ve své betě hra nabízela chytrou, přemýšlivou hratelnost, kde vládu reflexů nahrazovala potřeba přemýšlet dopředu a multitaskovat.
Dvakrát jsem smočil virtuální nohy v oceánech druhé světové války a dvakrát kvůli herním povinnostem rychle skončil vyplavený na břeh. Až z nějakého popudu, v době kdy se českému zastoupení Wargamingu podařilo do hry dostat prvního českého kapitána Švejka, a ve Fight Clubu jsme měli i delegaci z Wargamingu, jsem se znovu ke hře vrátil v potřebě trochu změnit žánr toho, co aktuálně konzumuji… a už druhým měsícem potápím jednu loď za druhou, ty své nevyjímaje.
V první řadě mne překvapilo, jak daleko hra pokročila od mých předchozích návštěv. Následně i to, že naskočit do ní není úplně jednoduché a musel jsem absolvovat několik výukových videí a pak i důrazně pročítat wiki hry, kde jsem stejně většině věcí nerozuměl a jen doufal, že mi bude vysvětleno, jak fungují některé lodě, a hlavně vývojové linie. Jak se liší různé linie japonských torpédoborců? A jak britských bitevních lodí? A proč má panasijská frakce celkem jen dva typy lodí? A co jsou všechny ty akce a měny a… aaaargh!
Nic neplaťte, dokud nevíte, co vlastně chcete
Popravdě, různé kampaně, mise a měny mne skoro odradily, protože jsem z nich měl dojem, že jsem v rámci free-to-play titulu naskočil na něco podobného mobilní hře. A rovnou můžu s ulehčením říct, že to byl dojem špatný, protože jsem doteď do hry nevrazil ani korunu a až to budu chtít udělat, bude to jen z respektu k vývojářům, jelikož se dá krásně hrát zdarma. Což je spíš jen taková poznámka, abych odvrátil prvotní obavy, že tu vychvaluji hru, ve které dělám tematickou velrybu ze svého skvělého šéfredaktorského platu. Přitom všichni víme, že mi to Warhammer 40,000 nedovoluje.
Různé měny jsou v rámci dočasných kampaní a rychle jsem se naučil je ignorovat, pokud jsem zrovna na plnění dané kampaně neměl potřebné zkušenosti, lodě a pododbně. Důležité jsou vlastně jen tyhle – dublony, prémiové platidlo, které ale ideálně nemusíte vůbec používat. Dále pak zkušenosti lodě, které získáváte jen hraním dané lodě. Následně volné zkušenosti, kterými můžete suplovat nedostatek zkušeností lodě (a tak můžete přeskočit grind plavidla, která vás nebaví). Pak ještě uhlí, které vám padá z beden a můžete jím odemykat prémiové lodě. No a nakonec ocel, kterou vyděláváte primárně v Ranked režimu a opět jsou za ni prémiové lodě. Vše si vyděláváte hraním a popravdě, spíš bych hráče v prvních desítkách hodin silně odrazoval od jakýchkoliv investic. Nepotřebujete to.
zdroj:
Wargaming
Nakonec tu jsou především kredity, za které se opět kupují lodě, vybavení a vydělávají se hraním. Tedy dají se i koupit, ale to vám opět vřele nedoporučuji. Naopak, co vám doporučuji, je uvědomit si, že tady není cílem se co nejrychleji vylevelovat na Tier X lodě, protože to je endgame. Ne! Rozhodně ne! Je to omyl a nedělejte to! Já se to naučil cestou trnitou a nyní vám předám desítky (teď už asi stovky) hodin nabývané moudro. Tier X není váš cíl!
Větší neznamená lepší!
Lodě jsou od Tieru I do Tieru X a teď si pište za uši: První čtyři tiery slouží jen pro osahání tohoto typu lodí, prosvištíte skrz ně rychle a později je budete přeskakovat, protože bitvy těchto úrovní jsou v drtivé většině jen s boty. Od Tieru V a opuštění chráněného matchmakingu pro nováčky, začíná zábava, protože se přidávají živí hráči a lodě se začnou hodně lišit. A teď to nejdůležitější – vy chcete hrát ve všech Tierech od V do X, protože každý skýtá o něco jiný zážitek a jsou v něm odlišné typy lodí! Platí, že v nižších úrovních máte víc prostoru na chyby, na těch nejvyšších už ho moc není.
Stejně jako mnoho dalších jsem se zkušenostmi z chráněného matchmakingu hned vzal Tier VIII Tirpitz, který jsem dostal do vínku jako navrátivší se a… au. Au au au. Sebevědomě jsem vplul s mocnou bitevní lodí se slavnou historií do úžiny, kde jsem si říkal, že budu mít krytý alespoň jeden bok a budu ničit ty otravné torpédoborce… abych zjistil, že Tirpitz zastavuje opravdu výrazně pomaleji, než můj Tier IV křižník, takže jsem omylem vesele vplul doprostřed mapy a nechal se rozstřílet během dalších deseti vteřin. Tohle nebyla ta power fantasy, kterou jsem čekal…
zdroj:
Wargaming
Štěstí je, že jsem si jako první hlavní linii zvolil japonské torpédoborce, což znamená malé, rychlé lodě, které mají spoustu torpéd, sice skoro nic nevydrží, ale zase disponují vysokým maskováním maskování, takže s dobrým vybavením a kapitánem můžete srazit svého vodního nindžu na viditelnost od 6 km, a to už je moc pěkné. Hraní za torpédoborce mne také nutilo přemýšlet o mapě, o tom, kam plout, kudy najít únikovou cestu, jak se lodě k sobě vzájemně pohybují a naučit se odhadovat, kam odpalovat torpéda. Což jsou základní zkušenosti, které do vás hra první desítky hodin vtlouká, a které pak nebudete na tom vysněném (a často ne nutně zábavnějším) Tieru X potřebovat.
World of Warships je totiž primárně hra o přemýšlení.
Vrátím se ale k tomu, že od páté úrovně už je hra neskutečně zábavná a mění se jen okolnosti. Torpédoborce mají rychlé přebíjení náloží, bitevní lodě jsou mrštnější, najdete jen málo sekundárních buildů (tedy automatizované střelby menšími děly z lodí, což je na vyšších úrovních funkční strategie) a nepotkáte moc ponorek. Další zlomový bod přichází kolem Tieru VII až VIII, kdy se začne objevovat hodně lodí s radary, jež radikálně mění strategii používání torpédoborců a orientaci na mapě. Destroyery totiž najednou musí spotovat, tedy nacházet nepřátele, aby vaše bitevní lodě a křižníky mohly střílet, a aby se k nim nedostaly jiné torpédoborce. No a Tiery IX a X už jsou na vyvarování se chyb velmi náročné.
World of Warships je totiž primárně hra o přemýšlení. Torpédoborce jsou ještě hbité a jde měnit strategie hodně rychle (což ostatně musíte), ale bitevní lodě klidně minutu zrychlují na maximální rychlost a obrat o 180 stupňů jim klidně další desítky sekund zabere, nemluvě o potřebném prostoru. Takže musíte vnímat mapu, musíte vědět, kde můžete co udělat, protože začít se otáčet uprostřed atolového labyrintu je sebevražda. Musíte přemýšlet. Torpéda nejlepších torpédoborců se přebíjí klidně minutu a půl, takže si sakra dáváte pozor, kam je pošlete a v jakém rozptylu. Otáčení děl bitevních lodí může být nesmírně pomalé a když řeknu, že se během toho v klidu stihnete napít kafe, nepřeháním. Stihnete.
zdroj:
Wargaming
A proto World of Warships zcela upřímně miluju – protože vás nutí přemýšlet a multitaskovat, a velmi často postřehnete, jakou chybu jste udělali s velkým předstihem. I když jde o arkádové zpracování bitev (jinak byste jeden zápas hráli hodiny), nabízí tuny filmovosti, stylu a strategie. Momenty, kdy očima posunujete odpočet přebíjení děl, protože váš cíl je pořád bokem a vy mu můžete trefit průbojnými granáty zranitelnou citadelu. Vteřiny, kdy čekáte, až dokončíte obrat za ostrov a dostanete se ze zdrcující palby nepřítele. Okamžiky, kdy víte, že jste spadli do pasti. Máte kormidlo naplno doprava a jen sledujete, jak se na vás žene hejno torpéd, kterým nestihnete ani nastavit příď a jen do chatu napíšete „GG WP Shima“ a u toho si představujete kapitána jak jen rezignovaně upíjí z šálku a čeká kolizi za 6, 5, 4, 3…
Čas pustit si zase Greyhound
Popravdě to, co tu popisuji, se týká primárně PvP módů, kterých má hra několik a pokud toužíte po PvE a nechcete se poměřovat s živými hráči, také máte možnost. Kooperace proti botům mne nebaví, ale znám lidi, kteří ji mají rádi a je vlastně dobrá na vyzkoušení zcela nové lodi. Operace, což jsou PvE scénáře, kde musíte plnit příběhové úkoly, je už jiná a občas je hezké vzít si nějaký specifický typ lodi a vrhnout se do víru kampaně. Osobně mám ale nejraději PvP náhodné bitvy, kde si můžete užít opravdovou melu klidně dvaceti lodí nebo velmi taktické Ranked bitvy, kde to bez alespoň minimální domluvy nejde – a kde se bojuje jen určitými Tiery lodí, v nejnižší lize VI a VII, což samo o sobě vypovídá o tom, že není cílem se profarmařit co nejrychleji na desítku!
Právě Ranked je pro mne asi vrchol toho, co World of Warships umí vykouzlit. Menší počet lodí vyžaduje strategii a je třeba znát nejen schopnosti své lodi, ale i soupeřových. Nejvíc jsem v Ranked odehrál s francouzskými torpédoborci, které jsou rychlé, mají velmi dobrou hlavní baterii a dostřel, ale postrádají kouřovou clonu a mají nízké hodnoty maskování. Vždycky tak přichází příjemné napětí, kdy kontrolujete složení týmu proti vám. Vidím třeba, že soupeřovy torpédoborce mne overspotují, což znamená, že mne uvidí dřív než já je a musím tedy počítat s tím, že při obsazování bodů na mne může vyletět hejno torpéd. Radary jsou větší problém. Ve chvíli, kdy mne uvidí na otevřeném moři mimo ostrovy, mě čeká zuřivé kličkování mezi kanonádou křižníků a bitevních lodí.
Což mne ale čeká stejně. Styl francouzských torpédoborců je drzý. Rychlé přemisťování, občasná palba na podobně malé konkurenty, odhalování cílů pro vlastní těžkotonážníky, úprk mimo zorné pole… a pak třeba adrenalinová jízda mezi ostrovy, kdy zasypávám vzdálenou bitevní loď výbušnou municí, a jako otravná moucha s malým plamenometem se snažím obří monstra zapálit a přitom kličkuju mezi palbou bránícího se Goliáše.
zdroj: Rockstar
A nebo jsem se teď zamiloval do sekundárních buildů německých lehčích bitevních lodí. A nebo prémiové italské Napoli, kdy se vrhám do bitev jeden na jednoho, soupeře zasypávám konstantním deštěm ze sekundárních baterií, zároveň se snažím vše absorbovat svou více či méně odolnou přídí, využívám specializace kapitána a dané lodi na takzvaný brawling, který spoustě jiných linií není po chuti. A nebo týmově důležité americké křižníky, které toho tolik nevydrží, ale zase mají pokročilé radary a mohou zvrátit chod bitvy a nebo…
Je toho tolik, co jde ve World of Warships zkoušet, testovat, zažívat. Mám za sebou přes šest set bitev a stále to znamená, že jsem začátečník. Myslím, že mám už solidně zvládnuté japonské a francouzské torpédoborce, průměrně hraju americké křižníky a dobře mi to jde s atypickou Napoli, ale je spousta stylů, na které si netroufnu. Což je asi největší kouzlo, které celá tahle hra pro mne má. Zcela zřetelně vidím, jak se zlepšuji, a to ne ve smyslu statistik, ale toho, jak hraju a jak lépe pracuji s mapou a s ostatními hráči.
zdroj:
Wargaming
Vidím, že se mám kam dál rozvíjet a co zlepšovat. Ne ve smyslu lodí, které si mohu odemknout (i když těch je dost a začínám koketovat s italskými křižníky), ale z hlediska strategií a postupů. Rozeznávat nepřátele i podle toho, co jejich lodi vydrží a nebo způsobí, charakterizovat styly hraní podle názvu lodí (aneb „dělat Gdaňsk“) a… prostě jsem naprosto nepochopitelně propadnul téhle propracované, chytré hře, i když bych se nikdy neoznačil na lodního maniaka. A nevypadá to, že by moje nadšení mělo po měsících hraní nějak ochabovat. Propadl jsem World of Warships, nevím jak z toho ven a ani nechci.
