Je to vždycky stejná pohádka, kterou FromSoftware píše už pětadvacet let: Studio, pověstné nesmiřitelnou obtížností, vydá novou hru a rázem se mění žebříčky těch nejobtížnějších bossů. Na nekonečném kolečku umírání a učení se nových bossů v soulsovkách je cosi velmi opojného. Depresivní, byť nádherné světy by mohly zdáním klamat, že hry od FromSoftu jsou o utrpení, ale opak je pravdou. Jsou o naději, o překonávání překážek a učení se z vlastních chyb.
Když jsem na sociálních sítích hořekoval nad obtížností jednoho z bossů z Shadow of the Erdtree, rozjela se v komentářích diskuze o tom, kteří záporáci dělají lidem největší problémy. Zajímavé ale je, že se seznam u každého mnohdy diametrálně liší. Jasně, přední příčky těch nejtužších výzev z libovolné soulsovky bude asi zaujímat Orphan of Kos z Bloodborne, Malenia (Blade of Miquella, who has never known defeat) a brutální duo Ornstein a Smough z Dark Souls (byť si myslím, že Shadow of the Erdtree žebříčkem může docela dobře zamávat).
Jsou to ale nakonec unikátní osobní příběhy, které díla od FromSoftware píší nejlépe. Pamatuju si, že Ornstein a Smough mi nikdy až tak velké problémy nedělali. Stejně tak byl před více než dvaceti lety jedním z nejhorších nebezpečí, které jste v Dark Souls mohli potkat, Capra Demon. Ale postavte mě před černého draka Kalameeta nebo pána hrobů Nita a ještě teď se mi roztřesou prsty hrůzou, i když kolegům a přátelům zas tak velké obtíže nepůsobili.
A takových zážitků mám pro každou hru hned několik. Obrovské zdi, které se mi povedlo zdolat až po hodinách úmorného snažení. Ale stejně jako jsem tisíckrát zažíval pocit marnosti, pocit, že bosse nikdy nemůžu překonat a hra pro mě efektivně končí, tak nakonec vždycky mezi tíživými mraky beznaděje prosvitl hřejivý paprsek naděje. Ten moment, kdy najednou uskakování mezi útoky dává jasný rytmus a poprvé se vám podaří zrůdu dostat třeba na třetinu životů a vy si řeknete: „Jo, to půjde!“
Ti nejhorší z nejhorších
Ještě než se s vámi podělím o zážitky kolegů z redakce, zavzpomínám na některé bossy, které v mém osobním žebříčku zaujímají nejvyšší pozice. Když se řekne Dark Souls II, vybavím si hlavně Belfry Gargoyles. V podstatě nezajímavý souboj, který je akorát obtížnější recyklací z předchozího dílu, u něhož jsem ovšem z nepochopitelných důvodů zkysl na nesmyslně dlouhou dobu... než jsem si po celém dni zkoušení dal pauzu a šel raději na pivo.
Dodnes nezapomenu na ten moment, kdy jsem se v jednu ráno vrátil domů po větším než malém množství půllitrů, zkusmo zapnul počítač a gargoylové lehli najednou na první pokus. Měl jsem takovou radost, že jsem svou oslavou vítězství probudil spolubydlícího. Bohužel se mi podobné alkoholové herní superschopnosti už nikdy nepodařilo takto probudit.
Dark Souls III jsem vůbec poprvé hrál za kouzelníka a byť asi každému dělal problémy Nameless Knight, znechuceně vzpomínám spíše na pontifa Sulyvahna. Na tehdejší dobu obrovská kadence útoků, druhá fáze, ve které vyvolal svůj zrcadlový obraz, absolutní zoufalství, že mě nenechá zakouzlit jedno jediné kouzlo, mi při vzpomínce svírá žaludek doteď.
zdroj:
FromSoftware
Bloodborne po pomalejších soulsovkách působil jako zjevení, které dodnes považuji za jednu z nejlepších her vůbec. Agresivita, s jakou se do vás bossové pouštěli, byla nevídaná. V datadisku The Old Hunters byl problematický úplně každý soupeř (možná krom Living Failures), ale korunu všemu nasadil Orphan of Kos. Když si občas pustím fantastický soundtrack, nemůžu si do jeho písně nedomyslet sirotkův pološílený ryk, ze kterého mi běhá mráz po zádech. Manická baterie útoků, s jakou se do vás závěrečný boss DLC pustil, zdánlivě neměla skulinu, kterou by se dalo prorazit.
Pokusy jsem tehdy musel prolínat farmením lahviček s krví, protože mi neustále docházely. Ve výsledku pomohl až průchod všemi chalice dungeony, kde jsem si pořádně nafarmil úrovně, takže jsem byl schopný v aréně přežít déle než první minutu... Jo, to půjde!
Sekiro je kapitola sama o sobě. Změna soubojového systému mi ale absolutně sedla, byť to neznamená, že jsem se při prvním průchodu taky nenadřel. Jakmile mi došla trpělivost u Isshina a začal jsem ho sprostě cheesovat, najednou padl na dva pokusy. To jsem ale nevěděl, že mě na závěr čeká ještě Demon of Hatred, u kterého jsem snad poprvé reálně zvažoval, že hru odinstaluju a démon nenávisti zůstane neporažen. Ke konci bych ale přísahal, že jej dokážu zabít i poslepu – strávil jsem s ním tolik hodin, že jsem byl schopný rozeznávat, co za útoky se na mě řítí, jen podle zvuku.
zdroj:
Sony
S takovými zkušenostmi pod opaskem byl návrat do Boletarie v remaku Demon's Souls až podezřele příčetný. Prvotina FromSoftware holt zkoušela úplně nové koncepty, které v pozdějších hrách vypilovala k dokonalosti, takže zkušenému harcovníkovi nejspíš dělalo větší problémy dlouhé běhání od ohníčku k bossům než bitvy samotné.
A pak přišel Elden Ring a nesmyslně dlouhý seznam majestátních nepřátel, pro které nenacházím slušného slova. Radahn? I Brutal Asfalt (ne, není to překlep) je lepší festival než ten jeho. Dračí pán Placidusax? Spíš dračí lejno, nemám pravdu? Malenia (Blade of Miquella, who has never known defeat)? No tak Malenia je ******, která může ******* do *******.
Vzpomínky na bolest
Je ale dobré vědět, že v utrpení nejste sami. Že ostatní hráči si také svá vítězství vykupují potem, krví a mozoly na prstech, a že třeba jim dělali problémy úplně jiní bossové, které jste vy sfoukli na pár pokusů. Třeba jako se to stalo Alešovi, když recenzoval Bloodborne.
„Tehdy nebyly žádné příručky a návody, takže jsem se neskutečně dlouho zasekl hned u Cleric Beast, protože jsem nevěděl, že není povinný. Z jiných soulsovek jsem byl zvyklý používat hlavně blok a za boha mi do krve ne a ne přejít rychlejší tempo hry a parírování,“ vzpomíná.
zdroj:
FromSoftware
Další takovou překážkou byl Alešovi spoutaný ogr v Sekirovi. Miniboss, který stráží bránu do předměstí hradu Ashina. „Zkoušel jsem ho asi šedesátkrát, možná sedmdesátkrát a jednou jsem vzteky dokonce hodil ovladačem, což obvykle nedělám! Vystřídal jsem snad všechny taktiky: Férovku, vysvobodit ho z okovů, pak utéct a proplížit se mu do zad, abych uštědřil stealth kill, nebo jej ustřílet. Čím déle jsem to hrál, tím více jsem umíral, až mě nakonec zabíjeli i pěšáci, kteří ogra hlídají,“ vybavuje si frustrující momenty Aleš.
Podobně na šinobi soulsovku vzpomíná i Šárka. „Dostala jsem se k Lady Butterfly (aniž bych věděla, že je nepovinná) a potom, co jsem jí dala asi čtyřicet pokusů, jsem Sekiro navždy odložila a nikdy se k němu nevrátila a asi ani nevrátím.“ Sekiro bylo zatím pro Šárku poslední hrou od FromSoftware, k Elden Ringu se ještě pořádně nedostala. „Nebylo to ale selháním u motýlové paní, tak dalece mě nepoznamenala, spíš jsem vždycky v momentě, kdy jsem chtěla začít, měla dohranou jinou hru s otevřeným světem a potřebovala jsem trochu pauzu. Určitě ho ale mám v plánu, všechny Dark Souls jsem hrála a Bloodborne jsem dohrála několikrát,“ nastiňuje své budoucí ambice.
zdroj:
FromSoftware
Velký milovník soulsovek je i náš externista Zbyněk Povolný, se kterým jsme si vyměnili nejeden frustrující výkřik při průchodu Shadow of the Erdtree. Jeho tvrdohlavost ho ale pěkně dohnala už při hraní základní hry. Vzpomínáte na lesk zlatavé zbroje rytíře, který vás hned upoutal při výstupu z úvodní kobky v Limgrave? Stejně lákavý byl i pro Zbyňka.
„Pamatuju si, jak jsem v základním Elden Ringu vykysnul u prvního Tree Sentinela hned na začátku. Nehnul jsem se od něj, dokud nepadl,“ říká hrdě o vedlejším bossovi, který měl nové hráče naučit, že je v pořádku od protivníka utéct a vrátit se až později. Na Zbyňka toto kruté školení zřejmě nezabralo.
„Pořádně mi hnul žlučí i Rom, the Vacuous Spider v Bloodborne. Ten mi tak zatápěl, že jsem si od hry dal totálně zdeptaný pauzu půl roku, a když jsem se k ní vrátil, šel najednou na první pokus. No, vůbec se netěším na posledního bosse v DLC, tam budu trpět jak zvíře,“ předesílá Zbyněk a dost možná neví, že má s velkou pravděpodobností pravdu. Závěr rozšíření bezesporu patří mezi ty nejtěžší výzvy, které FromSoftware stvořil.
Slunce budiž pochváleno!
Důležité je ale v konečném důsledku pouze vítězství. Ať už ho dosánete jakkoliv – nahlédnutím do příruček, využitím zjevné slabiny soupeře, nebo jedním z mnoha mechanismů, jaké jednotlivé hry nabízejí. Třeba i kooperací s jiným hráčem.
Soulslike hry umí hodně potrápit, ale i v tom tkví jejich vábivé kouzlo. V postupném zlepšování se, učení se nových strategií, čtení protivníkových pohybů a používání veškerého arzenálu, protože si můžete být jisti, že za rohem vás stejně čeká další výzva, která bude ještě těžší.
A jaké jsou vaše příběhy o prohrách a vítězství? Kdo z desítek a stovek bossů dal nejvíce zabrat vám a jak jste je nakonec pokořili?
