Otevřený náklaďák zastavuje na okraji vesnice, jejíž křivolaké prašné uličky se zdají být liduprázdné. Po zuby ozbrojení vojáci, kteří vyskáčou z korby na zem a kontrolují zbraně, však vědí svoje. Kdykoliv se totiž může ozvat palba. Nebo ještě hůř – zazvonění staré Nokie…
Fanouškovské modifikace už daly vzniknout pěkné řádce soběstačných her, případně i plnohodnotných sérií. Jednou takovou je i moje srdcová záležitost – řada multiplayerových FPS Insurgency. Ty jsem začal hrát už někdy po roce 2007, kdy vyšlo Insurgency: Modern Infantry Combat právě jako mod pro hry na Source Enginu.
Se spolužáky na střední jsme koupili tehdy nejlevnější source hru (dodnes si pamatuju, že to bylo Day of Defeat: Source), abychom ji využili jako platformu pro Insurgency. Po modu přišla v roce 2014 první soběstačná hra – jmenovala se prostě jenom Insurgency. Ale ta opravdová jízda se dostavila teprve v prosinci 2018 se současným Insurgency: Sandstorm.
Sandstorm hrozně málo lidí zná, přestože toho má dost co nabídnout. A to zejména hráčům, jako jsem třeba já, kteří už nemají tolik času a moderní kompetitivní multiplayerovky v nich vzbuzují dojem, že by se měli vrátit do hrobu. Tyhle pocity umí Sandstorm pochopitelně navodit taky, ovšem vedle nich dokáže poskytnout i ryzí, sympaticky svižnou, stále však vyzněním realistickou zábavu.
Je libo proti ostatním, nebo proti botům?
Premisa je celkem jednoduchá. V blíže neurčené oblasti na Blízkém východě dochází k ozbrojeným potyčkám mezi jednotkami „Security forces“ (volně založenými na armádách NATO, vojscích Blízkého východu a soukromých bezpečnostních složkách) a buňkami paramilitantních ozbrojenců „Insurgent forces“ (volně inspirovanými teroristickými skupinami). Víc v tom nehledejte, na „lore“ se tady nehraje.
Všechny potyčky mezi dvěma herními frakcemi absolvujete buď proti ostatním hráčům v režimech „Versus“, nebo společně proti botům v režimech „Co-op“. A zatímco při hrách proti skutečným protihráčům se ze Sandstormu stává nesmlouvavě tvrdá PvE multiplayerovka, v níž si rekreační hráči moc neškrtnou, je to právě kooperace, která nabízí něco úplně jiného a vlévá zážitku čerstvou krev do žil.
zdroj: Focus Home Interactive
Najednou nemáte ani tak pocit, že hrajete multiplayer, jako spíš že mapu za mapou procházíte nesmírně intenzivní singleplayerové mise. Mise, v nichž se několik statečných vydává zpustošenou krajinou vstříc zdánlivě nekončícím zástupům nepřátel, kteří svou nefér početní převahu vyvažují tím, že přece jenom nemají reflexy a schopnosti reálných hráčů na druhé straně.
Teď to možná vyznívá, že se počítačem řízení nepřátelé omezují na tupé nemyslící hordy sloužící jako potrava pro vaše zbraně. Může to tak být za předpokladu, že hrajete na serveru s nastavenou nízkou obtížností. Jenže stačí obtížnost botů o pár zubů zvednout a najednou je to úplně jiný sport. Sport, do nějž se naplno ponoříte a v některých momentech nebudete stíhat ani dýchat.
Střepy, prach, krev a Nokie
Nepřátelé se dobře rozmisťují a jak se posouváte od jednoho bodu na mapě k dalšímu, dokážou neopatrného vojáka nemile překvapit. V tomhle ohledu vám dá Insurgency velmi rychle najevo, že i když hratelnost nemusíte nutně postavit na pomalém taktickém postupu, nemůžete prostě běhat po otevřeném prostoru jak pometlo, protože vám co nevidět jedna přiletí. A ta jedna může být zároveň jediná. Zásahy v Insurgency vyřazují vojáky realisticky, rychle a účinně.
Je potřeba srovnat tempo, bedlivě sledovat dění a v ideálním případě vidět nepřátele dřív, než uvidí oni vás. Za odměnu se na vás pak přivalí naprosto epické přestřelky. Jsou to právě ty chvíle, kdy bráníte budovu, sledujete, jak kolegové postupně odpadávají a zjišťujete, jak nepříjemně málo je 30 nábojů v zásobníku. Všude kolem létají střepy, prach a kusy omítky, štěkání zbraní i výkřiky ozbrojenců se slévají do jedné ohlušující vřavy. Tedy až do chvíle, kdy vzduch prořízne ten úplně nejhorší zvuk – zazvonění starého mobilu.
Pokud hrajete za Security, může se stát jedna z nejvíc PTSD způsobujících věcí, jaké jsem v současných FPS zažil. Stačí si nepohlídat jeden ze vchodů a do vašich zad nasprintuje muž v černém pyžamu, jehož jedinou výzbrojí je několik kusů trhaviny připevněných na hrudi. Když se dostane dostatečně blízko, umí jednou ranou, při níž se sám promění na hromadu cucků, zlikvidovat půlku vaší jednotky.
Tady je naštěstí hra maličko benevolentní a dává ruce pryč od striktní věrnosti realitě, takže té obrovské ráně předchází právě zazvonění odpalovacího mobilu sloužící jako varování. Máte něco kolem sekundy, abyste muže v pyžamu sejmuli a odměnou vám bude to, že nevybouchne. Je pak sranda pozorovat, jak i ti nejsystematičtější a nejrozvážnější střelci začnou hysterčit a pálit systémem „spray and pray“, jakmile vidí blížící se postavu v černém se zvonícím telefonem.
Hezký svět s nehezkým osudem
Jsou to právě tyhle prvky, které dělají z každé hry ohromně intenzivní akci. Ale svůj podíl mají i další věci – mimo jiné samozřejmě grafika. Tady je potřeba vzít v potaz, že hra pochází z roku 2018 a zub času už se na ní maličko podepsal, nicméně nebudete-li detailně zkoumat jednotlivé textury a objekty, není moc důvodů ke stížnostem. Svět na 14 mapách vypadá hezky, živě a uvěřitelně, hra světla a stínů občas potěší, občas mírně zklame, když třeba některé objekty stíny vůbec nevrhají.
Jediné, k čemu mám vyloženě výhradu, jsou noční mapy. Ty i v otevřeném terénu pod jasným hvězdným nebem halí až nepřirozená, neproniknutelná tma, v níž si bez noktovizoru nebo baterky vůbec neškrtnete.
Samostatnou kapitolou ve vnímání hry jsou zbraně. O nich jsem se rozepsal v článku, kde jsem Insurgency hodnotil právě z pohledu zbraní a „gunplaye“. Jestli se vám nechce můj zbraňově-geekovský elaborát číst celý, tak jenom ve zkratce – Sandstorm se v oblasti realističnosti zbraní řadí mezi špičku. Zbraně se reálně chovají, reálně nabíjejí, jsou vymodelované s úzkostlivou přesností a působí jako živé.
Zejména v raných fázích života hry se leckdy stávalo, že jste viděli zbraň, ale ruce, které ji držely, už nikoliv. Byl to jeden z mnoha poměrně často se objevujících bugů. I teď, bezmála čtyři roky od prvního vydání, se tu a tam objeví nějaký nedostatek, ale dlouho jsem nezažil nic vážného, většinou jde o blbosti typu zbraně levitující skrz zavřené dveře.
Herním režimům stačí pouhý jeden princip
Už jsem vám tady poreferoval o tříštícím se sklu a vybuchujících manících s Nokií, ale ještě jsme se nedostali k tomu, co je vlastně cílem hry. Sandstorm je postavený výlučně na bodech rozmístěných po mapě, buď ve formě území, které se obsazuje (prostě ho vyčistíte od nepřátel a pak klasicky počkáte, až doběhne časový limit), nebo ve formě zásob zbraní a munice, které je potřeba nepříteli zničit. To sice nezní jako příliš vzrušující koncept, ale tvůrcům se povedlo na omezených mechanismech vytvořit 7 režimů pro Versus i Co-op oplývajících slušnou variabilitou.
V závislosti na režimu můžete systematicky postupovat bod po bodu, bránit se, přetahovat se, ale je tu i pár specialit. Ve Versus je třeba režim, kdy jeden člen týmu hraje za VIP osobu vybavenou pouze pistolí a zbytek ho musí doprovodit na místo určení, což se tým protihráčů snaží překazit. V Co-opu zase můžete zkusit variantu, kdy všichni začínají s pistolemi a obsazují body nahodile rozmístěné na mapě, přičemž na každém z nich se nachází krabice se zcela náhodnými a náhodně vybavenými zbraněmi. Na posledním bodu se potom čeká na extrakci vrtulníkem, což samozřejmě doprovází finální horda nepřátel.
Každou chvíli se objeví taky nové, časově omezené a více či méně nápadité módy. Byla tu třeba velká Versus bitva pouze s revolvery, hra výhradně s opakovacími puškami nebo kooperativní mód, v němž zrychlení nepřátelé útočí jako „zombie“ pouze mačetami. Když si k tomu připočtete leteckou podporu a dělostřelectvo (třeba možnost nechat si vytvořit kouřovou clonu a v ní s plynovou maskou kosit nepřátele podle toho, kde kašlou), je o zábavu postaráno.
Snad jen komunikace přímo mezi hráči pokulhává. I když vývojáři původně uváděli, že bude hlasová komunikace zásadní položkou hratelnosti, ke smysluplné výměně s kolegy dochází jen výjimečně. Chcete-li si to tedy udělat taktické a společenské, sežeňte spíš pár kamarádů, co půjdou do akce s vámi.
Kosmetická DLC způsobující střelbu do vlastních
Insurgency zanedlouho oslaví čtvrtý rok na Steamu. A i když hodně cením, že se vývojáři celou dobu hře poctivě věnují a zatím nechtěli žádné další peníze za dodatečný obsah (ačkoliv i to asi nastane), ani série Insurgency se neubránila alespoň dokupovatelným kosmetickým DLC balíčkům. Ty komunita vždycky kvituje s velkou nevolí a rozzlobenými komentáři, protože Sandstorm je přece od začátku hra založená na realistickém zážitku, takže jakápak kosmetika?
Mně by kosmetická DLC byla celkem putna, kdyby nezpůsobovala jeden nepříjemný problém. V rámci individualizace se samozřejmě každý snaží, aby jeho virtuální avatar vypadal co nejzajímavěji. Výsledkem ovšem je, že se všichni snaží mít virtuálního teroristu s co nejlepší „vojenskou“ výzbrojí a virtuálního vojáka co nejležérnějšího – často vypadajícího jako terorista. A i když jsou ve většině běžných režimů spoluhráči na obrazovce decentně označení, stejně dochází ke spoustě střelby do vlastních řad jenom proto, že někdo utratil pár dolarů za kosmetický set a teď má přes hlavu hrozně cool síťku, co vypadá jako šátek.
I tenhle vrtoch je ale pouze otravným detailem, který nemá šanci zkazit celkový dojem. A ten je i po bezmála čtyřech letech „rekreačního“ hraní veskrze vynikající. Insurgency dobře vypadá, má intenzivní svižnou hratelnost s tak akorát velkým podílem realističnosti, spoustu zajímavých prvků, vymakané zbraně a kreativní herní módy, které se průběžně rozšiřují. Hráčská základna není ohromná jako u populárních kompetitivních stříleček, ale o spoluhráče na oficiálních ani komunitních serverech není nikdy nouze. Vývojáři jsou navíc aktivní, přidávají nové věci, a komu by ani to nestačilo, může zabrouzdat do hluboké modderské studny.
Jestli tu něco opravdu chybí, pak snad jen to, o čem se v raných fázích vývoje Sandstormu mluvilo, ale od čeho bylo nakonec upuštěno z důvodu produkční náročnosti – pořádná singleplayerová kampaň. Původně byl v plánu příběh, v němž by se hráč ujal role prchající dívky zotročené teroristickou organizací.
Když jsem tuhle zmínku poprvé zaznamenal, vidina Sandstormu s takovou příběhovou kampaní mě absolutně nadchnula. Kdyby se tvůrci ještě přece jenom rozhoupali a kampaň hře „na stará kolena“ udělali, byla by to dost možná cesta, jak dostat do světa Insurgency daleko větší množství nových hráčů.
Insurgency by si větší hráčskou základnu i rozšířenější obecné povědomí rozhodně zasloužilo. I po pár letech je to strašně povedená hra, se kterou se i teď vyplatí začít.
