Drtivá většina krabicových originálek, které jsem posbíral v průběhu dětství, skončila postupně buď prodaná, nebo kdesi v rodinných odkladištích, odkud už je nikdo nikdy nevyšťourá. Když se ale otočím na svojí kancelářské židli, mám za sebou v knihovně dodnes „českou svatou trojici“. Originálky Operace Flashpoint, Mafie a Vietcongu.
Na český herní průmysl můžeme být hrdí v každém období, ale byl to právě začátek nového milénia, který dal postupně vzniknout těmto třem klenotům, stálým obyvatelům mojí knihovny i celosvětového zlatého fondu akčních her. Operace Flashpoint byla vojenským simulátorem, na svou dobu ohromného rozsahu, Mafia pak uměla úchvatně odvyprávět svůj komorní příběh a poskytla spoustu parádní akce. A Vietcong? Ten byl někde na půli cesty mezi nimi.
zdroj: Archiv
Bylo mi tehdy necelých třináct a Vietcong byl dokonalou ukázkou toho, jak mohou hry vzdělávat. Krabice s originálkou se ke mně dostala někdy večer a já musel s instalací čekat na druhý den. Půlku noci jsem tak strávil tím, že jsem si přiloženou fajfkovou baterkou (dodnes ji mám!), která byla součástí dárkové edice, svítil na papírový manuál hry, v němž jsem se mimo jiné vůbec poprvé dozvěděl o válce ve Vietnamu.
Manuál samozřejmě neobsáhnul všechny hrůzy, které tenhle neuvěřitelně dlouhý konflikt přinesl, ani důkladněji nevyprávěl o ohromném průšvihu plynoucím z prohry, který rezonuje v americké společnosti dodnes, ale druhý den ráno jsem mohl spolužáky ve škole oblažit svými nově nabytými vědomostmi o násilném spojení severního a jižního Vietnamu.
„Potíš se jako prase a smrdíš ještě hůř!“
Jenže pak jsem hru nainstaloval a místo dalších historických perliček jsem se naučil spíš spoustu nových sprostých slov a urážek. Ach ano – milovaný seržant „já se jmenuju Seržant“ z výcvikového tábora Fort Benning se okamžitě po vydání hry stal legendou. Právě u něj, ještě před odjezdem do Vietnamu, hra začíná a právě u něj poprvé naplno vynikne parádní český dabing.
Hlášky okořeněné ohromujícím množstvím vulgarismů, které dostaly čerstvě pubertálního Dominika nejednou do průšvihu, provází celou hrou a jsou jedním z důvodů, proč tak intenzivně vtahuje do děje. Vietcong vás totiž nechá si postupně budovat vztah k postavám okolo Hawkinse, jehož role se zhostíte. I po všech těch letech jsem si rád vzpomněl na stopaře Nhuta a jeho ryzí nenávist ke komunistům nebo na prostořekého kulometčíka Hornstera. Popravdě už nevím, která z postav pronesla třeba dokonalé: „Sráč jedna, tady sráč dva, potřebujeme palebnou podporu,“ ale byl to právě perfektní dabing a perfektní hláškování, díky kterému jsem si Vietcong okamžitě zamiloval.
„Komouš blízko, smrdí tady“
Na druhou stranu Vietcong nenechal velký zářez v české herní scéně jenom tím, že byl humorně přisprostlý. On se i skvěle hrál, ačkoliv tady je potřeba nalít si čistého vína – na Mafii, přestože byla o rok starší, zkrátka neměl. Nemůžeme mu ale upřít, že i když se tak na první pohled tvářil, nebyl jednoduchou koridorovou střílečkou. Herní mapy, byť ze stran natvrdo „obezděné“, nechávaly při plnění úkolů určitou volnost a ten vtahující pocit, že je hráč veden místním stopařem skrz pastmi zamořené nepřátelské území, byl všudypřítomný. Naopak trochu navíc tady působil systém velení, který, pokud si správně pamatuji, neměl úplně smysluplné využití.
zdroj: 2K Czech
Už toho času se taky rýsovala moje pozdější láska ke zbraním a já byl proto nadšený z uvěřitelnosti místního zbraňového arzenálu, ale i z toho, že Vietcong do značné míry vyžadoval při střelbě míření přes mířidla – kolem roku 2003 to v žánru FPS rozhodně nebyl standard. Krvavá brutálnost střetnutí mezi americkou armádou a vojáky Vietkongu pak hezky kontrastovala s místy až komediálním pojetím hlášek. Dodnes si pamatuju to úzkostlivé zkoumání každého křoví, jestli z něj náhodou nekouká špičatý klobouk.
„Jsem uprostřed zatracenýho podzemního města“
Našly se i momenty, kdy se surovost války projevila ve Vietcongu naplno. Ten jednoznačně nejpamátečnější nastal v misi Operace: Plechovka, kdy Hawkins musel proběhnout celé podzemní město. V krysami zamořené změti chodeb se nedalo orientovat a náboje rychle docházely, na rozdíl od nepřátelských vojáků.
Kdysi dávno jsem tuhle misi považoval za neuvěřitelně otravnou, dneska uznávám, že skvěle zapadla do koloritu hry. Navíc, po bezmála dvaceti letech od hraní, je to taky psaáž, kterou si pamatuji opravdu živě.
20 let Vietcongu
Když loni slavila své dvacáté výročí Mafie, mluvilo se o této události na všech frontách včetně mainstreamových médií. Není se čemu divit – nejen mezi hráči se tahle česká herní legenda těší z velmi výsadní pozice a dojde-li na vyjmenovávání nejlepších českých her, bude Vietcong vždycky tak trochu v jejím stínu. Na druhou stranu i jeho dvacetiny určitě stojí za připomenutí. Přesně 27. března 2003 vyšla tady na Gamesech recenze, kde tehdejší novinka z dílen Pterodonu a Illusion softworks dostala krásných 9 z 10.
Vietcong byl zkrátka ve své době vynikající hrou. Jeho technická stránka sice nezestárla úplně se ctí, dvojka dopadla dost neslavně a kompletní remaster prvního dílu jako u Mafie asi nehrozí, ale i tak se řadí Vietcong mezi tituly, na které si tuzemští hráči s láskou vzpomenou ještě za mnoho let.
I já se přiznám, že jakmile jsem si prohlédl screenshoty se zubatými texturami a po letech opět otevřel manuál, nostalgické vzpomínky se na mě jenom valily. A i když si Vietcong asi nikdy znovu nezahraji, protože by závan starých dobrých časů brzy nutně přebilo zklamání, jsem rád, že má svoje neotřesitelné místo ve zlatém fondu českých her. A jsem ještě radši, že tuzemští vývojáři neusínají na vavřínech, takže i v budoucnu bude co slavit.
