Dying Light - recenze
6/10
zdroj: tisková zpráva

Dying Light - recenze

2. 2. 2015 21:00 | Recenze | autor: Daniel Kremser |

Mezi nejpalčivější problémy Dying Light patří velké ambice tvůrců a z toho plynoucí velká očekávání ze strany hráčů. Přes parádní trailery a našláplou kampaň Dying Light namlsala prostý herní lid na zombie akci z otevřeného světa, která nejde daleko ani pro nějaký ten efektní "Mirror's Edge moment". A realita? Skutek utek! Dying Light je spíše generická záležitost často hraničící s nudou, která jako první letošní titul ukázkově zahazuje svůj potenciál.

Zprostředkovaná nuda 

Po dohrání Dying Light bych se nebál prohlásit, že v Techlandu udělali už tři Dead Island hry a nikoli pouze dvě. Dying Light je totiž ve spoustě ohledů kopírka ostrovní akce jedna ku jedné. Polští tvůrci akorát přesunuli dění jinam a trošku více nás namlsali - na akční podívanou, jako že dospělý příběh a hlavně zábavnou a dynamickou hratelnost. Fiktivní město Harran je ale svědkem uvedeného jen zřídkakdy! 

Zato je ovšem dějištěm jednoho z nejnudnějších a nejméně výrazných herních příběhů posledních let. Těšili jste se na atmosférický svět plný zmaru a komplexních vztahů? Pak se těšte dále, protože Dying Light nestaví své vyprávění okolo strhujícího portrétu lidského úpadku, nýbrž okolo Kyla Cranea.

Jde o nezajímavou loutku, s níž všichni mávají jak chtějí, a která apaticky proplouvá k uzoufání nudným příběhovým celkem. Jediným pozitivem je tak způsob, jakým vám tvůrci dění prezentují. Nečekejte filmečky, všechno hezky uvidíte pohledem hlavního hrdiny, což alespoň částečně přidává nudnému celku na dynamice. 

Ani tak ovšem není dobrodružství zajímavé, zábavné či dokonce logické. Frajer spadne do uzavřeného města s vojenským padákem a nikomu to nepřijde divné. Natož aby ho považovali za vládního agenta! A zhruba v podobném duchu se nese i zbytek zhruba 20 hodin dlouhé kampaně, která je povětšinu času uměle natahovanou nudou bez zajímavých zvratů či postav. 

Domy a nic víc 

Výše popsanými problémy ale netrpí pouze scénář. Týkají se hry jako celku. Tvůrci nebyli schopni překročit hranice průměru a naservírovat hráčům byť jen mírně unikátní a zajímavý zážitek, natož jej pak zasadit do prostředí, které by nepůsobilo jako sbírka generických assetů. Harran je mrtvá zóna krabicoidních modelů budov a vyprázdněných ulic s nulovou atmosférou. 

Jako chybná se ukázala volba neznámého fiktivního místa, které postrádá jakýkoli výrazný orientační a hlavně zajímavý prvek. Ale budiž, odosobnění místa a času může někdy i fungovat a umocnit lidské utrpení, které se snaží autoři zobrazit. Třeba Naughty Dog to vždycky fungovalo na výbornou. Měli však pokaždé k dispozici zajímavé postavy i příběh, a nakonec též překrásné a detailní prostředí. Nikoli generickou městskou zástavbu, která se marně snaží něčím zaujmout. Předměty, až na zbraně, vypadají v Dying Light stejně, budovy jakbysmet a míra, s jakou si tvůrci dali se světem Dying Light záležet, se rovná rutinnímu natažení plochých textur na modely. 

Ulice poseté podobnými typy zombie a pár výrostky se samopaly působí všechny stejně a nenabízejí žádné rozptýlení. Element přežívajících entit je zatlačen zcela do pozadí a občasné boje o letadly shazované zásoby dojem nezachrání o nic více než několik solidních vedlejších misí. Právě nepovinné mise nabízí momenty, kdy viditelně prosvítá potenciál zvoleného námětu. Úkoly hlavní dějově linie se naopak drží standardního pobíhání z jednoho místa na druhé a svou náplní většinou nudí nebo minimálně nenadchnou.

Potomek ostrova 

Zklamání je o to větší, když si člověk po několika hodinách uvědomí, že se tvůrci opravdu spoléhají na jeden jediný prvek - parkour. Právě zpracování volného pohybu v prostoru naštěstí v Dying Light ujde! O potomkovi Mirror's Edge se sice hovořit nedá, ale když už bych měl v souvislosti hrou vypíchnout nějaká pozitiva, parkour patří mezi ta nejvýraznější! Pohyb sice není stejně plynulý jako v podání několik let staré hry od DICE, ale krabicoidní město je volnému pohybu podřízeno dobře. A když si zvyknete na mírně neohrabané ovládání na klávesnici (na gamepadu je to lepší), dostanete zhruba to, co tvůrci ohledně způsobu pohybu prostředím slibovali. 

Nejdříve ale musíte hrdinu naučit několik schopností, protože prvních pár hodin ani ten v trailerech propagovaný skluz pořádně neuděláte. RPG systém je naštěstí jednoduchý a trojice zkušenostních stromů nabízí dostatečný počet možností, aniž by vás zahltil. To samé lze říci též o craftingu. Herní svět je sice pustý a není zde mnoho věcí k sebrání, ale na druhou stranu je crafting neuvěřitelně přehledný a svými funkcemi dostačující, stejně jako plejáda chladných a v samotném závěru pak i zhruba pětice střelných zbraní. 

zdroj: Archiv

V tomto ohledu skutečně Dying Light působí jako vylepšený Dead Island a tvůrci rozhodně kráčejí vstříc moderní době. Vyrábět totiž můžete kdykoli a kdekoli bez nutnosti hledat patřičný pracovní stůl. Uchopení RPG prvků je podobně jednoduché či spíše přirozené. Přesto se ale nelze ubránit neodvratnému pocitu, že je Dying Light ve všech zbývajících ohledech ne zcela povedená předělávka Dead Island. Stejná premisa, velmi podobné mechanismy a totožný soubojový systém jsou jen namátkou vybrané styčné prvky obou her. 

Třeba soubojový systém principy Dead Island kopíruje opravdu bez jakýchkoli úprav a do jinak arkádově pojaté hratelnosti se tentokrát příliš nehodí. Neustále chybějící stamina i nutnost do většiny zombie praštit alespoň pětkrát nedělá z jejich masakrování žádnou jakou slast. Když to šlo, větším skupinkám zombie jsem se tak zpravidla vyhýbal a probíhal okolo nich, přestože AI je tragická. U zombíků to člověk čeká, od živých protivníků by však očekával alespoň trochu snahy o lidské chování. Přesto se nedá říci, že by hra byla obtížná. Jen nezábavná.

Nuda ve dne, zábava v noci 

Obtížnost navzdory absentující možnosti volby není nastavena vysoko a až na pár specifických částí hrou procházíte poměrně bez problému. Akorát se musíte nepřátelům důsledně vyhýbat v noci. Dying Light nabízí dynamický systém střídání dne a noci a právě po západu slunce vylézají ze svých doupat ty nejhorší potvory. S těmi se skutečně měřit nemůžete a noční toulání je nejenom pekelnou výzvou, ale zároveň i jedinou částí hry, ve které pocítíte strach a zjistíte, že hra umí dosáhnout jisté atmosféry. Najednou se z predátora stáváte lovnou zvěří a dynamika zážitku se razantně mění z nudy v adrenalinový survival. Ospalý Harran se v noci doslova na pár minut stává svědkem úplně jiné hry - lepší hry. 

V noci se Dying Light nejenom jinak hraje, ale navíc vypadá docela k světu. Obzvláště lokace ze závěru kampaně mají pod tím správným světlem i zajímavou atmosféru. Jinak ale kampaň nabízí průměrný zážitek, který na grafických kartách od Nvidie běží bez větších zádrhelů. O poznání horší už je to s optimalizací pro výrobky od AMD, kde ani doporučená sestava ještě automaticky neznamená, že průměrně vypadající hru, co překvapí snad pouze hrou světla a stínu, bez problémů rozběhnete. 

Průměrnost je vůbec výstižná charakteristika většiny aspektů hry. Tvůrci měli a realizovali několik zajímavých nápadů, ale nezvládli je převést do praxe. Potenciál výpravné fresky života přeživších a dynamického boje s nemrtvými zazdívá příběh a prezentace herního světa. A grafika bohužel kráčí ruku v ruce s nulovým prokreslením prostředí. 

zdroj: YouTube.com

Ve čtyřech je hnedka lépe

Ani herní mechanismy ale nepatří do ranku výborných a nebýt zásadní možnosti projít si kampaň ve čtyřech hráčích, zůstala by hra oběma nohama v bahně průměru navždycky. Právě kooperace totiž funguje skvěle. Nad rámec obyčejné spolupráce nabízí třeba asynchronní výzvy a pasuje se tak do role hlavního důvodu, proč vlastně Dying Light hrát. Respektive jde o jediný doporučený způsob, jak Dying Light hrát. I v tomto případě tedy platí staré dobré pravidlo, že ve více lidech je zábava vždy a všude. 

Překřikování jednoho přes druhého třeba spolehlivě odfiltruje hloupoučké dialogy. Hlavně, když přijde jedna z mnoha náhodných kooperačních výzev ve stylu: Kdo zvládne zabít co nejrychleji 20 zombií?! V tomto ohledu Dying Light funguje opravdu dobře a dokonce tím tvůrci rozbíjí jinak palčivý stereotyp misí. Hra je hned živější a více dynamická. 

Skoro se zdá, že tvůrci skutečně Dying Light navrhli jako prázdné pískoviště, kde si můžete s kamarády hrát. Jedinou vadou na kráse kooperace je příliš nízká obtížnost, kdy třeba při hře ve čtyřech procházíte hrou jako horký nůž rozpuštěným máslem. Napomáhá tomu též inteligentní systém lootování, kdy každý dostává svoje vlastní věci a zbraně. 

Je samozřejmě otázkou, zda je kooperace dostatečnou náplastí na jinak nudnou hratelnost. Ne vždy totiž najdete tři další hráče, aby unylé mlácení zombíků v Dying Light získalo na dynamice a zábavnosti, které hře krom parkouru tak zoufale chybí. Hledání náhodných spoluhráčů navíc momentálně nefunguje.

Dying Light tak v současné chvíli stojí za zvážení, pokud máte partu stejně zaměřených kamarádů, kteří mají chuť na jednoduchou zombie vyvražďovačku s příměsí povedeného parkouru. Pokud nemáte, spíše nechte Dying Light plavat. O nic světoborného nepřijdete.

Verdikt:

Dying Light povětšinou připomíná Dead Island, ale prakticky v žádném ohledu nepřekračuje jeho stín a úspěchy. Zábavná kooperace sice zůstává, ale jinak hra v ničem nejenom nevyniká, ale hlavně ani nezaujme. Především zobrazení zombie apokalypsy je opravdu velkým zklamáním.

Nejnovější články