Galerie

Broken Roads by mělo být varovným prstem všem marketérům, kteří vábili na debut australského studia Drop Bear Bytes tím, že ho vydávali za mix Falloutu a Disco Elysium. Z tak nabubřelého prohlášení by totiž „australský Fallout“ mohl vyjít jako vítěz jenom v případě, že by šlo o naprostou špičku v žánru. O vrchol klasických RPG se stylizovanou grafikou, s obrovskou variabilitou, kterak na vaše rozhodnutí reagují ostatní postavy, a která se může projevit i různým vyzněním příběhu. Divím se vlastně, že k přirovnávaným hrám nikdo z plezíru nepřihodil ještě třeba Baldur’s Gate III. 

Na poměry nezávislého postapokalyptického RPG jsou přitom Broken Roads i bez příměrů vyloženě příšerné. Po téhle rozbité cestě nechcete kráčet a vlastně jediné, co se nedá hře upřít, je krásná stylizace s bezvadnou atmosférickou hudbou a neotřelým prostředím. Jinak se ale tenhle výlet do neokoukaného zasazení krutě nepovedl a technický stav je ještě jeden z těch menších problémů.

Pojďme se ale nejprve podívat na to, co Broken Roads teoreticky slibují: Nukleární válka, lidstvo na pokraji vymření, přežívání v drsné australské pustině. Poctivé izometrické RPG s tahovými souboji a společníky. K tomu systém morálního kompasu, který bude částečně určovat vaše přesvědčení, a hlavně košatý scénář slibující přes 1,3 miliardy permutací různých konců. Jo, to opravdu zní jako Disco Elysium říznuté Falloutem.

zdroj: Drop Bear Bytes

Jenže skutečný stav je oběma výše zmíněným hrám na hony vzdálený a místo toho dostáváme sice na pohled hezký, ale jinak nesmyslný slepenec chyb a nedodělků, který by selhal, i kdyby Broken Roads neměly natolik přemrštěné ambice vyrovnat se etalonům žánru. 

Scénář, který nedává smysl 

U primárně konverzačního RPG, kterým Broken Roads jistě jsou, je zatraceně důležitá kontinuita. Aby rozhovory správně pokračovaly, odemykaly se příslušné repliky, nové možnosti, různá řešení problémů a podobně. A to je v Broken Roads zdaleka největší kámen úrazu, který ze hry dělá frustrující pobíhání od postavy k postavě v nahodilé snaze najít zrovna ten jeden konkrétní řádek scénáře, který vám laskavě dovolí pokračovat v hraní. 

Nejenže se často dozvídáte věci, které byste neměli vědět, ale co hůř, dialogy se dokáží zacyklit, než provedete nějaký náhodný úkon, díky kterému se hra uráčí vás pustit kupředu. Dostanete se do bizarních situací, kdy vám starostka dvě minuty po děkovném proslovu po svém znovuzvolení oznámí, že si s vámi promluví, až bude ohlášený výsledek voleb. Nebo že potkáte (několik) NPC na více místech najednou.

zdroj: Drop Bear Bytes zdroj: Drop Bear Bytes

Nebo když vás chlapík vyšle promluvit si s jeho rodinou do nedaleké vesnice, ve které jste už ale dříve byli, takže se kontinuita dialogového stromu rozsype jako domeček z karet. Nebo při útoku masožravých koal padne i pár obránců a vedoucí defenzívy vás nad mrtvolou spolubojovníka pochválí, jak se útok obešel beze ztrát. 

A to je prosím jen „pár“ do očí bijících scenáristických chyb. Vedle toho stojí ještě otravný spletenec hlavních a vedlejších úkolů, který by ale klidně nemusel být roztříděný do oněch kategorií, protože se různé mise navzájem blokují a nesmyslně proplétají. 

Rozbité cesty 

Chcete pokročit v hlavní dějové lince? No, tak to nepůjde dřív, než jedné konkrétní postavě donesete bambilión filozofických knih, což se celou dobu tváří jako nepovinná výplň, se kterou nemusíte ztrácet čas. Většinu doby jsem v australském postapu strávil dumáním nad tím, jestli je hra rozbitá, nebo jen musím absolvovat nějaký neoriginální, unylý fetch quest pro neznámého pobudu, aby mě skript pustil dál a poslal příběhově důležité NPC na správné místo a se správnými replikami.

zdroj: Drop Bear Bytes

Nefungují ani reakce na některé zjevné události. Na požadavek vyřešíte třeba záhadu zlodějů vody pro jednoho obchodníka, ale myslíte, že to sběrač rosy, který vám úkol zadal, nějak reflektuje? Hra nemusí být zrovna Baldur's Gate, aby vás byla schopná odměnit alespoň jednou unikátní větou a nějak reagovat na bezprostřední dění. 

Postavy, které by měly něco vědět k tématu, jen zarytě opakují ty stejné hlášky. Například když dostanete za úkol navázat za jednu komunitu obchodní styky s jakoukoliv jinou usedlostí. Oběhl jsem všechny prodavače, starosty a představitele v asi třech vesnicích a u žádného jsem neměl možnost se na obchodování vůbec zeptat, natož nějak rozklíčovat, co teda hra po mně vlastně chce.

Recenze

Disco Elysium – recenze „nového Planescape: Torment“

Což je další problém Broken Roads. Často vás tlačí do jednoho konkrétního, nelogického a komplikovaného řešení problému, když se nabízí mnohem lepší a elegantnější vyústění. Například máte za úkol opravit rozprašovač vody. Hře je úplně jedno, že máte v partě nadaného opraváře (společníci jsou jinak jen glorifikované figurky do soubojů), takže opět skončíte u nahodilého pobíhání po lokacích v hledání způsobu, jak si s neposlušným vodovodem poradit. 

Stejně tak když po vás hra chce pilu, abyste osvobodili vězně zpoza mříží, musíte mít jednu konkrétní pilu, i když jiných se vám v inventáři válí habaděj a kýžený kus vybavení nenajdete ani u kováře. Na to, jak jsou Broken Roads kryptické a nedávají vám moc vodítek, tak jsou zároveň příliš rigidní a svázané. Často chtějí řešení problémů v konkrétním pořadí a s konkrétními NPC, která ale nedávají moc smysl, takže ve výsledku ani nemáte opojný pocit zadostiučinění z dobře odvedené práce. Místo toho působí progres v Broken Roads jako dílo náhody. 

Morální kompas 

On i ten vyzdvihovaný morální kompas není bůh ví jaká sláva. Zkrátka si na začátku hry vyberete, jak růžice utilitarián, nihilista, machiavelista a humanista bude odrážet vaše přesvědčení a tím si víceméně vytyčíte způsob hraní. Každá odpověď v dané kategorii vám kompas trochu ovlivní a z několika dialogů můžete vytřískat jiná rozuzlení děje. Jednak je ale takových „kompasových“ dialogů poměrně málo a jednak to, jaké si zvolíte smýšlení na začátku, pak udává vyznění po celý zbytek hry. Broken Roads vám nedovolí například udělat něco drasticky jinak, takže si prvotním rozhodnutím v podstatě předurčíte, jak budete hrát. Jestli budete pragmatik, který razí heslo: „Účel světí prostředky“, nebo naopak humanista, pro nějž je každý lidský život posvátný.

zdroj: Drop Bear Bytes

Což je možná nějaký sofistikovaný komentář na predeterminismus, protože Broken Roads se hodně tváří jako filozofická stať o postnukleární civilizaci a sociální komentář na rozpad společnosti. Kouká to z citátů filozofů na načítací obrazovce a taky z toho, jak postavy rády mlátí prázdnou slámu různými mdlými „intelektuálními“ zamyšleními. Třeba nad tím, jak by se asi rozvíjela komunita pacifistických hipíků, kdyby se dostali k obrovskému vodnímu bohatství. Ale ani opakování citátů Humea, Descartese, Russella a Nietzscheho nedokáží zakrýt, že Broken Roads chybí atraktivní jádro. 

Nevýrazné postapo 

Postapo Austrálie je vlastně strašně civilní. A nebýt domů, které mají občas střechu z vlnitého plechu, a provizorních městeček, jež se skrývají za zdmi se strážními věžemi, vlastně by bylo obtížné poznat, že v nehostinné prérii k nějaké jaderné válce vůbec došlo. Ani ti klokani nemají třeba dvě hlavy a fakt, že některé postavy mohou v bojích doslova čarovat díky mystickému umění původního obyvatelstva kontinentu, je asi tak nejzajímavější nápad na celém zasazení.

zdroj: Drop Bear Bytes zdroj: Drop Bear Bytes

Což je hrozná škoda, protože když občas vykoukne nějaká originální myšlenka, je dobrá. Například zloději ve městě Merridin v podstatě upadají do otroctví, které je konkrétně vyčíslené způsobenou škodou a jejich dluh se může přenášet i na další generace. Hra tuto myšlenku ale nijak hlouběji nerozvíjí a nechává vás s ní interagovat jen letmo v několika nevýrazných vedlejších úkolech.

Představoval bych si, že zrovna tohle by v lepších hrách byl třeba hlavní úkol dané lokace, místo nudných voleb do starostovského křesla, ve kterých se jen rozhodnete, jestli město povede podvraťák, nebo podvodník. 

Souboje do počtu 

Hra se v propagačních materiálech také pyšní tím, že ji můžete celou projít bez soubojů, což bych radil i vám, pokud nemáte to štěstí a nemůžete se Broken Roads vyhnout úplně. Tahová variace na XCOM je nezajímavá, kostrbatá a působí jako výzva možná jen v prvních hodinách hry. S vyšší úrovní a lepší výzbrojí si s každou bandičkou nájezdníků poradíte během dvou kol, a pokud svoji postavu nasměrujete tak, aby měla hodně akčních bodů, máte vyhráno. Ani nemusíte sahat po nějakých speciálních schopnostech, kterých je sice docela hodně, ale jejich použitelnost výrazně kolísá.

Galerie

Nemluvě o tom, že občas protivníci nejdou nakliknout. Hra taky špatně komunikuje, z které strany jste ještě chránění, když zakleknete do krytu, a z jakého úhlu si vás projektily nepřátel najdou bez postihů k přesnosti. Mimochodem, při cestování po mapě světa, ke kterému se dostanete až ve třetí kapitole po čistě lineárním a utahaném úvodu, se můžete všem střetům vyhnout, takže jsou ve hře vlastně úplně zbytečně. 

Boj si můžete urychlit i zastrašováním nepřátel. Jakmile opustí pár metrů čtverečních vytyčené arény, zůstanou stát na místě a po vyhraném souboji se zahnanými pozůstalými stejně nejde nijak interagovat. Prostě lelkují nad mrtvolami svých spolubojovníků a tváří se, že se nic nestalo, což je skoro tak vtipné jako smutné (hlavně když se to stane zvířatům).

zdroj: Drop Bear Bytes

Takhle opravdu ne 

Broken Roads názvem neklamou. Tyto cesty jsou rozbité jako komunikace třetí třídy po zimních mrazech. Pěkná grafika, hudba a občasné blýsknutí zajímavého minipříběhu nebo nápadu ale za váš čas nestojí. I kdyby nakrásně časem vymizely obrovské problémy s kontinuitou, pořád hře chybí originální a dobře vystavěný příběh, rozhodnutí, která by měla nějaký smysl, a taky zábavný soubojový systém. Místo toho se svým volným časem naložíte mnohem lépe, když si zahrajete nějakou z her, které se Broken Roads snažily napodobit.