O své lásce k nejnovějšímu hitu na poli nezávislých her už se část z nás rozpovídala před dvěma týdny, roguelite karetka Balatro si ale samozřejmě zaslouží i vlastní recenzi. A jelikož se do ní vrhla naprostá většina redakce Games.cz, pojali jsme ji podobně jako v případě jiné chytlavé pecky Vampire Survivors: Kolektivně. Čím si nás kartičky s neotřelými pravidly naprosto podmanily?

Patrik Hajda – Jak mě jeden vývojář dokázal překvapit a vrátit na správnou víru

Zhruba před rokem jsem po usouzení, že už jsem za ta léta nasbíral dostatek zkušeností, publikoval článek „Doporučujeme 17 her pro fanoušky Slay the Spire“, v němž jsem chtěl poukázat na slušný zástup dalších solidních (ne)karetních her s roguelike prvky.

Byla to zároveň moje pomyslná tečka za celým žánrem, kterým jsem se tehdy dosyta přejedl. Oznámení ještě další karetní hry mě už nechávaly chladným a začínal jsem je odmítat brát na recenze/dojmy.

Jenže pak se objevilo Balatro, kterému stačilo mi říct, že je postavené na pokerových figurách, abych hned instaloval jeho demo v rámci Steam Next Festu a o pár týdnů později hned v den vydání kupoval plnou verzi.

Kolegové v prvních dnech moc nevěřili, že je to taková pecka, ale postupně jeden po druhém (až na hanebného Aleše) podlehli obecnému nátlaku a vlastní zvědavosti, aby stejně jako já zjistili, že máme co do činění s dalším téměř perfektním počinem od jediného autora, který je po čertech návykový.

Vadí mi na něm jen značný vliv náhody na to, jak se vám ve hře bude dařit a absence nějakého znatelnějšího postupu napříč hrami, ale i tak po každém dalším nezdaru zas a znova zapínáte další partii této karetní hry, která mě jako první po roce abstinence vyvedla z omylu – karetní hry mě stále neskutečně baví, jelikož existují tvůrci jako LocalThunk, kteří i v tak přeplněném prostoru stále umí překvapit a ohromit.

Šárka Tmějová – Redakční nevěřící Tomáš

Na rozdíl od Patrika karetní hry moc nehraju. Ani ne tak proto, že by mě nebavily, ale podvědomě pořád cítím, že mají příliš blízko k deskovkám – a kdybych chtěla hrát karty, hraju je přece fyzicky, no ne? Protože papír ničím nenahradíš, nebo jak že zní heslo jednoho nejmenovaného herního časopisu.

Každopádně jsem fenoménu jménem Balatro dlouhou dobu odolávala a až na mírný nátlak svého kluka nakonec na svoje narozeniny podlehla, přičemž mě přesvědčil argumentem, že „bych v tom mohla být dobrá“, potom co sledoval mé marné lopotění a nefunkční reflexy v Elden Ringu. Asi měl pravdu – hned druhou partii se mi povedlo vyhrát, během pár herních hodin jsem o parník překonala nejvyšší redakční skóre a stejně jsem pořád zatraceně namotaná ho dál navyšovat a splnit si všechny výzvy nejnovějšího roguelite hitu.

zdroj: vlastní video redakce

S pokerem má přitom Balatro společného vlastně pramálo – základ v podobě pokerových figur rozšiřuje o spoustu chytrých mechanismů, kterými je všemožně modifikuje, nechává vás stavět si vlastní bizarní balíčky a hlavně hezky ohýbat náhodu na svou stranu.

S Patrikovou výtkou na její přemíru tak vlastně souhlasím jen napůl – jistě, některé průchody jsem už taky ukončila po jednom, dvou vyhraných blindech, protože jsem tušila, že mi s prvotní nabídkou v obchodě pšenka tentokrát moc nepokvete.

Zároveň mě ale baví, jak vás hra nenápadně ponouká k testování pořád šílenějších strategií a kombinací, navíc vás nechává i relativně nenásilně experimentovat s matematikou. Což je také varování pro všechny aritmetické alergiky – v Balatru se zkrátka a dobře hodně počítá, takže oprašte aspoň sčítání a násobení se závorkami.

Nepravděpodobným způsobem mě nakonec okouzlila i místní audiovizuální stylizace. I v ní je Balatro až nepatřičně uspokojivé a přispívá k dopaminovému rauši u ideálně zahrané ruky. Kartičky při bodování vydávají ty správné zvuky, celá obrazovka se v očekávání vlní, animace karet mají výborný drajv, stejně jako se mi líbí i jejich samotný design – zejména spektrální a tarotový balíček, ale vlastně i všichni ti nápadití žolíci. Dokonce se mi zatím nezvládla ohrát ani ta jedna jediná skladba, která hraje v nepříliš dlouhé smyčce pořád dokola, a to jsem si místo ní hned na začátku chtěla pustit radši podcast.

Zkrátka a dobře, našla jsem svůj další herní heroin.

Adam Homola - Nekaretní závislák

I po několika úspěšných runech a nespočtu těch neúspěšných mě to pořád táhne zpátky. Nejde mi ani tak o překonávání mého dosavadního skóre, nejde mi o sbírání čehokoliv. Nejvíc mě na tom pořád baví ta kombinatorika a na první pohled nepravděpodobné synergie. V podstatě tu Balatro dokázalo to, co zatím žádná jiná karetní hra – udělat to tak, aby mě bavilo skládání balíčku a řešení samotných karet.

zdroj: Playstack

Jakkoliv mě totiž karetní žánr vždycky chvíli baví, velice rychle se ho přejím, neboť opravdu nemám rád skládání balíčku a vymýšlení, která karta půjde nejlépe dohromady s kterou kartou. Meh. V Balatru mě to ale baví neskutečně.

Přitom v podstatě vůbec nejde o karty, ty máte pořád víceméně stejné a vybíráte jen náhodně přidělované bonusy. Mluvím spíše o žolících, kteří jsou tady pro mě osobně tím největším zdrojem zábavy. Jsou extrémně náhodní, pestří a umí s celým kolem pořádně zamíchat.

A právě vymýšlet, jak hrát karty tak, abych z žolíků vytěžil maximum, mě dodnes pořád baví. Vzniklé závislosti a bažení po další partičce se zbavit pořád nemůžu. Postupné objevování pravděpodobných i naprosto ujetých postupů, kombinací, až někdy i vyloženě haluzí mě zatím nepřestává bavit a myslím, že u Balatra vydržím nejdéle ze všech karetních her, které jsem kdy zkoušel.

Do jisté míry za to může i fakt, že nehraju proti lidem, kde bych musel spoléhat na třeba leckdy diskutabilní matchmaking a musel bych řešit, že si někdo zaplatil na mikrotransakcích hromadu speciálních karet, zatímco já třeba ne.

Tenhle tlak tu není, a navíc se mi to tu ještě po každém runu všechno resetuje, tudíž nemusím řešit ani kompletování nějaké mé pomyslné sbírky karet. Prostě a jednoduše karetní hra šitá mému nekaretnímu já na míru!

Vlastně mi ani nevadí poměrně velký vliv náhody – vždycky může přijít žolík, který obrátí situaci na hlavu, nebo vám ukáže cestu k úplně jiné strategii. Anebo to vždycky můžete ukončit a začít na zelené louce. Což je pokaždé stejně vzrušující, jako uspokojivé.

zdroj: LocalThunk

Jakub Malchárek - Poker tak trochu (hodně) jinak

Nepatřím mezi bezvěrce, takže když Patrik hlásá vždy nové slovo o návykové karetce, okamžitě uposlechnu, protože kdo jiný by měl zvěstovat pravdu o karetních hrách než zrovna otec představený všech deckbuildingových her a hříček? A pravdu měl, ó slovutný, i v případě Balatra. Návykové, originální, tak akorát na cesty. Zkrátka ideální titul, který máme všichni tak moc rádi.

Princip Balatra je přitom tak jednoduchý: Hrajete pokerové figury, které vám podle výše přidávají modifikátory k běžným hracím kartám a snažíte se v omezeném počtu kol dosáhnout daného skóre partie. Za výhry dokupujete do balíku další karty (mnohdy modifikované ještě nad svojí standardní číselnou hodnotu), zlepšujete si skórování jednotlivých figur a hlavně: Nakupujete žolíky.

zdroj: Playstack

Vtip Balatra tkví totiž v tom, že hru vám zásadně přetvářejí právě karty šašků. Od těch přímočarých, které vám například zabodují všechny karty křížů dvakrát, až po ty složitější, kdy třeba vykládáním vaší nejčastěji hrané figury, dostáváte kumulativní bonus k násobiči základního skóre.

Přes 150 žolíků, které si postupně odemykáte, zaručuje, že synergií a zajímavých taktik i kombinací je neskutečné množství. Žádné dvě hry nebudou stejné.

Rozhodně jsem nedosáhl tak nebeských vysokých skóre jako ostatní kolegové. Vlastně se mi hru podařilo „dohrát“ na dvě z deseti obtížností pouze dvakrát. Což je zároveň také asi má jediná výtka k Balatru: Stejně jako v kartách vám občas hází do plánů vidle náhoda a holt to prostě nechodí.

Měl jsem třeba takhle poměrně útlý balík o třiceti kartách, který spoléhal na zahrání tří konkrétních a posílených karet králů, na které navazovaly synergie žolíků. Díky vylepšenému počtu karet na ruce a zvýšenému počtu možností odhazovat až pět karet z ruky a dobírat si nové, byla takřka jistota, že jsem si během kola krále nalízal.

Jenže pak v závěru přišel zápas s bossem, který hru upravuje tak, že si karty dobíráte rubem nahoru. Tím pádem hrajete naslepo a moje taktika vzala za své.

Podobných případů je několik a povětšinou se váží právě k finálním partiím jednotlivých kol. Můžete mít totiž strategii, jakou chcete, ale když si lížete a hrajete karty naslepo, nebo vám hra promíchá žolíky, takže vám rozhodí synergii danou jejich pozicí, jde jakékoliv cílené snažení stranou.

To ale nic nemění na tom, že jsem s Balatro strávil (a stále trávím) hodiny skvělé a návykové zábavy, která se jen tak neomrzí. Pořád je co odemykat, snažit se o vyšší skóre, dohrávat hru na několikero obtížností s balíky o různých mechanismech. Navíc vám jednotlivé seance nezaberou nijak dlouho, a i proto je hraji na Switchi, kde jde o jednu z nejlepších milých karetek, kterou můžete na handheldu vůbec hrát.

Pavel Makal - Hodně muziky za málo peněz

Karetní hry běžně nehraju, ale když na nějakou upozorní Patrik, zbystřím smysly. Investice do Balatra se projevila jako další z řady kvalitně utracených peněz, protože tolik zábavy za mrzký peníz vám jen tak někdo nenabídne. Počáteční předhánění se v co nejlepším dosaženém skóre už jsem vzdal, protože Šárčiných sedmnáct milionů patrně nepřekonám, vrhnul jsem se místo toho do zvyšování obtížnosti a plnění výzev, které se odemknou po dohrání.

zdroj: Playstack

Na Balatru je skvělá (a potenciálně nebezpečná) kombinace rychlosti jednotlivých seancí a možnosti mít malé okno se hrou otevřené na pozadí pracovní plochy. Postupné odemykání stále mocnějších žolíků má přitom stejné kouzlo jako získávání dalších předmětů v Binding of Isaac. Autor jako by hráče vybízel k tomu, aby vhodně zvolenou kombinací hru doslova rozbil. Jenže počet odemčených nových kartiček zase snižuje šanci, že vám zrovna padne ta optimální kombinace. Hlad po dokonalé synergii je jen těžko ukojitelný.

Nejsem si jistý, jak dlouho mě Balatro zvládne vábit zpátky, možná to bude jen krátká, ale o to intenzivnější aférka. Ke cti mu ale budiž řečeno, že i když mám napříč svými herními zařízeními nainstalovány všechny velké moderní hry, k téhle zhruba šedesátimegové pecce za pár eur se vracím zdaleka nejčastěji.