Šibuja. Jedno z mých nejoblíbenějších míst v herních světech se mi zhmotnilo před očima. Vracím se domů. Od událostí Persony 5 utekl půlrok, ale přesto se nelze zbavit dojmu, že jsem Leblanc Café opustil včera. Těším se, až uvidím Ann, Rjúdžiho, Makoto i všechny další. Persona Strikers totiž pro hráče pátého dílu této série nepůsobí jako nová hra, ale jako to nejpřirozenější pokračování.
Vězení, vězení, smutné je stavení
Nedokážu s čistým svědomím říct, jak bude na Personu Strikers reagovat někdo, kdo s „původní“ pětkou neměl doteď čest. Byť se už při novinářské prezentaci autoři chlubili faktem, že si hru může užít kdokoliv i bez znalostí předchozího dobrodružství, nedoporučoval bych po Strikers v takovém případě sáhnout. Nostalgie je příliš silná a mezilidské vztahy pro celkové vyprávění příliš důležité, než aby byla výsledná zkušenost pro nováčka ucelená.
Hlavní hrdina se na letní prázdniny vrací zpátky do Šibuji mezi své blízké, mezi své Phantom Thieves. Na veřejnost zatím problémy sužující celé Japonsko prakticky neprosákly, a tak si celá parta z Persony 5 plánuje idylickou letní dovolenou. Kempování, návštěvu pamětihodností, grilovačky. Jakmile se ale na scéně objevuje japonský idol náctiletých Alice, nabírá příběh o letních prázdninách strávených s kamarády zcela nové obrátky.
Podobně jako v základní Personě 5, i ve Strikers vás provází ústřední motiv zločinu, trestu a vykoupení. První část hry, kterou jsem si mohl zahrát v rámci preview, perfektně navazuje na předchozí díl. Opět se totiž setkáváme s člověkem, který si nese bezpočet šrámů na těle i na duši, a který po prvotní snaze srovnat s osudem skóre překračuje hranici a dostává se na temnou stranu. Hlavní koncepční rozdíl je ovšem v tom, že už nenavštěvujeme Paláce jako v pětce, ale místa v metaversu označovaná jako Jails – vězení.
Do těch se dostávají nebozí lidé, jimž budou podle všeho jednotliví „záporáci“ (nebo jsou to oběti?) krást jejich touhy – Desires. Vnímání metaverse v tomto případě opravdu není jedna ku jedné s tím, jak je známe z Persony 5. Sami protagonisté si nejsou jistí, co se vlastně děje a jak do toho Phantom Thieves zapadají. Jedno je ale jisté: Ve společnosti se dějí křivdy a někdo je musí napravit.
An eye, nebo AI?
Zatímco v Personě 5 hráči navštěvovali metaverse díky speciální aplikaci MetaNav, tentokrát jdeme ještě o kousek dál a seznamujeme se s umělou inteligencí jménem EMMA, herní verzí Siri, Alexy a dalších superchytrých a supervlezlých aplikací.
Nejde o jedinou změnu, kterou navrátilec do Šibuji zažije. Jelikož je léto, většina našich známých z pětky je fuč. Můj crush v podobě doktorky je kdesi v Japonsku na přednáškovém turné, Iwan z airsoftového obchodu taky není k mání. Chybí dokonce i časový tlak na hráče v podobě nutnosti zvládat všemožné denní rutiny a růst osobnosti.
Netroufám si tvrdit, jak se tato část hry promění ve chvíli, kdy Phantom Thieves opustí Šibuju, ale začátek hry je kvůli tomuto zásahu do herních mechanik i přes svou zhruba šestihodinovou délku velmi přímočarý a běží jako zběsilý.
Rychle je vám představen online obchod s bleskurychlým doručováním, o které se stará nová členka týmu Phantom Thieves – Sophie, podivuhodná umělá bytost, která o sobě tvrdí s jistotou jen to, že je „lidskou společnicí“. Nutno říct, že podobně jako nová postava detektiva, který se kolem zlodějíčků točí, vzbuzuje Sophie spoustu otázek a nabízí velmi málo konkrétních odpovědí, což naznačuje jednu zásadní věc – Persona Strikers rozhodně nebude nějakým levobočkem s krátkou hrací dobou.
Napovídá tomu i množství dialogů a filmových sekvencí (ať už v anime stylu, nebo v herním enginu), které tradičně rozbíjejí hratelnost na drobné střípky a dávkují obsah takovým způsobem, aby se hráč snadno nepřejedl jednoho ani druhého. To pravé překvapení ale nastává ve chvíli, kdy Joker poprvé v metaversu zaútočí na všudypřítomné stíny.
Jsme legie, protože je nás mnoho
Hlavní tahák Persony Strikers totiž spočívá v novém soubojovém systému. Už po novinářské prezentaci jsem mluvil o tom, že zatímco Yakuza se uchyluje ke kombinaci akce a tahových soubojů, Strikers jdou směrem od tahových soubojů k akci. V podstatě šlo o správný předpoklad, ale přirovnání nakonec tak úplně nesedí. Důvod je prostý – zkuste hrát Personu Strikers jako čistě akční hru a dostanete takovou nakládačku, že vás ani Sodžiro nepozná.
Prvních pár soubojů je pochopitelně nastaveno tak, aby hráč neměl žádný větší problém ani na průměrnou obtížnost. Získáte tak snadno dojem, že právě zběsilým bušením do tlačítek na ovladači se dá vyřešit většina světových problémů. Chyba lávky! První tužší nepřítel mě totiž vyškolil jako málokdo.
Jako ve spoustě jiných japonských her, i tady silnější oponenti mají jakési fáze (měli je i v páté Personě) a tentokrát na ně musíte reagovat v reálném čase. Sledujete jejich pohyb, movesety a snažíte se je třeba i nejrůznějším způsobem přerušit v tom, co zrovna dělají. Navrch platí svaté pravidlo „Don't stand in shit!“, které vás nutí být neustále v pohybu, uhýbat a plánovat další sekvenci úderů.
zdroj: Atlus
Velkou roli v tom všem hraje aktivní využívání okolního prostředí. Hráč se může například zavěsit na pouliční lampu, kolem které se následně roztočí a srazí specifickým typem poškození všechno kolem sebe. A když říkám všechno, myslím všechno.
Persona Strikers už netlačí vyrovnané souboje jeden na jednoho (nebo čtyři proti čtyřem a podobně). Tentokrát proti Phantom Thievese stojí zástupy nepřátel, kteří se často po určitou dobu průběžně objevují a přicházejí ve zdánlivě nekonečných vlnách. Ty je třeba zpracovat, nezemřít a ještě třeba ochránit Futabu, která zrovna hackuje terminál. A to všechno stále v reálném čase.
Hru lze pozastavit jen ve chvíli, kdy zrovna vybíráte schopnost některé ze svých person (Joker stále umí ovládat víc než jednu a vrací se i Velvet Room), jinak skáčete, střílíte a uhýbáte projektilům i schopnostem stínů v uzavřených arénách. Můj vztah k novému soubojovému systému se tak během šesti hodin strávených v preview verzi proměnil hned několikrát. Od dojmu, že zvládnu všechno s prstem v nose, přes čirou frustraci až po nutnost přiznat, že autoři moc dobře vědí, čeho se dopustili.
Souboje jsou zkrátka komplexnější, než může jakékoliv video demonstrovat. Buď si je zamilujete, nebo je budete nenávidět, což se projeví až po dostatečném množství absolvovaných potyček. Minibossové jsou skvělým tréninkem a závěrečné střetnutí kapitoly odehrávající se v Šibuji je nejen tradiční přehlídkou designérských absurdit a japonského bizáru, ale také ukázkou dobře vymyšleného designu nepřátel.
Třešničkou na dortu je skutečnost, že v oněch prvních zhruba šesti hodinách budete mít nouzi nejen o peníze, ale také o léčivé předměty – a ty, které doplňují vaši zásobu „many“, se dají spočítat na prstech jedné zdravé ruky. Pokud si tedy v první fázi náročného souboje vyplýtváte veškeré zdroje, může se vám stát, že vás nepřítel jednoduše utluče. Je to nemilosrdné a zároveň extrémně odměňující, když se vám zadaří.
Karavanem napříč Japonskem
Zcela cíleně se v tomto textu vyhýbám jakýmkoliv zevrubnějším popiskům příběhu nebo postav, protože vám zaprvé nechci vyzradit nic, čeho byste při hraní litovali, zadruhé mi v tom stejně brání NDA. Přesto můžu s čistým svědomím říct, že Persona Strikers rozhodně neztratila kouzlo původního pátého dílu.
Jde o hru, která je na jednu stranu překvapivě odlišná, na druhou stranu stejná jako ta, kterou máte rádi. Pokud jste nějaké ty desítky až stovky hodin v Personě 5 utopili, budete se ve Strikers cítit jako doma, a to kvůli stejnému grafickému kabátku, skvělým dialogům, postavám i samotnému konceptu, v němž se proměnil jen soubojový systém, jehož plný potenciál rozvine až plná verze. Jestli ho potopí, nebo pozvedne, toť otázka. Myslím, že po klasických tahových soubojích půjde o tak velkou změnu, že ji spousta Persona-harcovníků jednoduše nezkousne a na Strikers zanevře.
Ať už je to, jak chce, Phantom Thieves právě nastupují do karavanu a vyrážejí do japonského Sappora. Proč? To budete muset v únoru zjistit sami. Nakonec nás i uprostřed zimy čeká letní dobrodružství.
